Jsem doma, lásko

   Akureyri je na středoevropské poměry relativně malé městečko; žije v něm něco přes 17 000 obyvatel, takže je velikostí srovnatelné například s Českou Třebovou. Leží ve stejnojmenné obci na severu Islandu a je jeho čtvrtým nejlidnatějším sídlem. Do Akureyri jsem se dostal letadlem z Kodaně; můžu ovšem hovořit o štěstí, neboť letadla po této lince létají jen zřídka (letiště v Akureyri je určeno zejména pro vnitrostátní lety do Keflavíku). Dýra, můj kamarád, říkal, že je to nejkrásnější město na světě.

   Není.

   Hned poté, co jsem se vrátil domů (vlakem z Prahy), jsem zašel do své oblíbené kavárny, kde jsem potkal Filipa. Filip je také můj kamarád, stejně jako Dýra, ale nepochází z Islandu, nýbrž z Chocně. Filip je poměrně vysoký, určitě vyšší než já, a má dlouhé světlé vlasy; nelze ho přehlédnout. Seděl v rohu kavárny u malého stolku pro dva, usrkával kávu a četl noviny.

   Přisedl jsem si k němu. Zaujalo mě, jak se za tu dobu změnil – čekal jsem, že bude po tom, co se stalo, trochu přepadlý, to ano, ale nevěřil bych, že se změní takovým způsobem. Jako by zestárl o deset let; prořídly mu vlasy, na čele vyskákaly vrásky. Jeho oči byly studené a vyhaslé. Když mě zahlédl, usmál se; působilo to poněkud nepatřičně, nepříjemný kontrast, opravdu. Nechtěl jsem začínat tam, kde jsme minulý rok skončili.

   „Ahoj,“ pozdravil mě. Vypadal potěšen, že mě vidí, ale přece jenom bych čekal, že projeví trochu víc nadšení; byl jsem pryč celý jeden rok. Musím ale uznat, že vypadal opravdu hrozně – mám na mysli: vypadal jako člověk, který neumí nebo nedokáže dát svoje nadšení najevo. O tom, jak na něm působil pouhý obyčejný úsměv, už jsem se zmiňoval, myslím, jasně.

   „Tak jaký to bylo?“ pokračoval; mluvil pomaleji a vyšším hlasem, než jsem si pamatoval. Jako by si před každým proneseným slovem třídil myšlenky.

   Pokrčil jsem rameny. „Jak co,“ podíval jsem se mu do očí a ignoroval, jak se mu třesou ruce; „je tam fakt krásně, překvapilo mě, jaký je tam v létě teplo. Lidi jsou fajn, práce pohodová, platili dobře, to všechno bylo v pohodě. Ale nebavil mě ten stereotyp – tam se nedá dělat vůbec nic, oni pracují nebo sedí doma, ne jako tady, kde normálně chodíš po venku, na zábavy – a tak.“

   Filip vypadal, že mě neposlouchá.

   „Dýra – ten kluk, u kterýho jsem bydlel – ten byl stejnej. Říkám mu, jdeme ven, a on se ptá proč. Říkám, jdeme do hospody, a on, že nepije. A když se ti omrzí krajina, což trvá tak měsíc, tak se s takovouhle začneš brzo nudit.“ Přišel číšník, objednal jsem si kávu a pozoroval Filipa. Čekal jsem, až něco řekne.

   Trvalo to skoro celou minutu.

   „Hm,“ řekl. Měl už dopito, a tak si hrál s podšálkem.

   „A kdes byl?“

   „V Akureyri.“

   „To je kde?“

   „Na Islandu,“ připustil jsem, poněkud zaskočený.

   „Tys byl na Islandu?“

   „A kde myslíš, že jsem byl?“

   „Myslel jsem, žes byl v Praze.“

   „V Praze? Jak jsi na to přišel?“

   Pokrčil rameny. „Nevím,“ řekl. „Říkal jsi, že jedeš do Prahy.“

   „Jasně, na letiště.“

   „Aha, tak to jo.“

   Filip mi dělal starosti. Bezmyšlenkovitě přejížděl palcem a ukazovákem po podšálku a těkal očima po celé místnosti, skoro jako by někoho čekal.

    „Budu muset jít,“ řekl.

    „Proč?“

    Přece jenom bych očekával, že projeví víc zájmu.

   „No, budu muset domů.“

   „Filipe?“ zeptal jsem se opatrně. „Jsi v pořádku?“

   „Ale jo,“ mávl rukou a vstal.

   „Tak počkej, přinesou mi kafe,“ přemlouval jsem ho. „Přece tady nebudu sedět sám. Co je novýho?“

   Při téhle otázce Filip viditelně pookřál; najednou vypadal, že mi chce už už něco říct, dokonce se i ohlédl přes rameno, jestli ho někdo neposlouchá. Spiklenecky se ke mně naklonil a položil mi ruku na rameno; vypadalo to trochu komicky, myslím, že jsem říkal, že je vyšší než já, umíte si to představit. Čekal jsem, že bude šeptat, ale on mi zcela zřetelně oznámil:

   „Už jsme zase spolu.“

   Teď bych s dovolením udělal cosi jako filmový střih; stejná scéna, stejní aktéři, stalo se před rokem, víte, jak to myslím.

   „Jaká byla oslava?“ zeptal jsem se. Filip vypadal ještě hůře než nyní, z čehož by se dalo usuzovat, že za ten rok snad i trochu pookřál, ale ujišťuji vás, že jsem ho vždycky znal jako člověka extrovertního a veselého. Toho dne to bylo poprvé, co byl viditelně skleslý.

   Pokrčil rameny.

   „Co Markéta?“

   Filip chvíli mlčel. „Rozešli jsme se“, přiznal potom.

   Nebudu popisovat, jak moc jsem byl touto zprávou překvapen; dokonce jsem se trochu polil kávou, chápete jistě, že jsem to vůbec nečekal.

   „Cože?

   „Rozešli jsme se, včera večer.“

   „A proč, proboha?“

   Filip bezradně rozhodil rukama. „Proč, proč… tak třeba já jsem z Chocně a ona z Plzně, to byl začátek, to na mě vytáhla, pak jsme se pohádali – a bylo to,“ dodal. „Všechno mi vyčítala, a tak – a já taky – hm,“ odmlčel se. Podíval jsem se na hodinky.

   „Filipe, budu muset, za chvíli mi jede vlak do Prahy,“ cítil jsem se zoufale, chtěl jsem mu nějak pomoct, jenže jak vtěsnat účinnou pomoc do (řekněme) tří minut? To prostě nejde, zvlášť když víte, že se vrátíte až za rok.

   „Nechceš jet domů?“ napadlo mě. „Stejně pojedu přes Choceň…“

   „Jak jedeš?“ skočil mi do řeči.

   „Normálně, vlakem,“ jak asi!, „rychlíkem,“ dodal jsem.

   „A není to třeba ícéčko?“

   „No…“ zamyslel jsem se, „asi jo.“

   „Tak ícéčka v Chocni nestaví…tak se měj,“ řekl ještě, a pak už jsem musel opravdu odejít.

   Koupil jsem si lístek do Prahy, vyzvedl si v úschovně zavazadla a uvelebil se v kupé. Vlak se rozjel.

   Asi za minutu si ke mně přisedla Iveta.

   „Ahoj,“ řekla a chvatně si sundávala bundu. Vypadala udýchaně, jako kdyby musela dobíhat. „Už jsi slyšel, co se stalo?“

   Pohled na Ivetu mi vždycky dokáže zvednout náladu; platí to dokonce i v okamžiku, kdy je celá zarudlá, zpocená a zápasí s bundou. Iveta je totiž neobyčejně krásná dívka, být trochu romantik, řeknu nádherná, víte, co tím myslím. Má menší postavu a krásné nohy a tady s popisem končím, dosaďte si sami podle svého vkusu.

   „Co myslíš?“ zeptal jsem se.

   „No co se včera stalo Markétě.“

   „Teď jsem byl na kafi s Filipem,“ objasnil jsem; Ivetu to neuklidnilo.

   „A?“

   „Co – a?“

   „A on ti to řekl?“ Trochu se třásla, jako by byla svědkem něčeho hrozného, chudák.

   „Co mi měl říct? Říkal, že se rozešli.“

   „To říkal?“

   „No jo, říkal, že se s Markétou rozešli, prý kvůli té dálce, a taky že se nějak pohádali nebo co, já nevím. My jsme se viděli jenom chvilku, moc mi toho neřekl. Ale vypadal hrozně,“ dodal jsem.

   „Bodejť by nevypadal,“ řekla Iveta. „Markéta totiž včera spadla pod auto.“

   „Cože?“ vyhrkl jsem. „Jak pod auto? Co s ní je?“

   „To nevím,“ vzdychla Iveta. „To neví nikdo. Každopádně leží v nemocnici.“ Chvíli se koukala z okna, jako by přemýšlela. „Kde to staví?“

   Její otázka mě trochu zaskočila. „Jako vlak? No, nevím, v Pardubicích? Jo,“ došlo mi, „určitě, v Pardubicích.“

   „Do hajzlu,“ řekla Iveta, „do prdele,“ řekla a vůbec se to k ní nehodilo.

   „Co je?“

   „Doufala jsem, že mě to vyhodí v Ústí, doběhla jsem, jenom abych ti to řekla, nemám ani jízdenku…do hajzlu,“ ulevovala si. „Takhle se zpátky dostanu až bůhví kdy. Ty už jedeš na letiště?“

   Přikývl jsem.

   „Hm, tak si to užij,“ řekla a trochu se usmála; byl to utrápený úsměv, úměrný situaci, ale přesto jsem si znovu uvědomil, jak jí to sluší. „Na Island jsem se vždycky chtěla podívat. Jedeš do Reykjavíku?“

   „Do Akureyri.“

   „To neznám. No každopádně šťastnou cestu a hodně štěstí,“ popřála mi a opět stáhla tvář do uspěchané, nervózní grimasy. Ovzduší v kupé se viditelně stáhlo, jako by neviditelná přítomnost Smrti vysávala všechen vzduch.

   „Co je Markétě?“ zopakoval jsem původní otázku.

   „Vždyť říkám, že to nevím,“ pokrčila rameny, „nikdo neví, chápeš? To se právě chci dozvědět, hned jak se dostanu zpátky.“

   „Tak mi pak hned napiš.“

   „Dobře.“

   „A jak se to stalo?“

   „Normálně jsme seděli venku, pili, klasika, a ona se najednou zvedla, že jde někam, nevím už kam,“ řekla Iveta, „a hned jak vlezla do silnice, auto ze zatáčky, ani se nestihla otočit. Skoro všichni to viděli na vlastní oči, no hrozný prostě. Filip ti to neřekl?“

   „Říkám, tvrdil mi, že se rozešli.“

   Iveta vzdychla a podívala se z okna.

   Iveta mi nenapsala. Letadlo do Kodaně jsem stihl na poslední chvíli; zapnul jsem telefon hned jak jsme přistáli, ale nic nepřišlo. Neozvala se po celý zbytek dne. Neozvala se celý rok. Nechtěl jsem to vědět. Neptal jsem se. Čekal jsem, až se vrátím.

   „Už jsme zase spolu.“

   Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, o čem Filip mluví; přece jenom jsem byl dlouho pryč.

    „S Markétou?“

    Přikývl. Ulevilo se mi.

    „Takže je v pořádku? To jsem rád,“ řekl jsem a musel jsem se začít smát. Úlevou.

    Filip znovu přikývl.

    „Jdeš za ní?“

    Filip znovu přikývl.

    „Můžu jít s tebou? Rád bych ji viděl.“

    Filip znovu přikývl.

    Filip toho po cestě moc nenamluvil.

    Markétin dům je na samém konci města, proto mě překvapilo, že jsme hned v první ulici zabočili na druhou stranu; Filip nás vedl směrem k náměstí. Šel jsem za ním, ale nevěděl jsem, kam má namířeno.

   „Filipe?“

   Otočil se ke mně.

   „Neříkal jsi, že jdeme za Markétou?“

   „Ona je u mě,“ objasnil. „Čeká na mě.“

   „Aha,“ kývl jsem, jako že chápu, a pokračovali jsme dál; Filipův výraz se mi ani trochu nelíbil.

    Došli jsme na místo. Vyjeli jsme výtahem do třetího patra. Filip odemkl dveře.

   „Jsem doma,“ řekl.

   „Jsem doma, lásko,“ řekl.

   Nakoukl jsem dovnitř; ve Filipově pokoji bylo krásně uklizeno. Zdi vymaloval na žluto, přesunul stůl s počítačem do protějšího rohu, zmizela patrová postel. Jediné, co v pokoji zůstalo tak, jak jsem si to pamatoval, bylo velké křeslo, potažené černou kůží. Na křesle seděla malá dřevěná panenka.

   „Jsem doma, lásko,“ zopakoval a pohladil panenku po hlavě. „Lásko moje, řekl.“

   „Není ti zima?“ Vzal z postele peřinu a panenku přikryl; koukala jí jen hlava.

   „Nenastydni mi,“ řekl ještě. „Ochladilo se.“

   „Nastává podzim,“ řekl.