Jak jsem začal psát básně

Byl to v postatě hodný člověk, ten náš třídní. Mladý, nezkušený, působil poněkud nerozhodně až ustrašeně, přesto nebyl terčem posměchu a vtípků více, než jiní učitelé. A myslím, že byl i docela oblíben. Oborem mu byla čeština a dějepis, což vysvětlovalo jeho zaujetí pro literaturu zejména minulých století. Nekritický a neustále zdůrazňovaný obdiv k pošumavské próze Karla Klostermanna mu vynesl i přezdívku. V paměti i budoucích generací žactva  byl zapsán jako učitel „Klostr“. A já byl jeho oblíbencem. Mé lehce iroické slohové práce ve stylu křídových čmáranic na místních ohradách a plotech, často „sirealisticky“ okořeněné specifickými výrazy našeho pavlačového předměstí, předčítal Klostr před celou třídou a mnohdy prý i ve sborovně. To se však mělo změnit.

Do třídy přišla Evička. Dívka, do které se rázem polovina kluků zamilovala a nejspíš se do ní zamiloval i Klostr. A tak se stalo, že ve třídě byly nahlas předčítány poněkud medově utahané a pubertálními parfémy provoněné slohové práce Evičky, s poznámkou, že i některé další práce byly dobré. Ne, že bych byl ješita, ale zanevřel jsem na Klostra i na Evičku a vymýšlel pomstu.

Byl rok 1952, doba se měnila a rudé již nebyly pouze vydařené západy slunce. V hodinách češtiny v naší třídě jsme však dosud nepřekročili práh devatenáctého století a psali stále slohové práce na klasická témata. Než se „objevil“ nový svátek: MDŽ. V předmětu občanská výchova jsme byli poučeni o jeho historii, významu a souvislostech, pronikajících do života nové společnosti. Co bylo předvídatelné, stalo se. Přišlo téma MDŽ a s ním přišla i moje příležitost.

Zatím, co ostatní se ještě zřejmě neoprostili od vlivu „buržoazní propagandy“ srdíčkové záležitosti Svátku matek, já jsem místo slohové práce zveršoval oslavnou báseň. Báseň o ženě, jejíž modrá halena vlaje v pavučině továrních transmisí, o ženě, která na vratkých kolech traktoru bojuje se životadárným pluhem, o ženě, na jejíž ramenou sedí holubice míru. Třídní byl zděšen. Pravděpodobně váhal, zda mě má nechat propadnout z češtiny nebo navrhnout na dvojku z chování. Začal jsem se obávat, aby mě snad taky nenechal vyškrtnout z kroužku atheismu, což byl krycí název pro odpolední výuku náboženství. Dilema vyřešil Klostr alibisticky. Dovedl mě k řediteli školy.

Ředitele jsme my, žáci, prakticky neznali. Doba ho k nám vynesla z nějaké malotřídky z vesnice u Buchlova, s reálnými ambicemi na krajského inspektora. Jeho radikální zásahy do života školy byly údajně v učitelském sboru komentovány písní  „Od Buchlova vétor věje…“ a snad všichni mu přáli, aby se co nejdříve dočkal té inspektorské funce. Teď jsem soudruhu řediteli stanul tváří v tvář. Vysoká, hromotlucká postava, černé rovné vlasy a košile s vyhrnutými rukávy, zřejmě v souladu s tehdejším bontonem. Vážně a dlouze četl moje dílo.

Dočetl. S pohledem někam do prázdna pravil v intonaci, kterou dle mé fantazie bylo vydáváno desatero na hoře Sinai. „Žák se jistě přihlásí do Soutěže tvořivosti mládeže“.  Pak se obrátil k třídnímu a dodal: „Byla by to pro školu čest, soudruhu učiteli, kdyby u nás vyrostl nový Stanislav Kostka Nezval“, nebo Karel Klostermann, vydech třídní. A já si v tu chvíli uvědomil, že ještě bude Svátek práce, Den osvobození, Slovenské národní povstání, Velká říjnová ravoluce, Vítězný únor a bůhví co ještě….

Ve třídě se i dále předčítaly slohové práce Evičky, zatím co všechna moje další básnická „díla“ byla vyvěšována na hlavní nástěnce vedle ředitelny. Co  dodat závěrem? Snad jen, že do Soutěže tvořivosti mládeže jsem se tenkrát nepřihlásil no a dnes, to už jsem asi překročil věkový limit.