O bohatýru Čurinovi, kterak si přídomek Prilavkin vysloužil

O bohatýru Čurinovi, kterak si přídomek Prilavkin vysloužil

Bylo nebylo...
   Za sedmero horami, sedmero řekami a jedním polárním kruhem ležela carokrásná země.

(Laskavý čtenář promine, že s ním hned z kraje autor polemizuje, ale výraz „carokrásná“ opravdu není překlep. Jedná se o složeninu slov „car“ a „krásnyj“, jejíž význam z textu brzy vyplyne.)  Země, kde zítra již znamenalo včera a listopad byl už v říjnu. Země, která oplývala nebývalým množstvím zapadlých koutů. Zapadlých převážně sněhem. V jednom z těchto zapadlých koutů ležela vesnice, na vesnici ležela závěj a na jejích obyvatelích ležela chandra. Obzvláště v noci. Nejvíce pak v noci z dvacátého listopadu na patnáctý leden.

   Nebylo také divu, když (dle Bjulletěnu jarovizacii T. D. Lysenka a v souladu s nařízením strany a vlády) každého jara trpělivě seli žito do brázd v permafrostu a zasypávali je kyprým prašanem, aby na podzim sklidili jenom posměch a hanbu od lidových komisařů pro zemědělství.
Co potom mohli udělat jiného, než nachytat lososů a naplnit výběrčím desátek pytle alespoň kaviárem, aby bylo co vyměnit za vodku.
Nato páni komisaři, plni dojmů a jiker, odjeli, vodku poslali a i nějaký ten rublík přidali. A zase bylo dobře. Pán Bůh vysoko, báťuška generální tajemník daleko…

   Jednoho krásného letního jiskrně mrazivého dne, probudil se za pecí Čurina Popadajevič Zabřichin; profesí povaleč a opilec. Pohladil si zrzavý plnovous a spatřiv, že má na ruce pouze pět prstů namísto obvyklých patnácti, strašlivě v něm hrklo, že začíná střízlivět. Přioděl se v anorak, obul sněžnice, rublíky za poslední jikrobraní přepočítal a vypravil se nakupovat.

   Děrévňa Potěmkinovka, jak se tento zapadlý kout nazýval, nepatřila pravda k největším v Jenisejskoj gubernii, ale univerzálnyj magazin na návsi stál, to zase ano. Však také zástup se síťovkami táhnul se hezkých pár verst do tundry. Daleko za humna musel Čurina firnem šlapat, aby se na konec fronty postavil. A hned také, věren slovanské družnosti a srdečnosti, zapředl rozhovor s frontmankou celé fronty:

„Zdrávstvujtě bábuška. Skažítě, vodku už přivezli?“

„Vodku? Kdepak bychom se dočkali vodky! Já tu stojím na chleba, synku.“

„A dlouho-li na ten chléb stojíte?“

„Dlouho? Nu, ani ne. Tak tři, nanejvýš čtyři dny. Však ještě ani nemám dojedený ten, který jsem koupila minule. Pasmatrí,“ zašátrala starucha ve fěrtochu ze soboliny a vytáhla skrojek. „Sotva se člověk zásobí, už aby spěchal zase na konec tólpy, aby na něj přišla řada dřív, než na něj přijde hlad. Vot, takája žízň, synák.“

„Eeeh, co vy víte o žízni!“ povzdechl Čurina. „A řekněte, to ani ten chléb nepřivezli, že se zástup nehýbe?“

„Ále, chleba je dost, chleba je dost. Teď zase čekáme, až přivezou novou prodavačku. Tu starou, mladou Vasilisu Meresjevnu Bezčapájevovou, nám unesl Kostěj Nesmrtelný do svého Zimního paláce. To už je letos druhá. On je tam snad žere, nebo co.“

„Něvazmóžno! Až do Sankt Petěrburgu hokynářky unáší? Mjerzavec kakoj-to! Irinu Aurorevnu Švorcóvu na něj! Ta by mu ukázala, čeho je schopna ideově zocelená žena za pultem!“

„Ale kdeže by do Petrohradu, synák. Ničevo ně razbereš. Kosťej má přece palác nědaljéko od sjudá. Minůtočku chůze směrem na sever.“

„Nu co, když je to tak, půjdu a překrásnou Vasilisu ze spárů toho zloducha vysvobodím!“

„Moloděc! To je rozhodnutí hodné bohatýra,“ lísala se k Čurinovi babka. „Tu máš, junáku udatný, vezmi si na cestu tento chléb. Uvidíš, bude se ti hodit.“

„Mám mrznout tady, nebo se zahřát procházkou na těle a dobrým skutkem na duši,“ pokrčil Čurina rameny. Vzal skývu, připjal sněžnice a svižným krokem zamířil k točně.

   Na tomto místě je třeba laskavého čtenáře upozornit, že obyvatelé zapadlých koutů nakládají s údaji o čase a vzdálenostech poněkud velkoryseji, než jsme v našich končinách zvyklí. Řekne-li vám Rus, že je něco nedaleko, pak musíte počítat se vzdáleností od sta kilometrů výše. Rovněž na stanovení času je třeba dávat pozor. Minůtočka bývá obvykle údaj, čítající řadu hodin až dnů; často i měsíců.
 

A tak Čurina šel a šel…

                Tvrdá je k člověku sibiřská země širá.
                Daleko na sever, u polárního kruhu
                Čurina stále jde. Jen mráz ho v hrsti svírá.
                Daleko na sever, daleko od soudruhů.

                Zaťatá hrozí pěst Kostěji, jenž dlí v dálce.
                Zlá sibiřská je zem a tvrdé lidi žádá.
                Rve vichr holou pláň. Mráz zaskočí i znalce.
                Čurina vichrem jde a do závějí padá.

                Sibiřská vichřice člověka k zemi srazí
                a člověk brání se - a potom ztrácí síly.
                Čurina stále jde. Dech v rampouchy se mrazí.
                Silnější bouře je. A proto dojde k cíli.

„Ha! Je to přelud? Klam a mam? Šálí mě snad zrak?“ Pravil sobě Čurina, spatře v prostřed pláně oheň. Kol vatry stáli, ruce si hřáli, tři molodci, jak ruské vejce ruskému vejci sobě se podobali. „To není možné! To jsem ještě nikdy neviděl!“ promnul si bohatýr oči zkřehlými prsty.

„Nu co? Své vlastní uši jsi také ještě nikdy neviděl, a máš je,“ opáčili mužici jednohlasně.

„Zdrávstvujtě mládenci! Odpusťte, že jsem tak smělý, ale musím se zeptat… Pardon, nezdržuji vás od práce?“

„No dovol!“

„Víte, vrtá mi hlavou, jak je to jen možné, že jste si tolik podobni? Jste bratři? Sourozenci jednovaječní?“

„Ne, my jsme Eskymáci, ty durak nabityj! Nech si ty špumprnákle od cesty, nikdo na ně není zvědavý. Však vy, Evropani, nám připadáte taky všichni na jedno brdo.“

„A že jste se tak sešli v širé pusté pláni, vichrem bičované. To stále dlíte takto pospolu?“

„Pravda, působilo by mnohem literárněji, kdybys nás potkal postupně, každého zvlášť,“ pravili ti tři svorně, „ale touhle zkratkou zase popoženeme dějovou linii příběhu svižněji kupředu, čas jsou peníze a čtenář se alespoň nebude nudit, ne?“

„Dobrá dobrá, pro tentokrát vám to odpouštím, ale ať se mi to podruhé neopakuje! To bych si vyprosil, jakési zkracování pořád… Jak má potom moje postava projít nějakým psychologickým vývojem? Abych nezapomněl, ještě jsem se ani nepředstavil. Menja zavůt Čurina. Čurina Popadajevič Zabřichin. S kým mám tu čest?“

„Šmarjájózefvisarionovič! Ještě etiketou bude zdržovat. Musí to být? S takovou se nikam nedostaneme,“ předhánělo se trio v žehrání.

„Tak dobrá, ať je to z krku - Ravadjärvi Gottmunsan Valkeapää, těší mě,“ pravil první.

„Čáhcegáddái Noohká Boazobálggissagai, těší mě,“ vece druhý.

„A já jsem nějakej Áhčážan Beaivegirji-Lihkkošalmmái Biekkakeahtes, těší mě. Uff, a máme to za sebou.“

„Eeee, chrchlafrfňahuhlai co? Bože, to si nikdy nezapamatuju,“ vrtí Čurina nešťastně hlavou, až chlupy z hranostajového límce létají. „Víte co? Budu vám říkat Nuzak Chudjakovič Prvakov, Boris Vodkynalijevič Druhakov a Oleg Pijatkinovič Treťjakov, a nechci slyšet žádné řeči. Je někdo proti? Zdržel se? No vida, můžeme to zapít! Kdepak máte vodku, přátelé?“

„Jakpak bychom přišli k vodce? My, ubozí chudí pastevci? My nemáme zhola nic.“

„No, to není tak docela pravda. Zimu tady teda máte! Můžu blíž k ohni? A hele, koukám, že opékáte rybu. Taková čudla jakási, pro jednoho málo, pro tři nic. Co kdybyste ji vyměnili za tenhle kus chleba? Ten vám třem postačí,“ vemlouval se Čurina lišácky.

Proč by mu Inuité rybku za tak výhodnou cenu neprodali? Ochotně souhlasili, a Čurina si pečínku vzal. Obtančil s ní křepce ohniště, vrátil se obloukem zase k užaslé trojici a řekl:
„Dám vám k tomu chlebu ještě tuhle rybu a vy mi za to dáte sobí jehně.“

„Kus chleba už máme,“ pomysleli sobě pastevci, „a on nám nabízí ještě rybu. Je to dobrý obchod.“ Na nabídku přistoupili a jehnětem ze stáda handlíře obdařili. Ten znovu kozáčkem směle obkroužil vatru a navrhl:
„Tady máte k tomu chlebu a rybě ještě jehně. Zařízněte mi za všechny ty dary pořádně tučného soba a pak se najíme všichni dosyta, já vás zvu!“

„Chachá!“ propukli Eskymáci v jásot, jak hloupého Rusa pěkně doběhli, a hotovili se k hodokvasu.

„Poslyšte, mládenci, a čeho jste to vlastně pastevci? Krom několika sobů tu ničeho nevidím,“ zajímal se Čurina, ždímaje mastnotu z plnovousu.

„Čeho? Inu, ledních medvědů, tak je to.“

„Medvědů? Ale, ty také nikde nevidím.“

„Buď rád, buď rád,“ zaznělo unisono z trojice přežvykujících úst. „Kdo zblízka popatří nanukovi do tváře, pamatuje si to po celý zbytek života. Obě dvě vteřiny.“

„A, že jsem tak smělý, pro koho ty medvědy pasete?“

„Pro našeho pána - Kostěje Nesmrtelného.“

„Ale to je náhoda! Zrovna toho já jako z udělání hledám! Kdypak on přijechájet na revíziju?“

„Co nevidět.“

„Až? Za tak dlouho? To ještě pospolu mnoho sobů pojíme, mnoho vodky popijeme. Á propos, už jsem se ptal, jestli by nebyla butýlka vód...“

„Vot!“

„What?“

„Vot zděs!“

„Co… Už je tady?“

„Přímo za tebou!“

   Čurinu - bohatýra obestřel stín. Ze hřbetu podivného tvora na něj zlověstně hleděla vyzáblá postava starce. Krhavé oko, kly místo zubů, pařáty s drápy dravého ptáka zkřížené na prsou, podobajících se ztuhlé pryskyřici. Kostnatá brada porostlá řídkým šedivým vousem, propadlé líce potažené tenkou kůží podobnou pergamenu, víčka vyschlá tak, že při každém kmetově mrknutí ozval se zvuk padajících žaluzií. Nejohavnějším zloduchovým atributem byl nestvůrný beďar na jeho orlím nose.

„Joj, čorta! Ja ispugálsja... Kde já už jsem tě jenom… Nejsi ty Rasputin, truchlivý jezdče?“

„Nět! Ani raz, ani dva raza Putin. Mé jméno je Kaščej Bezsmertnyj de la Mancha, jestli tě to zajímá.“

„Těší mě, Čurina Popadajevič Zabřichin de la Potěmkinovka. Odpusť, že jsem tě hned nepoznal. Způsobila to dočasná perforace paměti, způsobená přechodným, jak doufám, nedostatkem vodky. To víš - u nás, Rusů, plní vodka funkci mocného intelektuálního katalyzátoru. A jak na tě tak patřím bystrým zrakem svým - divného soba máš, tavárišč. Co se mu sloučilo, že u něho parogóv nět?“

„To je kůň, hlupče!“

„Tak kůň, pravíš. A co, že je ten oř jenom kost a kůže?“

„Kde vidíš jakou kůži? Už dobrých dvanáct set let je toto zvíře poctivým skeletem! Jak a kde se má taky napást, když je to tady, kam oko dohlédne, samá monokultura lišejníku? Navíc, kůň typu sandál mi plně vyhovuje. Buran skrz žebra profičí, mnoho škody nenatropí. Nějaké další dotazy?“

„Víš, nic proti tobě nemám, vlastně působíš, jako docela milý a sympatický netvor, ale stejně se tě musím optat - kde se nachází tvoje smrt?“

„Hohó! A to se podívejme! Ruský mužik chce přechytračit mě, Kostěje Nesmrtelného! Už bych se málem, jsa v dobrém rozmaru, neuváženě podřekl. Ještěže to sám nevím. Štó ďélať, ja éto užé zabýl.“

„Inu, já bych tě taky rád zabil, proto se ptám. A že jsem tak smělý - kdo to tedy ví?“

„Cože? To se mi snad... To není... To je... To si ze mě děláš...! Kde se ukrývá moje smrt? To ví pouze Baba Jaga Kostinoga, moje sestra. Sám se divím, že to ještě nikamů něvyžvaníla.“

„A daleko bydlí tvá sestra, daleko?“

„Ale kdeže! Nědaljéko od sjudá. Minůtočku chůze směrem na sever. Uprostřed větrné planiny obývá dáču na kuří nožce. Ale dej pozor! Živý se od ní ještě nikdo nevrátil!“

„A mrtvý?“ staral se Čurina, ruče obouvaje láptě do sněžnic.

„Mrtvý? Hohohó, děláš čest svému jménu! Pobavil jsi mě, proto tě v budoucnu kdykoli rád uvítám na svém dvorci. Ale nezapomeň přijít ještě před večeřííí...“ zaržál Kostěj, vzepjal děravého koně a byl ten tam.

   V dalekou širou pláň sněžnou, v tu pláň široko rozlehlou, nevalí se bouře lítá, ani bujné větry se po ní nerozběhly; to Čurina bohatýr rozběhl se po tom širém poli.

                V kraj zasmušilý, mlhou zšedivělý
                se od severu ostré větry ženou
                a zaskučivše plání zasněženou
                jim v ústrety jde junák osamělý.

„Jéééžiši, jen se na něj podívejte! On by tam snad opravdu...“ otrnulo náhle dosud zkoprnělým medvědím pastuchům. „Hej hola, bohatýre! Stůůůj! Vrať se!“ volalo trio do sněžných dálav.

„No co ještě?“

„Nebuď blázen. To je učiněná ztráta času!“

 „Pořád s tím vaším časem... Máte snad jiný návrh?“ šoural se prchlivec neochotně zpátky.

„Jen si to považ a rozvaž: Půjdeš cestou necestou, dnem i nocí, sněhem a vánicí. Sedm týdnů, sedm dní a sedm hodin… Co pravíš? No, vlastně ano, prakticky osm týdnů a sedm hodin. Chytrý jsi, jak vidno, takže na lopatu babě nejspíš nesedneš. Leč, bude nutno splnit čarodějnici tři zhola nemožné, časově nesmírně náročné úkoly. Pokud nakrásně uspěješ, bude ti babice za odměnu vnucovat sáňky samochodky, housle samohrajky a dokonce vodku samohonku. Chceme věřit, že i v tomto punktu bude tvé bohatýrské srdce tvrdší, než tvá bohatýrská játra a zeptáš se konečně, kde se nalézá smrt jejího sourozence. A co myslíš, že ti asi tak řekne, ty naivo? Jenom to, co dávno ví každé malé dítě! Totiž, že na moři je ostrov Bujan, na tom ostrově roste dub, pod tím dubem je zakopaná truhla, v truhle je zajíc, v zajíci kachna, v té kachně je vejce a v tom vejci se skrývá Kostějova smrt! Jakmile bude ale truhla otevřena, zajíc bez meškání uteče. Pokud bude zabit, kachna uletí nad moře. A jestliže bude kachna zabita, upustí vejce a to spadne na samé dno toho nejhlubšího oceánu.“

„Vida, vida,“ podivil se Čurina, „darmo bych se sněžnou plání s vichry honil, darmo bych zlé jedubabě do úmoru sloužil. Ještěže mi vás osud do cesty postavil, mládenci, do nejdelší smrti vám budu vděčen. A nechcete se vypravit na ostrov Bujan se mnou, co? Tři bezvýznamní, postradatelní komparzisté navíc, to se může hodit, bude-li třeba krvavých obětí.“

„Bezvýznamní? Chachá, nevíš, koho máš před sebou,“ počal se chvástat Prvakov. „Kupříkladu já, pasmatrí, mám tuhle tašku, ve které se skrývá kouzelný dědeček. Jmenuje se Maxim Minimalič Matrjoškin a je oděn v sedmero kabátů. Ne však z marnivosti. Umí se zázračně zmenšovat a to tím způsobem, že řečené kožichy svléká a svléká, až zůstane malý jako zrnko písku.“

„To já zase,“ holedbal se Druhakov, „mám sedmimílové boty. Když ty obuji, dojdu, kam si zamanu. Sedmi skoky můžu být na ostrově Bujanu, sedmi dalšími pak v Kostějově paláci.“

„A co máš ty, Treťjakove?“

„No…“ škrábal se Treťjakov za uchem, „já mám v Moskvě galerii.“

„No to nám teď asi moc nepomůže, což?“

„To ne. Avšak, vezmeš-li mne s sebou, litovat nebudeš! V každé šlamastyce vím si rady, z každé polízanice najdu východiska. Jsem totiž chytrý jako pesec!“

„Jako co?“

„Jako polární liška, ty bambuk. Postav se někam stranou, pozoruj a žasni. Tak – a my se teď pustíme do práce, molodci! Nejdřív zabijeme jednoho medvěda, stáhneme z něj kůži, tlapy upečeme na rožni a sníme. Syrová medvědí játra, ta si Čurino schovej pod košili, poznáš, budou se ti hodit. Ty, Čáhcegáddái Noohká... Co zase? No dobrá, ať je tedy po tvém, bohatýre - ty, Druhakove, nazuješ sedmimílové škorně, všechny ovineš tou medvědí kůží, popadneš ji a sedmi skoky nás přeneseš na ostrov Bujan.“

   A tak se také stalo. Na ostrově, posilněni grilovanými medvědími tlapami, silou medvědí společně vyvrátili dub. Pod ním nalezli dubovou truhlici. Důvtipný Treťjakov pak požádal dědečka Matrjoškina, aby vyšel z tašky a odložil veškeré šatstvo. Když seznal, že se již stařík scvrkl dostatečně, vložil mu do ruky medvědí dráp a prostrčil jej klíčovou dírkou do skříňky.
Uvnitř Maxim Minimalič spárem srdnatě probodl zajíce, načež z hasnoucího ušáka vyletěla kachna. Ta, místa ku létání v bedně nemajíc, umlátila se o stěny. V poslední křeči pak snesla vejce, v němž se ukrývala Kostějova smrt. Ledva utichlo marné bušení nebohého pernatce, už Treťjakov přikazoval truhlu rozbít. Vejce vyjmuli, chrabrého Matrjoškina od peří očistili a na dubovém dřevě voňavě opečenou zvěřinu chutě pojedli.
Pak znovu naskákali do medvědí kůže, Druhakov obul sedmimílové válenky a v mžiku stáli v Zimním paláci před Kostějem Nesmrtelným.

„Ohohó,“ zaskřehotal Kostěj, „vítej Čurino!
                To se mi dnes všechno daří
                oheň plane, voda vaří
                a ještě mi večeře
                klepe rovnou na dveře.
                Jdeš mi právě vhod, budeš první chod!“ Zahartusil zlověstně a hned kostnatým pařátem sevřel Čurinovi hrdlo. Mocným škubem vyrval mu z hrudi játra a odvrhnuv domněle nebohé tělo, cpal si lačně bohatýrovy drůbky do šavlozubé tlamy.

Čurina však nečekal, křepce vyskočil a začal se smát, jak mu necita a ukrutník Kostěj sedl na lep.

„Chachá! Plníš si břich medvědími játry, která jsem měl ukrytá pod košilí, ty piňok dubovyj! A víš-li, že játra z ledního medvěda jsou prudce jedovatá?“

„No a? Já jsem nesmrtelný!“

„Teď už jenom příjmením, kamaráde,“ pravil Čurina posměšně, vytáhl z kapsy vejce, v němž se ukrývala zloduchova smrt, a pevně je sevřel. Veškeré neduhy, co jich Kostěj za těch dvanáct století nashromáždil, přešly rázem z latentní fáze do akutní.

„Jauvajs, jauvajs! Achich ouvej! To to bolí!“ lamentoval pobledlý ničemník.

„Copak, Kostěji, není ti snad dobře?“ bavil se bohatýr a znovu vejce stiskl.

„Inu špatně mi je, samozřejmě, jinak bych takhle neskuhral. Jak by bylo tobě, kdybych tě držel za vejce?“

   Čurina se zasmál, až se za břicho popadl, vejce mu z ruky vypadlo a rozbilo se o mramorovou dlaždici. V tu ránu se Kostěj svalil na zem a nadobro zcepeněl.

   Jak už to tak v Rusku bývá, individuální tragédie přináší kolektivní užitek.
Čurina sebral zlaté klíče, jež umrlému netvorovi u pasu visely, a se svými soudruhy sešel do hlubokých sklepení. Mnoho kovaných zámků odemkli, mnoho zlata, stříbra a perel sobě nabrali, mnoho unesených prodavaček z ťurmy osvobodili. Vyváznuvší krasavice nešetřily vděkem a promluvily k zachráncům takováto slova:
„Děkujeme ti, geroji Čurino - spasiteli, že jsi nás vysvobodil z těžkého zajetí! Děkujeme vám všem, udatní, sliční a mocní bohatýři!“ což drobné a zavalité Eskymáky obzvláště potěšilo. I nelenili a našli sobě nevěsty, každý, podle svého naturelu. Treťjakov si vybral intelektuálku, Druhakov poběhlici a Prvakov taškářku.

   Čurina Popadajevič Zabřichin si na rozloučenou otřel nos se všemi přáteli, zapřáhl do saní, popadl spanilomyslnou Vasilisu Meresjevnu Bezčapájevovou, pobídl spřežení a vydal se pesmo domů, do Jenisejskoj gubernie, do děrévně Potěmkinovky, do univermaga, do oddělení alkogolnych napitok. Tam postavil prodavščícu za prilavok a jestli nepřivezli vodku, stojí tam za pultem oba dodnes.