Předposlední večeře

„Chlapi, dneska mně to kázání vysloveně nešlo. O zázracích ani nemluvě. Ten chromej stařec mi tam ne a ne začít běhat jako za mlada. A to jsem se fakt snažil. Dokonce mu během procedury narostly mléčné zuby a brzlík!“

„Je toto možné?“ zapochyboval Tomáš. „Fyzioterapie ti přece vždycky šla báječně!“

„No jistě,“ konejšil Mistra Jakub, na vyučeného tesaře si nevedeš špatně. Pomni jen, jak jsi nedávno v Betánii bravurně vzkřísil z mrtvých Lazara!“

„No, mě samotného to překvapilo! Já jsem do něj jen tak štítivě šťouchl klacíkem a on hned vyskočil a běhal mi po cimře s postelí na zádech. Kdyby aspoň neječel - Halelujá! Stal se zázrak! Nikdy před tím jsem postel neuzvedl! - tak by se to neprofláklo. Ale teď? Příbuzní už měli nakoupené vonné masti, plátno, hrobku... Víte, na co dneska přijde taková hrobka? Teď mně nemůžou přijít na jméno. Chyba to byla! Tak teď nevím, jestli už stárnu, nebo co...“

„Odpusť naši zvědavost, Pane,“ zajímali se učedlníci svorně, „a kolikátý že křížek už to máš na krku?“

„No, narodil jsem se pětadvacátého prosince, to vím přesně.“

„Hergot, to je náhoda, ausgerechnet na Vánoce!“ děl Jidáš. „A ve kterém járu, Mistře?“

„To bylo v roce, jak panoval ten, no, takovej vošklivej, dodnes se jím straší děcka... Heroděs! Heroděs to byl; co mě se jím v dětství navyhrožovali. Ale letopočet, ten vám nepovím. Nakonec není to fuk? Život se přece nežije - jó to kdysi; ani - to až jednou! Život jaksi svéhlavě a nám navzdory probíhá v přítomnosti, od věků do věků.“

„Ale stejně by se s tím mělo něco udělat,“ dychtil po akci horlivec Šimon.

„Správně, pryč s bezčasím! Dosť bolo Ríma! Kaifáše do koše!“ skandoval Petr, potřásaje militantně svazkem klíčů.

„Jak má být na světě ordnung, když nemáme ánung, co je za rok,“ přizvukoval Jidáš.

„Bože můj, vy jste jak děcka. Co je za rok, co je za rok. Co je k večeři? Já mám hlad jako vlk.“

„Beránek, Mistře.“

„Beránek? Zase beránek? Tak doslova jsem to nemyslel. JAKO vlk, říkám. Jenom jako!“

„Chachá, jak jsi vtipný, Spasiteli! Vlk - duchovním pastýřem!“ smálo se tovaryšstvo, „to už by rovnou mohl být kardinálem!“

„Hele, já nevím jak vám, ale mně už to skopové leze krkem. Tak například dneska, to jsem kázal u čeho, Jidáši?“

„Cumbajšpíl dneska u jezera, majn fírer.“

„No! To vás nikoho nenapadlo, nahodit při tom zevlování aspoň udici? Vždyť jste všichni, jak tady sedíte, profesí rybáři. Tedy, až tuhle na Matouše, že? Matouši!“

„Máte něco k proclení?“ probudil se tázaný. „Eh, promiňte, na chvilku jsem se zamyslel. Jaké je téma?“

„Je toto možné?“ vrtěl hlavou Tomáš. „Rybolov, přece.“

„Ach tak,“ chytil se provinilec, „co začali Římané s komerčním rybolovem, je to katastrofa. Globální ekologická katastrofa.“

„Tak tak, Mistře, celý den pro tebe pracujíce, ničeho jsme nepopadli,“ přizvukoval Ondřej.

„Máme holé ruce!“ chřestil Petr klíčema.

„Já! Já! Já jsem chytil sledě,“ vychloubal se Jan, „ale ten tě, Pane, moc nezasytí.“

„Aj, vy malověrní. Což si nevzpomínáte, jak jsem u moře Galilejského dvěma čudlami a pěti chleby nakrmil pět tisíc rekreantů? A ještě jsme dvanáct košů zbytků poslali do Somálska jako potravinovou pomoc? Podej mi toho herynka, Jeníku, ať okoštuju. Blééé! Fujtajxl, ten je slanej! Ten je snad z Mrtvýho moře, ne? Nalejte mi kapku vína, ať to spláchnu.“

„Ale my máme jenom vodu, šéfe, „ ošil se Bartoloměj, jako by mu byla kůže velká. „Sám přece vodu kážeš...“

„Ále, to je jedno. Já, jak sáhnu na vodu, stejně je z ní v tu ránu víno. Nic jiného prakticky nepiju.“

„Natürlich,“ usmál se Jidáš, „tím se ovšem mnohé vysvětluje.“

„Já mám s vodou vůbec potíže,“ předstíral Mistr, že nepostřehl sarkasmus. „Když si chci příkladně zaplavat, chodím po hladině. Jistě, mám se na co vymluvit, když přijde řeč na hygienu, ale ženské na to zrovna neletí. Pravda, tu a tam některou napadne, namazat mě vonným olejem, ale jinak...“

„Ja sichr, proto máš imrvére flekatý áncuk.“

„Poslechni, Jidáši, už dlouho se tě chci zeptat, co to používáš za divné výrazy?“

„Ale, to jsem pochytil od jednoho známého římského setníka. On pochází z jakési vzdálené provincie. Nějaký Longinus Cassius Germanicus. Tvrdí, že se tak jednou bude mluvit po celé Evropě. Nemůžu si pomoct, je to strašně nakažlivé.“

„Ale to je v pořádku. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi apoštolem.“

„Je toto možné?“ zdráhal se uvěřit Tomáš.

„Jak by ne? Schválně, kolik jazyků ovládáš ty, Tomáši?“

„No, jeden v puse a dva v botách.“

„Vidíš, a jenom v Indii se hovoří tisíci šesti sty padesáti dvěma jazyky!“

„Tys byl v Indii?“ zašumělo mezi věrozvěsty.

„No ovšem! Kde myslíte, že jsem se těch osmnáct let flákal? V Indii je pěkně. Od té doby, co vyhnali všechnu línou chamraď do Evropy, žijí tam samí poctiví, pravdomluvní a pracovití lidé. Vy jste nikdy necestovali?“

„Když to je těžké. On Říman teď našince nikam jen tak nepustí, „ žehrali apoštolé jako jeden muž. „To jsou samé byrokratické formality a obstrukce!“

„No jo,“ přikyvoval Matouš, „to máš - pas, devizový příslib, výjezdní doložka, schválení od Krajského výboru farizeů, potvrzení o odevzdání vojenské knížky, výpis z rejstříku trestů...“

„Cože? Sodoma Gomora! A lidi si to nechají líbit?“

„No, po pravdě, oni tak nějak, více méně, spoléhají na tebe. Znáš nás, Židy,“ vykrucoval se neobratně Juda Tadeáš. „Proto jsi mezi lidem tak nestvůrně populární. To TY jsi v jejich očích vyvolený mesiáš, spasitel a vykupitel!“

„Já? Já, eskamotér, biotronik a okultista? Proto mě bez přestání hlídají ti otravní farizejští paparazziti! Tak to ne! To já jim s tím disidentstvím praštím!“

„Máš recht, Pane,“ přizvukoval Jidáš, „jeden aby si ustavičně dával majzla, co kde šprechtne.“

„Dovolená by bodla. Taková hooodně dlouhá dovolená. Nešlo by všem namluvit, že jsem umřel, nebo tak něco?“

„No,“ prohrábl si Jidáš zrzavou bradku, „možná bych o něčem věděl. Vzpomínáš, Pane, jak jsem mluvil o tom setníkovi Longinovi Germanicovi? Ausgerechnet ten, jako z udělání, tento týden vechtruje na Golgotě. Za takových třicet na stole v stříbrných by se s ním dalo mluvit. Musel bys ale zaangažovat ještě...“

„Okamžik, nezapomeň řeč,“ zaplál mistrovi zrak. „Hej hola, mládenci! Potřebujeme s Jidášem soukromě probrat takovou delikátní věc. Mohli byste chvilku opakovat, co vám tadyhle Matouš bude číst z Bible? Ale hodně nahlas, ať mají ti lidé venku dojem, že se modlíme. Jo, a ne, že budete recitovat jenom Píseň Šalamounovu, jako vždycky! Vemte to odněkud z kraje.“

„Jéééžkovo voči, no tak jóó,“ zaznělo otrávené unisono z jedenácti hrdel. „Když bylo Setovi 105 let, zplodil Enoše. Po zplození Enoše žil Set ještě 807 let a plodil syny a dcery. Set žil celkem 912 let a potom zemřel. Když bylo Enošovi 90 let, zplodil Kénana. Po zplození Kénana žil Enoš ještě 815 let a plodil syny a dcery. Enoš žil celkem 905 let a potom zemřel. Když bylo Kénanovi 70 let, zplodil Mahalalela. Po zplození Mahalalela žil Kénan ještě 840 let a plodil syny a dcery. Kénan žil celkem 910 let a potom zemřel. Když bylo Mahalalelovi 65 let, zplodil Járeda. Po zplození Járeda žil Mahalalel ještě 830 let a plodil syny a dcery. Mahalalel žil celkem 895 let a potom zemřel. Když bylo Járedovi 162 let, zplodil Enocha. Po zplození Enocha žil Járed ještě 800 let a plodil syny a dcery. Járed žil celkem 962 let a potom zemřel. Když bylo Enochovi 65 let, zplodil Metuzaléma. Po zplození Metuzaléma žil Enoch s Bohem ještě 300 let a plodil syny a dcery. Enoch žil celkem 365 let... Chrrrr, fíííí, chrrr, fííí...“

„... a když se pak ajncvaj zdekujeme za kopečky, vsadím šůhe, že za pár járů si na tebe, Pane, ani na nás tovaryše, nikdo ani nevzpomene!“

„Chlapi vstávat! Vymysleli jsme, tuhle s Jidášem, parádní fintu! Vlk se nažere, beránek zůstane celej, a my všichni pojedeme na dovolenou, kam si kdo zamane! Ale musíte se přesně držet instrukcí a na nic se nevyptávat. Uděláme to takto: Petře a Jane, vy půjdete zítra do Jeruzaléma. Když vejdete do města, nedbejte naháněčů vychvalujících hotely a nalezněte chlápka, který ponese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde...“