Citius, altius, fortius

Čechům, žijícím ve Švýcarsku, se časem přihodí zvláštní věc. Začnou mít pocit, že by měli z pozice rezidentů dokonalého  (dokonale přeregulovaného) státu,  radit nesvéprávným občanům ČR,  jak naložit se svými životy a majetkem. Pokud se švýcarským příkladem řídit nebudete, pak se většinou tváří jako pohoršený učitel na záškoláka.  Přesto si dovolím drobnou knížecí polemiku z oblasti dopravy.

Český silniční systém je tomu švýcarskému velmi nepodobný, i když i zde platí - co dálnice to tunel.  Velký rozdíl je tu nejen v kvalitě silnic (v tomto bodě asi nikoho nepřekvapím), ale i v přístupu řidičů k provozu.  Jezdí se podle pravidel.  Nemusím říkat, jakou mi to dává práci, abych neutratil  většinu výplaty za pokuty z nejrůznějších kamer. Dodržovat silniční pravidla nepatří sice do desatera, ale Švýcaři by si ho tam klidně přihodili.  Každý, kdo má delší dobu řidičák, jel aspoň někdy rychleji.  Rozdíl je v českém a švýcarském (ale i například španělském či britském) „rychleji“.  Ve Španělsku se  nedodržuje  řada dopravních nařízení -  počínaje parkováním, přes nesignalizování změny směru jízdy až po volný výklad, kudy vlastně vede silnice. Rychlost však  překvapivě ano.  Pokud byste jeli 200 km za hodinu, pak vás ve Španělsku čeká až rok vězení. V Británii se dostanete na titulní stranu většiny periodik. U nás tak maximalně do památníčku na Facebook.

 V Čechách je situace v mnoha ohledech jiná. Skoro ob den mi pošle někdo z  přátel  doporučení  „jak vybabrat s policajtama“.  Od nesmyslů typu dožadování se kalibrace radaru ne starší čtrnácti dnů přes fámy, že policista musí uchopit váš řidičský průkaz rukavicí, jinak je kontrola neplatná. Z posledních mailů jsem se dozvěděl, jak argumentovat proti změření policejním Passatem či jak se vymluvit na osobu blízkou. Od kamarádů z nohejbalu vím, jaké antiradary a na jakých frekvencích u nás fungují. Na požádání dostanu výklad právníka o tom, že antiradar je vlastně rádio s hodně špatným příjmem.  Pozor si musím dávat jen na policii v Lázních Bohdaneč, kteří mají jiný systém měření.

Z vlastní zkušenosti vím, že se můžete zůčastnit firemního školení, jak "náležitě využít" kapacitu drahých služebních vozů. Dozvíte se při nich jak rozlišovat hodnosti policistů, nebo  že nejlepší je vybrzdit obtěžující kamion v kopci, kde se již nerozjede. Školitelé vám doporučí nahlásit společnosti, pro kterou jezdí dopravu brzdící kamioňák, že je řidič opilý. Dále pak při jízdě v levém pruhu s autem těsně za vámi,  máte velmi lehce sešlápnout brzdový pedál, aby si dotyčný podle světel myslel, že brzdíte… Při dvousetkilometrové rychlosti si  rozmyslí, takhle se vám lepit na nárazník!  Ptal jsem se kamaráda s firemním Audi, jestli by nebylo lepší jezdit podle pravidel. Tvářil se, že jsem zešílel:  „Na co bych pak měl takový drahý auto?“  Trochu mi to připomíná argumentaci pseudocelebrit: "Když jsem si nechala udělat nový prsa, tak co bych je neukazovala…“

Většina českých firem by považovala pomalu jezdícího manažéra za málo rozhodného. Kdo nemá na nástěnce ve své kanceláři vystavený vějíř pokut, ten je měkota. Firmy většinou chrání své zaměstnance překračující dopravní zákony.  Ani veřejní činitelé nejdou v tomto právě příkladem. Policie svého času rezignovala na hystericky přísné měření po zavední bodového systému poté, co vyšlo najevo, že její čelní představitelé rychlost stejně nedodržují.

Nemusím zřejmě zdůrazňovat, že podobné věci jsou na západ od nás považovány za amorální. Chlubit se agresivní jízdou patří k bontonu české společnosti, kdežto ve Švýcarsku je to jako přiznat se, že na návštěvách čůráte do umyvadla. Na západě Nejde tolik o represi ze strany policie, ale o percepci agresivity na silnicích českou společností. Možná máme pocit, že rychlou jízdou doženeme blahobyt Německa, ale zatím se spíš blížíme Ukrajině…