šlapu na zmizík

Byl jsem zavřenej ve svým kutlochu, tak čtvrtej, pátej den, už jsem tý samoty měl plný vinty, a tak jsem se rozhodl, že vystřelím ven, trochu okouknout lidstvo. Jasně, věděl jsem že se TAM  hovno děje, ale měl jsem sám sebe po krk a trpěl jsem samomluvou. Zřetelně jsem cítil, jak se mi šílenství šikuje za pravým ramenem, úplně na kraji mýho periferního vidění.

Tak jsem si napustil vanu, vypil si v ní kávu a vykouřil cigaretu, oblíkl se a vyšel ven. A bylo to jako vždycky, když vylezu ze svý skrýše, z mýho  dvorku plnýho koček a přizabitejch ptáků. Kličkoval jsem tou všivou neblahou energií. která z lidí na ulici stříkala a ulpívala mi na šatech, ve vlasech. Utlučenej deprimovanej dav. U vietnamce jsem si pořídil obrovský sluneční brýle a schoval se za ně. Prošel jsem velikým parkem, kde se to hemžilo pejskařema a zamilovanýma. A psi po mně zákeřně pokukovali, měl jsem vítr, že mi půjdou po nohavici a odvážnější z nich po hrdle. Vždy, když jsem si dopřál samotu, vždycky, když se ze mě na chvíli stal eremita, tak psi to špatně nesli, něco zlýho mezi námi vyrostlo. Ve světlech koček jsem naopak zkrásněl.

Dostal jsem se mezi činžáky, šel chvíli z kopce, na Spojovací se dal doprava a u jednoho otlučenýho domu jsem zazvonil. Chtělo se mi najednou zdrhnout, ale dveře se už rozletěly a v nich slečna S. mě zvala dál. Její přítel byl doma a instaloval novej comp, co dostal za promoci. Udělali mi kafe, který jsem si vzápětí odmakal. Přehrávali mi to svý partnerský divadýlko. Děsně jsem je svou přítomností inspiroval. S. si vrazila do nosu tampóny a zkusila si několik podprsenek. M. zapojil počítač a spustil program pro tvorbu muziky. Duc duc, berany duc. Ve svých devětadvaceti začal učit na vysoký škole, ona byla herečka, čerstvá majitelka funclubu. Úplně to do mě pumpovali, protože věděli, že jsem starej trouba, co bude poslouchat a držet hubu. Duc. Dali jsme jointa. Duc duc. Držel jsem si svý brýle pěkně na nose. M. měl zkoušku s  kapelou. S. navrhla, že bysme my dva mohli jít na jeden „bombovej“ festival do areálu psychiatrické léčebny. Souhlasil jsem, šel jsem přeci ven okouknout lidstvo. S. tam ještě chvilku pobíhala v negližé a pak na sebe hodila tyrkysovej komplet a arabský korále a mohli jsme jít. Trochu poškádlila svýho hocha, jako že jde na zálety, já vstal, ducnul jsem ho do ramene a vypadli jsme ven.

Bylo čtyřicet ve stínu a autobus byl narvanej šílenýma týpkama – chlápci s barevnou pilou, celý rudý, dredaři, neopanks, příslušníci generace v kalhotách s prdelí u kolen, urousaný hipísačky, dívenky, co jim čouhaj kalhotky, a tak… Byli jsme bratři a sestry, co jeli společně na ten skvělej fesťák. A všichni jsme se drželi hezky nízko tyče, aby nám nebylo vidět zpocený podpaždí. Na jedný zastávce stál revizor a ani za prase se mu nechtělo nastupovat, jeli jsme dál. Nikdo nemluvil. Smrděli jsme jako skunci. A pak, fakt na poslední chvíli, jsme byli na místě.

Vyskočil jsem a okamžitě si zapálil. Na zastávce se k nám přidala další herečka. Slečna A. Dívky zalepily lupen, já přeskočil plot. A byla to teda facka. Všude samej psychouš. Udělali z toho areálu něco jako tržiště, ale bylo to tam samá tretka a aušus a sladký indický žrádla a potřeby pro břišní tanečnice. Ale nemělo to jižanskej šmrnc, nemělo to kouzlo řeckýho trhu, nebyl tam frenetickej pohyb, nebyl tam ten šum a radost ze setkávání. Byl to jen nemilosrdnej byznys, supermarket bez klimatizace, kterým se táhly davy jako upocení koně. Všechny ty dvojice, který se sem při neděli táhly přes celou Prahu… TOHLE bylo šílenství, tohle byla ta nouze. Vyprázdněnej dav, klopýtající a chycenej nějakým velkým prdeláčem, kterej to tady zpunktoval za přispění magistrátu, na půdě lidí, který to tam venku neustáli pro nadměrnou citlivost. Tak těm se teď nasrali do zahrady, vyrabovali to tady, vysáli to do mrtě a uchcali všechny stromy.

Potřeboval jsem pivo. Ženy se zastavovaly u každého stánku, já postával opodál jako pitomec a ony pak kolem mě prošly a já cupital k dalšímu bezva stánku. A pak tam byla břišní tanečnice, která to učila několik dívenek v řadě, navlíkli jim ty cingrlátka a ony se děsně snažily rozpohybovat ty svoje nemotorný středoevropský pánvičky. Bylo to trapný až k smíchu. Osmělil jsem se zeptat jedný z nich, kde se tady dá koupit pivo. „Ale tady žádný pivo nemaj!“ „A co ty kelímky?“ „To je pito!“ Ach, do prdlele, ach, ach. Byl jsem ztracenej.

Slunce přidalo na intenzitě. Všude byla děsná spousta prachu, jak ti jarini šoupali nohama. Zahlídl jsem jednoho chovance, jak vykukoval zpoza remízu v panamáku, byl k smrti vyděšenej. Já taky. Otočil jsem se k slečnám a řekl: „Miláčkové, tak odtuď padám, na tohle nemám, byl bych hrozně mrzutej.“. Holky na mě nechápavě hleděly. „Ale, támhle je nějaký divadlo!“ Podíval jsem se tím směrem. Nějakej šašek v námořnickým oblečku stál u kormidla s fajfkou v zubech, hrála nám hudba z Titanicu. Ten chlápek tam jenom stál a bafal. Dav kolem řval smíchy. Asi desetiletá holčička mě zatahala za rukáv: „Nechcete pane přáníčko?“ „Ale to víš že jo, princezno.“ Podala mi přehnutou půlčtvrtku s nápisem – Srdečné přání a s kresbou fixem, znázorňující vázu s květinami. Otevřu to a tam stojí: „My o vás víme!“.

Mazal jsem pryč. Skoro jsem běžel. Těsně před východem mě zastoupil cestu muž v panamáku. „Hej kámo!“ „Co je?“ Pavilón čtyři, co? Sociální fóbie, paranoia, alkoholismus.“řekl „No jo no.“ „Bereš čáru?“ „Jo, šlapu na zmizík.“ „Tak hodně štěstí brácho!“ „Dík, tobě taky!“ Protáhnul jsem se turniketem a kráčel pryč. Muž si vrazil panamák do očí, z kterých mu vypluly dvě veliký slzy a plácly s sebou do prachu. Debilní slunce se přidušeně zatlemilo.