Odstrojování

Odstrojování

V ústí cesty

             stála voda

po kolena.

Šlo pět smyslů, nesly šestý

na nosítkách z oční řasy

zela rána

      posolená

vším, co oko odpírá si –

aby mohlo

         z nemnohého

snídat tmy, a zvracet šera

                                do dne, který 

                                zrána řídký,

vrací už jen pouhé zbytky

zlého 'včera'.

Jen dvě volby:

vroucí spolu, vlažnou sami;

bylo pozdě?

Na střechách čas jedl hnízda

nadívaná vlaštovkami.

Vitráží se dívám nazpět: cín se drolí, sklo je prasklé;

ať vzpomenu na cokoli, objevíš se – šmouha na skle,

kterým tuším, zamlženě, požár, jak se městem žene.

_______ II

Nikde stěna.

Jen vzduch lomený do poschodí.

pod nábytkem

                   tiše sténal

vítr ztuhlý parketami.

Kdo tu hledal azyl...

Mluvili jsme. Naše tváře

brala noc,  až zbyl jen zářez

jedněch úst – ta odrážela

v druhém, co by možná chtěla

říkat vlastním rysům. Jenže

nikde stěna pro zrcadlo.

Nebyli jsme. Nebudeme.

_______ III

Ze všeho, co prošlo oknem, nebo se jen odráželo,

z našich tváří, podlepených stékající vodou deště,

vznikla koláž: obraz, známý.

Řekla jsi mi Že ten obraz

                               bude námi,

i když odsud odejdeme –

dokaž.    

_______ IV.

Z deště zbývá

šedá slina, která sochám měkčí kůži;

za hřbitovem Šebestián, potrhaný do kaluží:

má tři dírky do hrudníku…

Žena, zády ke hřbitovu:

tenká černá pavučina, vyvlékaná z jejích prstů

hrotem pera; nitky noci

ztrácí zhaslé dlaně… 

Pohyb vrství

        svlečky času v mysli mima,

jeho vlasy – pavučiny

po papírech popadané.

Návěje a ulpívání.

Do všech dějů ztajilo se: kdo-ví-co-se-ještě-stane;

pavučina –  kde ji utnout?

Prsty ženy... zotvírané.

_______

V.

Zmokl asfalt.

Kroky znějí břidličnatě.

Výdechy jsou zadušené

do skořepin. Hořká pachuť. Mlha, vítr: skoro slepý –

náboj, plný provlhlého

                   prachu.

Nesu brašnu

       s malou pastí;

návnadou je cívka filmu…

Z věže teče zvonovina,

chvěje dlouze membránami –

jsou napjaté do žebroví

    jírovce; je šero, čtvrtá, malý chlapec

hází klackem po kaštanech – tělo v mlze: matná črta –,

sbírá v trávě hnědé bulvy, živý, hmotný, ještě tehdy,

když sklo vlastní loutku světla,

než závěrka padne// setlá

               svlečka chlapce 

zmizí do tmy.

_____ VI.

Končí osvit blízkých bytů,

                     tma lne ke sklu

závěrkami…

Jako film jsou okna v řadách;

                       zvonovina, rozlévaná

z křehkých lustrů, svléká měkce –

svléká tváře, každé hnutí

                       tolik lidí

–  k neusnutí!

Jako lovec netopýrů

                   nesu mrtvé loutky světla…

Pásy filmu: okna v řadách

                     do tmy, náhle, otvíraná;

možná, snad... strach, že se mýlím

v rysech ženy, povědomých

                   jako pocit, který sílí,

aniž by si – starý, chromý –

pamatoval předmět pnutí.

Mezi námi, na pokraji oživnutí,

šeď a tíha: mžení, kámen:

Šebestián, v němž se mísí

pohled, slovo…

Neříkáme.