Sklíčka, sklíčka rozsypanááá

Rád poslouchám Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Člověk se tam občas dozví i něco jiného, než kolik prodělala Iveta Bartošová kolapsů a Leoš Mareš naboural aut. Trochu mě ale vytáčí hudební dramaturgie, která se vyžívá v točení kolovrátku popových hitů odněkud z hluboké éry Supraphonu. Vyjímku tvoří jen církevní pořady se svými žalmy a vysílání pro rómy, ve kterém se pro změnu neustále tančí. Jinak ovšem uslyšíte 5x za den Lenku Filipovou s její Svatobránou, od Lucky Vondráčkové se 3x dozvíte, jak je Tenkej led a od její tety Heleny zase několikrát, že si během Dlouhé noci našla Partu přátel (asi Martu Kubišovou a spol), dále pak minimálně 10x něco uondaného od Chinasky, podporovanými svými slovenskými kolegy, jednoucími na podobné vlně – No Name a Vašo Patejdlem s nesmrtelnou skupinou Elán, která už dvě dekády vyjíždí do české kotliny na zaručeně poslední turné. Každý ze zmiňovaných interpretů vydal již nejméně desítku desek. Na Radiožurnálu z nich znají pouze 2-3 největší písňové kýče.

Pikantnost celé věci je pak umocněna ve chvíli, kdy ve studiu usedne třeba dirigent FOK, hovoří o avantgardě a hudební dramaturg briskně proloží bez mrknutí oka rozhovor zamilovanou písní o rozsypaných sklíčkách. Vcelku by mě zajímaly pocity onoho dirigenta, který je sice pozván k hodinovému rozhovoru, z nějž ovšem 40 minut ukrojí Lucka Bílá, spolu s Novákovým Náhrobním kamenem a nějakým tím hitem od Michaela Jacksona z dob, kdy měl bílé pouze zuby. Když jsem se z rádia dozvěděl ve čtyři ráno aktuální zprávu o úmrtí posledně jmenovaného, dychtivě jsem očekával, co bude. Tohle je příležitost jak Brno, říkal jsem si. Hudební dramaturg nezaváhal ani okamžik a pustil Michala Hrůzu s Kapelou hrůzy.

Na časté už jen víceméně humorné narážky ze strany posluchačů reaguje ČR způsobem typickým pro státní organizace, totiž nijak. Od jednoho pána z onoho rozhlasu jsem se dozvěděl, že každý správný Čech si přeci radši poslechne coververzi Golden Kids o tom, že s dětmi je kříž, než o mnoho lepší originál od Boba Dylana. A navíc, že posluchači mají rádi písně, které si mohou spolu s ČR zazpívat. Nevím, o jakých posluchačích onen pán hovořil. Asi o těch, kteří rádi zpívají také s rádiem Blaník nebo Frekvencí1, kde hrají podobně kultivovanou hudbu v daleko širším záběru a nepřerušují ji ani zbytečnými tlachy o kultuře nebo politice. Navíc lidé znají to, co je jim v rádiu předkládáno. Tenhle argument mi tudíž připadal obzvláště soudný.

Netvrdím, že by veřejnoprávní médium mělo pouštět zásadně alternativní hudební styly jako Downtempo, Jungle nebo EBM, ale když aktuálně informuje o tom, co se děje ve světě, mohlo by vzít v potaz, že se ve světě děje i něco v popmusic. Jan Sahara Hedl si kdysi s úsměvem na koncertě posteskl, že přestože už vydal třetí sólovou desku, na Radiožurnálu stále hrají singl z té první. Nemůžu se ubránit dojmu, že si v kanceláři hudebního dramaturga odškrtli jeho jméno a řekli si: „ták, toho už bychom měli“.

No nic, přichází období chumelenic, tak už se těším, až napadne sníh a já si zase po roce šestkrát denně budu moci s Jarkem Nohavicou zazpívat Ladovskou zimu.