- zbabělost -

Hutné, super. Jsem rád, že řeka vyplavila i to, co by jinak kleslo ke dnu. *

+++ Poprosím pro příště o větší písmenka. Už stárnu.

*

ta druhá věc je temný pánbíčkářství.. jakoby se člověk procházel klášterem mezi sochami ze zkamenělýho spermatu.. ta jednička je nejlepší cos napsala..

neholduju chytrejm rozborům a tak prostě řeknu že to je masakr.. báseň je napsaná tak, že mám pocit jakobych přesně věděla o čem mluvíš.

Jo, a ještě musím říct, že jak jsem si proletěl tvoje další texty, tak tenhle se mi líbí jakože upe nejvíc.

Jinovata to rozčís, ten text je ze všeho nejvíc logickým postupem, který se snaží rozložit bytostné iracionálno světa (naplno se to ukazuje v závěru první a začátku druhé). Rozervaně osvicensko-romantické .)

báječné! t

První skvělá, druhá nevyrovnaná ale i tak s náloží. Závěr postrádá kouzlo předchozích řádků, vyznívá až trochu blábolivě, pateticky bez invence. Ta je přitom "vyžadována" předchozími čádky, které na inovaci stojí. V první strofě je neznalost boží samoty hřích, nejsilnější a velmi originální moment, ve druhé již není linka tak zřejná ale pořád tu cosi je - bez znalosti smutku si nebudeme patřit, důraz je na jakoby logické vyústění textu v myšlenku. Tuto strofu ale nese spíš než ona sama silná strofa předešlá, to, že mluvíme stále o tom bohu, jehož samoty neznalost je hřích. Třetí strofa ale ztrácí feeling argumentačního postupu existenciálním textem, její metodou je vršení melancholie slov a výroků, což kontrastuje s předchozím a působí spíš jako východisko z nouze myšlenek směrem ke kýženému patosu "nechci ji znát". Strach nabízející odpověď je prostě slabý čaj proti bohu, jehož samotu neznat je hřích.

Lyryk nezklamal

*

..bojuj! (a hlavne vydrz!) .. *

***

Ano, závěr dobrý, i když jsem podobný (podtrženo) už párkrát četl. Ale jinak mi většina pasáží přijde až přehnaně, neúměrně složitá. Mozkolam na hranici snesitelnosti.

T*

*

*****

*asi

***

připadáš mi velmi, velmi nešťastná