Náčelník

Ten obrovitý chlap, co se nám s rezavým nákupním vozíkem postavil do cesty, u nás neměl šanci. “Ne, nemám!” jsem řekl dřív, než stačil otevřít ústa. 

Byl to náš první den v San Franciscu, ve městě, které jsem od dětských let toužil uvidět, a tu žebráci na každém kroku! Od rána jsme jich potkali snad dva tucty a pokaždé jsme si řekli: “Tak co, jsme na dovolené, ne?” a všem jsme po nějaké té minci dali. Ale před chvílí jsme potkali jednoho z nich podruhé. Poskakoval na trávníku před supermarketem Safeway, v jedné ruce plechovku piva a v druhé sádru, co ji měl předtím na noze. Kolem něj polehávali kumpáni, on jim cosi povídal, a jak rukama šermoval, z plechovky na ně stříkala pěna a oni se chechtali a rukávem si utírali tváře. “Tak to bylo naposledy!” vycedil jsem mezi zuby. 

Ten velký člověk teď před námi stál a mlčky se na nás ze své snad dvoumetrové výše díval. Chytil jsem manželku za ruku a udělal krok vpravo, že ho obejdeme, ale on řekl: “Děkuji vám,” a já překvapením zůstal stát. Zastavil mě zvoneček, co se mi v hlavě rozhoupal, něco mi říkalo, že tohle už jsem někde slyšel, že je to důležité, ale já netušil, proč. Bylo to jako když na ulici ucítíte závan určitého parfému a za nic na světě si nemůžete vzpomenout, proč jste si mezi tisíci zápachy ulice všiml právě tohoto. Třeba ten člověk ještě něco řekne? Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj: vysoké čelo, ustupující do černých dlouhých vlasů, zapadlé oči, měkké, skoro dětské rysy tváře. Jako by na můj pohled čekal - usmál se a řekl: “Přeju hezké odpoledne!” Zas ten hluboký, sametový hlas! K tomu ještě pohnul čelistí jako by tu poslední slabiku rozkousl, a zvoneček v mé hlavě se rozdrnčel naplno. Hleděl jsem na něj, ale on si nás už nevšímal. Opřel se do vozíku a prošel kolem nás.

Šli jsme taky. Ale nedošli jsme daleko. Hlavou mi prolétla jakási neuspořádaná myšlenka, jako pták, co vám otevřeným oknem vlétne do obýváku a vylekaný vráží do nábytku, kálí po stěnách, ztrácí peří, a vy se krčíte a chytáte za hlavu a dříve, než pochopíte, co se vlastně stalo, vylétne ven, a vy hledíte na tu spoušť a lapete po dechu. Zůstal jsem stát a otočil se ke své ženě. Ve stejném okamžiku se zastavila i ona. Její oči, zamračené a vědoucí, hledaly v mých očích potvrzení. 

Ten film o blázinci je dneska jen pro pamětníky, ale v našich vzpomínkách je pořád stejně svěží, jako… jako třeba první polibek. (Taky si vzpomínáte?) Když jsme spolu začali chodit, zrovna ho uvedli do kin a my si na něj zašli možná desetkrát. Nejdřív proto, že v kině bylo hezky teplo a sucho, no a taky tam bylo tma. Později mě tam manželka táhla kvůli té sestřičce. Manželka měla pro nenáviděnou sestru Ratched velké pochopení, protože je sama sestra a na psychiatrii sloužila; ona ji litovala a nad jejím osudem slzela. A oba jsme milovali toho zamlklého obra, jak že mu říkali? 

“Náčelník Bromden!!” vykřikli jsme oba naráz. 

Vrazil jsem ruku do kapsy a vytáhl z ní všecky mince, co nám zbyly. Držel jsem je v sevřené pěsti a rozhlížel se, ale mimo nás už na chodníku nikdo nebyl. Jen teplý vzduch pozdního léta a odpolední vánek vonící chaluhami Tichého oceánu. Popoběhl jsem několik kroků ve směru, kam by mohl odejít, ale tam nám vlastně zmizet nemohl, vždyť to bylo sotva pár vteřin; aby za tu chvilku dorazil k nejbližším domům, to by musel běžet jako mistr světa. Blíž, už mezi stromy parku, stála pouze solidní budova policie. Ale tam by bezdomovec určitě nevešel, ne v téhle zemi. Vrátil jsem se k manželce.

Šli jsme dál a oba jsme mlčeli, a když jsme z hloubi parku uslyšeli zpěv, vydali jsme se za ním. O kus dál, na kopečku, stáli nějací lidé a zpívali. Kolem dokola posedávaly na trávníku a lavičkách celé rodiny. Taky jsme si našli místečko k sezení. Ti pěvci byli z místní opery. Nejspíš reklama. Zpívali nádherně. Za pár minut jsme na Náčelníka Bromdena zapomněli. 

Když jsme se vraceli, byl už večer. Přes kopce na pobřeží se do města valila mlha. Vypadalo to, jako by jakési nestvůrné zvíře chtělo vše pod sebou pohltit. “Věruš,” řekl jsem najednou, “a kde máš kabelku?” 

Vrátili jsme se do parku. To místo, kde jsme seděli, už osiřelo. “A když jsme sem přišli, ještě jsi ji měla?” řekl jsem. Manželka jen bezradně pokrčila rameny. 

Po cestě do hotýlku jsme zašli na policejní stanici. Za pancéřovým sklem seděla tlustá černoška v uniformě. Nechala nás chvíli stát, a pak s námahou vstala a přistoupila ke sklu. “Co je?” řekla a posunula si do strany pouzdro s revolverem. Začali jsme vysvětlovat, ale skočila nám do řeči. “Mluvte sem,” řekla a klepla ukazováčkem do místa, kde byl do skla zabudován mikrofon. Začali jsme znovu. Pak jsme vyplnili dotazník a mohli jsme jít. Neslíbila nám nic.

V hotelu za recepčním pultíkem seděla samotná majitelka s natáčkami ve vlasech. Začali jsme na ni chrlit, jaké neštěstí nás potkalo, a ona s úsměvem naslouchala. Zdálo se mi, že nám nerozumí, když se tak šklebí, zdůraznil jsem tedy, že manželka tam v té kabelce měla doklady, a to je přeci hotová katastrofa. Ale ona se usmívala dál, a tak jsem jí vyložil, že budeme muset vyhledat naši ambasádu, a ona přikývla, že to určitě budeme muset, ještě jsem se jí zeptal, jestlipak neví, kde se ta ambasáda nachází, a ona řekla: “ale vím, nejspíš ve Washingtonu, tam jsou všecky,” a nepřestala se uculovat, takže jsem jí musel vysvětlit, že jejich hlavní město je na druhém konci Ameriky, a ona přikývla, že ano, že je to kus cesty a úsměv jí ze rtů nezmizel, a mně už došel dech a manželce taky. “To je všecko?” řekla, a když jsme se nezmohli na odpověď, sáhla pod pult a položila před nás manželčinu kabelku.  

“Jak, jak to?” řekl jsem, jen co jsem přišel k sobě. 

“Přinesl to jeden bezdomovec. Říkáme mu Chief Bromden. Tohle bylo v kabelce,” řekla a posunula k nám vizitku svého hotelu. Podíval jsem se do kabelky, i peněženku jsem otevřel. Nic nechybělo. 

“Číf Bromden?” řekla manželka. “A kde bychom ho našli, toho Čífa Bromdena?”

Paní pokrčila rameny:

“On se tu v okolí občas objeví, a pak zase na celé týdny zmizí. Nikdo neví, kde pobývá.”

Manželka položila na pult bankovku, že je to pro Čífa Bromdena, ale paní hoteliérka se na ni podívala, jako by tam položila koňský koblížek. “Tady,” řekla, a postavila před nás plechovku, na níž stálo něco o Armádě spásy a o noclehárně pro bezdomovce. Věrka do ní otvorem ve víčku zasunula bankovku a paní spokojeně přikývla.

“Koho jsme to vlastně potkali?” řekla manželka na pokoji.

“Tak nebožtík Will Sampson to určitě nebyl.”

“Myslíš?” odpověděla manželka. 

“Věrkó, viš co? Neblbni!” 

Vzal jsem si osušku a odešel do koupelny. 

Ve sprše jsem pohnul páčkou na kohoutku. Zalil mě proud vody páchnoucí mořem.