Písmák To jsme šli onehdá na Den horníků. Oslavovali jej v září dole u Lučiny, na louce. Lučina je, máte vědět, řeka malá, ale svobodná a nespoutaná, její koryto má meandrů jako posvátná řeka Jordán. Vrytá hluboko do úrodné půdy, zarostlá křovisky a vrbami, je zajímavá jen pro kluky. Snad ještě pro fotografy, a pěšinky kolem ní pro zamilované. A já v mých skoro svátečních šatech jsem se místo pěšinou pro zamilované šplhal houštím a kořeny vrb. Konvička kousek za mnou. Povzbuzoval jsem jej, radil mu, a projevoval jsem přehnaně soucit, ale v duchu jsem byl rád, že v něm mám konečně soupeře, kterého dokážu porazit. Ostatně, Konvička měl něco se srdcem, ale oba jsme dělali, že o tom nevíme.
A tu jsem se smekl, nebo pode mnou praskl kořen, nevím. Ocitl jsem se ve vzduchu, ke středobodu matky země otočen zády, hleděl jsem nekonečně dlouho na oblohu a už v letu jsem začal opakovat to, co jsem omílal ještě chvíli po tom, co se kolem mne rozstříkla fontána: „Ne, to ne, to ne, to ne!“
Když jsem se v křoví nahý ždímal a zničehonic se před námi objevily dvě holky a vypískly jako střelené, zakryl mě Konvička svým tělem. A pak mi půjčil svou bundu, abych v ní doschnul. Domů jsme radši nespěchali. Konvička ostatně nikdy nikam nespěchal.
Kvečeru, už utrmácení a hladoví, jsme se vraceli do města. Zhruba směrem k domovu. V soklu budovy, ve které se nacházela i restaurace, svítilo okno. Bylo otevřené a linula se z něho nejen záře, nýbrž i pronikavá vůně smažených brambůrků. Přiblížil jsem se k němu, a když Konvička zůstal sedět na schodech domu naproti, dřepl jsem si a sevřel mříže do dlaní.
Uvnitř se pohybovala žena v bílé zástěře, starší a utahaná. Obsluhovala stroje, které brambory loupaly, ručně vylupovala očka, pak je předávala do jiného stroje, který je krájel na plátky. Ty nabírala lopatou a sypala do vaničky s rozžhaveným olejem, s hořáky vespod. Nazlátlé nabírala podběrákem a předávala je stroji, který je solil a sypal do celofánových sáčků. Polkl jsem. Paní na mne po očku pohlédla, ale pak dělala, jako bych tam nebyl. Konvička se nepřibližoval.
Po mnoho večerů jsme tamtudy ze svých výprav chodili. Ať už to bylo do Suché k rybníkům, do Těrlicka k přehradě, na koupák nebo jen tak někam do zahrady na kyselá jablka, vždy jsem volil cestu kolem onoho okna. Dřepěl jsem tam v jakési umíněnosti, že přece musím pohnout tím kamenným srdcem. Že mi jednoho dne jeden z těch sáčků dá. Jistě, mohl jsem ho koupit vedle ve výčepu, ale jednak jsem peníze za sběr potřeboval na kino, a pak – Konvička seděl naproti a čekal na výsledek mého snažení. Jasně jsem viděl, že se nade mnou usmívá. Ale on že nic, že se mi to jen zdá.
A pak jsem tam jednou vpodvečer přišel sám. Konvička se nezjevil. U nich doma jsem se nikdy neodvážil zazvonit. Přikrčil jsem se u okna a nechal se polít světlem a vůní. A pak jsem dodřepl, sevřel mříže v rukou a koukal kamsi na protější, bíle vykachlíčkovanou stěnu. Příčina mé přítomnosti na tomto místě už byla zapomenuta. Byl jsem jako v kostele – pokaždé stejné rituály, a přesto mě tam něco táhlo.
Trhl jsem sebou, když se najednou paní v bílé zástěře objevila přímo přede mnou. Dívala se mi do tváře a rty se jí pohybovaly.
„Prosím?“ pověděl jsem.
„Nic, jen… tady to máš!“ podávala mi dva sáčky. Natáhl jsem se po nich. Ale když jsem je prsty uchopil, zaváhal jsem:
„Ale Konvička tady není.“
„Já vím,“ řekla stará paní a přenechala mi oba sáčky. Odšourala se ke svým kádím. „Vždyť to byl sousedovic kluk.“
Byl? Běžel jsem celou cestu, v každé ruce jeden sáček.
„Panebože, ať to není pravda, Panebože…“ Po tvářích se mi koulely slzy, z nosu mi teklo, a já to rukávem rozmazával po tvářích.
Dveře jejich vchodu byly poničené, jako všechny na sídlišti. Vyběhl jsem do jejich patra a zazvonil jsem. Chvíli se nic nedělo. Ale potom jsem za dveřmi uslyšel kroky. Otočil jsem tvář ke špehýrce.
„To jsi ty? Zdeněk?“ řekla paní v županu, s nečesanými, do tváře padajícími vlasy. „Petr mi o tobě často vyprávěl.“ Paní se na mne chvíli dívala, a pak se jí roztřásla brada. Dívala se na mne dolů, upřeně, jako by ode mne očekávala, že když ne celého, tak aspoň kousíček jejího syna jí vrátím.
Natáhl jsem k ní ruku se sáčkem. A pak, jako bych měl strach, že si to rozmyslí, jsem jí do ruky vrazil ještě ten druhý, pohladil jí hřbet ruky, otočil se, a běžel jsem po schodech dolů.