Vzpomínání I - Paroháč

Vdávala jsem se hodně mladá. Naučit se vést svoji domácnost nebylo zase tak těžké, jen vaření mi občas dělalo problémy. Poslední čtyři roky jsem byla na internátě, takže jsem doma moc toho vaření nepochytila. Naštěstí jsou ale na světě kuchařky, kde je možné se všechno dočíst. Teda skoro všechno.

Můj manžel Ivan byl přes týden v Praze, domů se vracel jen na víkend. Ivan byl strašný žárlivec. To jsem bohužel zjistila až časem. Zpočátku jezdíval pravidelně večer v pátek, později užíval takzvaná překvápka, kdy přijel třeba už ráno, plížil se bytem přes ložnici a nezapomněl se podívat pod postel a do skříně. Jen jsem nad tím kroutila hlavou a smála se. Ne, že bych neměla příležitost, ale ani mě něco takového nenapadlo. Později se jeho výpady stupňovaly, prohlížel i mé spodní prádlo v koši na praní. Když mi začal nadávat, že jsem děvka a určitě mu přes týden zahybám, bránila jsem se, za pár měsíců jsem jen trpně vyslechla jeho úvodní proslov, když se vrátil a bylo mi to líto. Celý týden jsem běhala okolo jeho několikaměsíčního syna. (nebyly žádné papírové pleny, takže jsem prala ve staré vrtulové pračce a máchala denně 50 plen v ruce.)

Až jednou má trpělivost přetekla. Vyslechla jsem, jaká jsem děvka a co určitě přes týden dělám a v duchu se rozhodla. Zahla jsem mu, prostě jsem využila první příležitost udělala přesně to, z čeho mne vinil.

V pátek večer jsem seděla v křesle, pletla malému svetřík. Ivan přijel a nezapomněl rituálně prohledat a očichat postel. Pak spustil svoji triádu o tom, jaká jsem a co určitě tady dělám, …

Vesele jsem klapala jehlicemi, vůbec mi to už nevadilo a v duchu jsem si prozpěvovala – PAROHÁČI, BLBEJ, PITOMEJ, …

A to ho ráno čekalo překvapení, když se chtěl oholit. Jeho holicí strojek jsem použila na to vepřové koleno, co měl k večeři. Nikde se v kuchařce nepsalo, jak mám zbavit koleno štětin. Byla jsem zoufalá, když mne napadlo ho prostě oholit. Strojek jsem pak opláchla vodou (nevěděla jsem, že jde rozebrat a vyčistit úplně). Z koupelny se ozval vzteklý řev: „KTERÝ PRASE SE MI HOLILO MÝM STROJKEM??“ Dalo mi hodně práce ho uchlácholit a vysvětlit, že opravdu to bylo prase.

„Pěkně se obleč a jdi se podívat na hřiště, jak dneska hraju. A né, aby sis vzala brýle, ty tě nesluší.“ Dostala jsem příkazem od Ivana. Vůbec se netajil tím, že si mě vzal pro moji hezkou tvářičku, aby se mohl chlubit svým kamarádům. Po porodu syna jsem začala nosit brýle, protože se mi poškodilo oční pozadí těžkým porodem.

Vztekle jsem odfrkla a vzápětí se mi rozjasnila tvář a začala se vypravovat za manželem na hřiště. Oblékla a upravila jsem se opravdu pěkně, brýle nechala doma. Když kluci dohráli, zmizela hned obě družstva v šatně se převléct. Ivan ke mně přišel už v civilu, nezapomněl se podívat, jestli se kluci závistivě dívají.

„Tak co, jak jsem dneska hrál, dobrý, co?“

„Já ti ani nevím, bez brýlí jsem ani nepoznala, v které barvě jste hráli, vy jste byli ti červení?Ti hráli pěkně.“

No, zuřil, vztekal se, ale platné mu to nebylo nic, já se jen usmívala a v duchu si prozpěvovala svoji oblíbenou říkanku- PAROHÁČI, BLBEJ, ...