Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStudna
Výběr: pozorovatel, Janina6
23. 03. 2009
35
85
13106
Autor
StvN
Někde v srdci Atacamy se nachází docela nenápadná – z dálky neviditelná, tichá studna. Nikdo neví, kdo ji vykopal. Nikdo neví, kdo si dal tu práci vykopat více než dvě sta metrů ve ztvrdlé zemi. Nikdo neví, proč kopal studnu na poušti, kterou karavany objíždějí.
Na odlehlém místě Atacamy, pouště, kterou karavany beze slova objíždějí, leží studna. Říká se, že ji pár karavan našlo. Říká se – Studna v Atacamě je. A víc nic, jako by se všichni domluvili, že nikomu nic neřeknou. Chytří lidé ji však nehledají. Muži říkají - Ta studna tam je. Pár karavan ji docela jistě už našlo. A ženy říkají - Chytří lidé studnu nehledají.
Říká se, že v údolí Atacamy, kterou většina karavan netečně objíždí, leží nejhlubší studna na světě. Když se zeptáte místních, neříkají, že je kouzelná nebo že ukrývá poklad. Neříkají nic. Říkají jen - Já ji viděl a pár karavan se vydalo jejím směrem. Nikdy se však nedozvíte, jaký směr to je. Můžete s muži sedět celý den pod fíky a tahat z nich rozumy, řeknou jen - Studna v Atacamě je. Můžete celý den věšet prádlo a žmoulat placky a ženy řeknou - Zeptejte se mužů, ale chytří lidé by ji nehledali, - a nevypadá to vůbec tak, že by se ženy považovaly za chytré. Budí velkou důvěru.
Kdybych se nyní jako zázrakem ocitl tam, kde jsem stál před třemi měsíci, řekl bych - Já ji viděl. A možná ještě pár vět. V noci, když se dívám na nebe, se mi zdá, že celé padá do její hlubiny. Stojím opřen o strom, myslím na muže sedící pod fíky a dívám se, jak nebe pomalu padá do studny. Stojím pod stromem opřen o jeho silný kmen, myslím na ženy s prádlem v natažených rukou a dívám se, jak černomodré nebe a všechny hvězdy pomalu, nenávratně, padají do hluboké studny.
Říkali - Její dno je rozpraskané, jako by vyschla zrovna včera. Měli pravdu. Vlastně měli pravdu ve všem. Kdybyste ji našli, je tam strom, k němu přivážete lano, budete potřebovat dlouhé lano, a spustíte jednoho muže s vědrem a rýčem dolů, tak to říkali. Měli pravdu. Přivázali jsme lano ke stromu a spouštěli muže dolů. Když jsme ho potom vytáhli, říkal: Dno je rozpraskané, jako by vyschla zrovna včera.
Neříkali, že jsme blázni, že nás čeká jistá smrt, říkali - Zkuste to. Neříkali, že je vyschlá, řekli – Vezměte provaz, vědro a rýč. Neříkali, že ve studni nenajdeme vodu, říkali – Sbalte si dlouhé lano, vědro a rýč a zkuste to. A měli pravdu. Zkusili jsme všechno, co říkali. Přivázali jsme lano ke stromu, jehož kmen je silný a u paty vydřený. Spustili jsme muže s vědrem a rýčem na dno, a když jsme je vytáhli, řekli - Dno je rozpraskané, jako by vyschla zrovna včera. Neříkali, že je vyschlá, řekli – Teď to zkus ty. Byli zpocení po celém těle. Opírali se o rýč, potili se a říkali – Kopej chvíli ty. Jejich pot stékal po kůži a na zemi tvořil malé loužičky. Opírali se o rýč, říkali – Zkus to, kopej chvíli ty, dno je rozpraskané jako by vyschla zrovna včera, - a násada rýče sála ten pot, jako by dřevo chtělo znovu ožít. Říkali - Měli pravdu. Ve všem měli pravdu.
V srdci Atacamy se nachází studna, jejíž dno je rozpraskané a která se v ranních hodinách topí ve stínu stromu, jehož silný kmen je u paty vydřený od provazů. Nikdo neví, kdo a proč ji začal kopat.
85 názorů
Je to hrozně zvláštní, celou dobu jsem přemýšlel, jaká alegorie se v textu skrývá. Mám rád díla, která dokážou svést čtenáře k zamyšlení. Navíc, nevím proč, na mě působí tak nějak optimisticky, možná je hlavní myšlenkou naděje.
Jen to opakování se mi někdy špatně četlo. Když vím, že tato věta už tu před chvilkou byla, podvědomě ji nečtu, jen ji tak letmo přelétnu pohledem a to mě vytrhává z ponoření do textu.
Chce-li autor po čtenáři, aby vnímal text podle něj a ne aby se mu smál, musí ho tak napsat. Význam musí být zřetelný uvnitř textu, ne jako dodatek v nějakém komentáři. Text nesmí jít proti svému smyslu. Když chci hrát rekviem, nemůžu si zapomenout naladit housle.
O šupléru tady tudíž vůbec nejde. Prostě reálie lze používat buď jako reálie, nebo jako nereálie. Dát někam reálie a pak vysvětlovat, že to jsou vlastně nereálie, si můžeš obhájit ve svých očích, ale nemůžeš mne donutit, abych se tomu nesmál - já tam ty vážné šaty prostě už neuvidím, pro mne už je císař nahý, dokonce o to víc, když bude zdůrazňovat, jak mu ty šaty z jeho pohledu sednou a jak se na ně dívám ze špatné strany.
Někteří autoři dávají číst text korektorům a kritikům, protože ví, že dělat chyby je lidské a že oni chybují tak jako kdokoliv jiný - a jsou vděční, když jim někdo chybu najde, zasmějí se tomu, že ji neviděli. Jiní autoři považují všechno, co udělají, za dokonalé. To, co druzí vidí jako chybu, si vysvětlí jako chybu toho jejich zastaralého vidění. Protože k mýtickému obrazu umělce patří, že není pochopen svými současníky, dost často považujeme hájení svých chyb za hájení své pravdy.
Jak je to doopravdy, na to se ovšem přijde až časem.
Už toho nechám, nejspíš ztrácím zbytečně čas.
Cos nepochopil na větě:
Tam nikde není řečeno, že ono "pod fíky" = "v blízkosti Atacamy".
Trochu jsi to překombinoval. Po Atacamě možná nechodí karavany, ale to neznamená, že to lidé, kteří sedí pod fíky, nemohou tvrdit. Vždyť je to tak primitivní záležitost. Představ si, že sedíš pod fíky, třeba na jihu Francie a posloucháš, jak ti někdo povídá o poušti v Jižní Americe.
Proboha to bys mě musel chytat i za to slovo, že tam je nějaká studna. Nejspíš tam žádná není a nikdy nebyla.
No a co?
O to v textu vůbec nejde.
Pejsek a kočičika taky neumí vařit.
Smysl textu je úplně jinde.
Těžko ti to vysvětlím, dokud nezměníš náhled a nepůjdeš na to se šuplerou.
Z textu na mne vane, jak se autor velmi snaží o to, abych ho vnímal jako hluboký a vážný. Jak se snaží vytvořit obraz nějaké mystické nepragmatické lidské činnosti, předávané jako rituál.
Ale bohužel, Atacama je zmíněná v tak málo slovech šestkrát. Je i v posledním, shrnujícím odstavci. To slovo tudíž nelze pominout. Stejně jako nelze pominout ty fíky. Po Atacamě nikdy nechodily žádné karavany a nikdy tam nerostly fíky.
Snad by to nevadilo dítěti, které může být okouzleno exotickými slovy. Snad by to nevadilo, kdyby byl text psán před staletími, kdy mapa světa byla plná bílých míst a bájných tvorů. Ale co s člověkem, který ví, že fíky v Jižní Americe nikdy nerostly a že si tudíž autor cosi cucá z prstu? Důvěra ve vážnost textu je vniveč, všechno spadne jako pouhá fasáda.
Když chci udělat něco dokonale (a tady ta snaha přímo nasákla do slov, jak onen pot do rýče :-)), asi musím dávat pozor na detaily.
Anebo se tak nesnažit a nechat tam nějakou skulinku pro trochu nevážnosti?
Ona ta mystičnost v sobě spojuje ještě jednu věc. Tam nikde není řečeno, že ono "pod fíky" = "v blízkosti Atacamy". Naopak když si představíš, že se to neodehrává v nějakém jednom konkrétním čase a prostě se necháš vést textem, tak uvidíš jiný obzor. Ostatně jdi na to z druhé strany. Zeptej se, proč tam jsou zrovna fíkovníky? Mohl tím chtít autor něco naznačit? Dostane tím ten text trochu jiný rozměr?
Nejvhodnější by možná bylo vůbec nezmiňovat žádnou konkrétní poušť. Nechat ji bezejmennou.
Jenže potom by ten text vypadal, jako by to psal Exupéry. Možná to byl záměr? Nevím. Vyjadřuji svůj dojem, prostě jakmile jsem si přečetl fíkovníky, Atacamu a zároveň vnímal ten vážně míněný, mysticky laděný styl, začal jsem se nezadržitelně smát.
Nevím, zda to je relevantní. Někdy se mi to stane:-) Možná jsem to sem ani neměl psát - nic ve zlém, prosím.
K mystické atmosféře (tj. abych se nesmál) by přispělo, kdyby v souvislosti s Atacamou (Jižní Amerika) nebyly zmiňovány fíkovníky :-)
Edvine, ta věta hovoří docela jasně. Mám ti ji přeložit do nějakého jiného jazyka, v nemž se cítíš jistěji?
Jinak napsat jako kritiku k jakémukoliv textu, že si myslíš, že by měl být napsán jinak svědčí o tvém literárním diletnatismu. Text nemůže být napsán jinak. Byl by to pak už docela jiný text a nejspíš by ho musel napsat jiný autor.
"...kromě Lakrov, jejíž texty se útvaru povídka blíží alespoň rozsahem, se tu povídky de facto nevyskytují..."
Chceš tím říct, že jediné povídky zde jsou od Tebe? Nebojíš se, kritiku, že se můžeš mýlit?
BTW, i o tomto textu by se dalo s úspěchem polemizovat, zda to je či není povídka - dle osobních preferencí toho kterého čtenáře. Není kupříkladu zcela jasné, oč jde, ani kde začíná, a zda jsi nezapomněl dopsat nějaký konec.
Přesto se mi ten text líbí (i když si myslím, že by měl být napsán jinak), má svou poetiku a působí dojmem, že kdybys ten konec napsal, bylo by to i originální.
A za tu tušenou originalitu a příjemných pár vět tip.
dědEd :-)
Dík za diskusi, ale snad kromě Lakrov, jejíž texty se útvaru povídka blíží alespoň rozsahem, se tu povídky de facto nevyskytují, čili tak trochu nechápu že se to musí furt řešit.
Pro VT Marvin:
> Rozšířit na veškerou prózu - nemožné... Co si pod tím představuješ, Lakrov?
Představuju si napsat do 'pilotního' textu soutěže, že nominované texty jsou z kategorie 'próza'; některé totiž nejsou typicky povídkami, a čtenáře (tj. potenciální 'hodnotitele') by tento fakt mohl mást. Z celé akce by se pak stala nástěnka pro 'uzavřený okruh účastníků'.
V době, kdy byl tenhle text zveřejněn, zřejmě ještě neexistovala kategorie 'Prozaická miniatura', do níž by spíše patřil. Povídka roku? Rozšířit záběr vypsané soutěže na veškerou prózu?
Avízo pro VT Marvin
Než Pán prstenů je lepší i Bořek má psa, mylenka mele z hladu.
Tohle je přesně devatenáctá povídka, kterou dneska čtu, a první, ke které nemám výhrady. Repetitivnost jsem ti sežral i s navijákem a na postmoderní významovou rovinu jsem u tebe zvyklej.
Jo, tohle je myslím vrchol "tohoto tvého stylu" (alespoň v tom smyslu, že si nedokáži představit zlepšení), teď je otázka, kam se z něj vydáš.
Po prvním přečtení jsem si připadal trochu zrazený závěrem, že povídka slibovala více, než mi nakonec dala, teď už tak ne, byť ve mne jakási pachuť zrady přetrvává.
Když pokaždé čtu ty ublíženecké kecy mylenky, vylévá se mi žluč.
četl jsem dvakrát, poprvé asi před týdnem a vůbec mě nezaujala, a to mystično mě vadilo. Teď znovu, ve větším klidu. A přišla mi hodně dobrá. Skoro uhrančivý text. Některé obrazy jsou výborné. Pořád se ale nemůžu zbavit pachuti mystičnosti, která mě trochu štve. Myslim si, že je to hlavně kvůli tomu, jak začneš, kvůli první větě: "z dálky neviditelná, tichá studna" - jakmile se takhle na začátku dozvim, že je studna tichá a z dálky neviditelná, tak mi vyskočí v mysli Coelho a mám sto chutí přestat číst -a kdyby byl autor někdo nový, tak bych nejspíš přestal. Hned dál se text podstatně vzchopí, ale pachuť zůstane.
přesně. je jako dobrý se najít. ve svým psaní. je to chytrej text. vtahuje. je hravej. tajemnej. ta studna mě fakt začla zajímat. a o to de. aby to čtenáře zajímalo. aby četl a říkal: "ty vove, jak to s tou studnou sakra je?" jako dobře sis s tím pohrál. jen co je pravda. konečně si něco napsal něco, co se čte lehce, co odsejpá, je tajemný. má to prostě drive!
Zoufalá Knut
31. 03. 2009
Když je někdo jednostranně zaměřený a nerozumí, tak by to alespoň neměl vydávat za přednost... ukňouraným básním o samotě a nelásce rozumíš ? no - a to zase není nic pro mne. (adresát ví)
Kandelábre mrháš silami, zoušel jsem to vysvětlit pod minulým dílem, ale kde nic není, smrt nebere.
Zpětně k textu bych dodal toto (v návaznosti na Kandelábra): formy vět se sice krásně šmodrchají, navazují na sebe, ale obrazy vyplývají ze sebe téměř s plynulostí. Možná z toho vyplývá ona vnitřní rozpolcenost, která se projevuje vydělením formy opakování "ven" z povídky jako celku.
A ta první věta ... .)
Marcela.K.
29. 03. 2009
neprirovnavam dila, ale zpusob hodnoceni.
libit se ti to samozrejme nemusi. kazdy opravdu vnima veci jinak (prekvapive).
(ve slove prozista ti vypadlo r ;) )
Marcela.K.
29. 03. 2009
Jeste se vracim. Libi se mi, ze se ti dari vytvaret mystickou atmosferou, magicno bez coelhovskeho mudrovani. Nic nevysvetlujes, nepodsouvas, text je cisty a nepodbizi se (opakovani se mi opravdu nezda jako poza) je na ctenari jak ho prijme. Prave to jak se vety do sebe smodrchaji, jsou stejne, ale vzdy trochu z jineho uhlu dava povidce rozmer.
mylenka:pripominas mi jednu slecnu, ktera kdesi psala, ze v Panovi prstenu se nic nedeje, cele je to o tom jak "stary chlap a maly deti nekam jdou". V podstate ma pravdu. V podstate mas pravdu. Je to o studni ve ktere neni voda. Chodis do divadla na Hamleta, aby ses dozvedela jak to dopadne?
StvNe, libilo se mi moc. Opakovani na me pusobi dobre, dava to textu zajimavy rytmus a do pribehu to sedi. Je potreba najit si tempo cteni, s tim asi narazis na problemy. Tesim se na dalsi.
napodruhé mě už ani neruší to opakování, které mi zěžovalo první přečtení
díla tohoto stylu, "meditativní úvahy", jak to nazval Oldjerry, mně osobně moc nesedí, asi nejsem "meditativní" typ, ale tohle má něco do sebe
líbí se mi obrazy jako nebe padající do hlubiny studny nebo kmen stromů odřený od provazů
Těší mě, Marvine, že se tomu snažíš porozumět. Zkus číst pomalu. A tam, kde jsou pomlčky, pomlč. Třeba pro tebe text dostane jiný rozměr.
Marcela.K.
24. 03. 2009melancholická dívka
24. 03. 2009pozorovatel
24. 03. 2009Marcela.K.
24. 03. 2009Marcela.K.
24. 03. 2009
Tak já zas souhlasím plně s Alimrou, Oldjerrym a Winterem (a jdu si vypůjčit Thomase Bernharda). Dobrá. Sdělili jsme si své pocity. Co v povídce kdo z nás našel, se liší... možná zrovna jako to, co kdo našel v té studni. Někteří možná něco našli už tím, že hledali. Ale to se těžko dokazuje. Ahoj.
Marcela.K.
24. 03. 2009
Mě právě styl zaujal nejvíc, je to StvNův styl, který je v každé další jeho povídce výraznější a víc rozpoznatelný. Nevím, co je na opakování v sobě si libujícího, opakování je prostě metoda. V tomhle případě to hlavně není "prosté" opakování, které by působilo fádně, je to opakování s rozvíjením a variacemi (zase se mi do způsobu vnímání plete hudba, ale to už holt asi nezměním), které význam někdy zdůrazňuje, jindy posunuje do dalších rovin. Myšlenkově má pro mě povídka obrovský přesah, ale to už je asi věc individuálního vnímání každého čtenáře.
Pro StvNa jeden citát z básně Jaroslava Holoubka:
"To, co mi vytýkáte, to jsem já."
Počet tipů naprosto neodpovídající kvalitě díla. Povídka si libuje v mlžení, převracení, přeskupování, opakování, ale mám pocit, že ne proto, že by to vedlo k nějakému sdělení. Jistě, určitou náladu navodí, k určitým myšlenkám může nasměrovat, ale přese všechno podnětné se jako stín přežene tenhle až onanický, k sobě se obracející a v sobě si libující styl. S ohledem na prostředí Písmáku velice dobře zvládnutý marketingový tah (text), klobouk dolů.
Nj, tak co říci, tohle je hodně dobré, jen ta první věta mi přijde moc hrrr.
K tomu opakování: mám podezření, že za to může Thomas Bernhard .)
melancholická dívka
23. 03. 2009
Viz Oldy, opakování je zde tím, co vede k zamyšlení, je v pořádku že si vyžaduje pozornost a budí v člověku přesně tu vlastnost o které to celé je.
pěkně*
Meditativní úvaha - zobrazuje zvídavost lidského ducha, snahu dokázat to, co ostatní nedokázali, snad i to, že strom vyžije z potu těch, co se tam vystřídali v marném snažení. Dráždivost tajemna a neurčitosti (odhalit tajemství a určit jeho podstatu).
Nejde o to, kde to bylo - důležité je o čem to je - nejlépe to vystihla Jarmila. To opakování je nutné -jednak se to neopakuje doslova a ze stejného úhlu, jednak bez toho opakování by to byl nudný blábol. Je to tak, jak to má být...
Krásná exotická atmosféra, je to takové hezky minimalistické. To opakování se mi zezačátku líbilo, ale ke konci už ho bylo moc. Ale na chvíli jsem se k té studně úplně přenesla :-).
pozorovatel
23. 03. 2009
Po dlouhé době jsem si tu přečetla prózu a nelituju. Hned mě napadlo, jak to celé začalo, někdo se v tom místě pouze zastavil, aby si odpočinul na cestě a nevědomky patou udělal důlek. Ten, co přišel po něm si řekl, tady někdo něco hledal a začal hledat také, než ho kopání přestalo bavit a vzdal to. A tak to šlo dál a dál, vlastně hlouběji a hlouběji, až z toho byla studna.
... jen můj závěr
... jo jo, lidé jsou podivné bytosti