Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seIdylka
Autor
Gora
Bylo slunné říjnové odpoledne, právě jsme odněkud přijeli a z výšky nad výběhem našich zvířat se těšili z přírůstků dvou prasnic, mangalic Toničky a Janičky Červené.
Do slámy se právě zahrabávala a zase vylézala dvoudenní selátka. Opodál dováděla skupinka dvouměsíčních. Radost pohledět!
Přeštičák, kanec Hubert – jejich otec s obrovskou hlavou, zuby a kly – roční výrostci, ovečky i kozy špacírují na slámě kolem mláďat a vládne naprostá pohoda. Pět koťat cizí polodivoké kočky se rozkošnicky protahuje v pelechu na seně. Na dohled mají rybníček a lesík. Ráj.
„Koukni, zrovna to nejmenší selátko z těch nových asi zapadlo do bahna, raději tam jdu a vyndám ho, aby se odtud vůbec samo dostalo,“ povídá manžel a já chápavě pokývnu. Opravdu – stojí tam, jako by nemohlo vylézt, je ještě slabounké.
Slezl po žebříku do výběhu, popleskal po hřbetě nejochočenější prasnici Janičku, která ho uvítala spokojeným chrochtáním, a vydal se k bahništi. Popadl tvorečka velikosti čivavy do náruče a poponesl ho k mámě.
Vtom sele vykviklo.
Během vteřiny byla celá skupina prasat, koz a ovcí na nohou a všechno to letělo k mému manželovi, také půltuňák Hubert, kterého už několik let mylně považujeme za vysloužilého „staříka“. Výhružným chrochtáním a neskutečnou rychlostí, kterou se rozběhnul, toho staříka nepřipomínal ani náhodou a jeho několikaleté kulhání vzalo za své.
„Polož hned to sele,“ křičela jsem na muže, protože ta prudká změna nálady celé skupiny, jak jsem ji zhora pozorovala, nevěstila nic dobrého. Najednou se mi vybavilo, jak jsme před pár roky z výběhu vynášeli selata – kanečky do připravené bedny a vezli k veterinářce na nezbytný zákrok, a i tehdy se manželův úprk se selaty v náručí málem změnil v běh o život. Tonička a Janička mu řvaly za zády, já rychle otevírala a hlavně za ním zavírala branku, aby ho nenapadly.
Teď se situace opakovala. Jak jsme na to jen mohli zapomenout? Muž položil sele opatrně na trávník a jal se šplhat ven z výběhu. Na poslední chvíli. Jeho železné nervy na vyviklaných šprušlích byly hodny obdivu.
Zvířata ještě dlouho funěla a neklidně přecházela pod žebříkem. Abych je odtud odlákala, házela jsem jim tvrdé rohlíky.
Když jsme odcházeli, selátka naháněla mámy, chtěla pít. Hubert a ostatní kolem nich vytvořili ochranný kruh a všechno bylo zase zalité sluncem.
46 názorů
Barvitě napsaná epizodní příhoda s napětím a laskavým řešením. Cením si rozvité pozornosti komentátorů. Pro mě cenná zkušenost, protože již od dětství jsem si myslel, že brambory rostou na stromě. Prostě, prařské dítě ulice. Bezva a tip.
Karpatský knihomoľ
12. 10. 2020Sympatické postrehy zo spolužitia. Je mi to blízke.
Thea v tramvaji
11. 10. 2020Drama!!! Prasátka jsme nikdy neměli. Je to s nimi dobrodrůžo, koukám :) Pěkně jsi to popsala. Úplně to vidím!
To by bylo video... ale tohle je taky dobré - stačí jen trochu představivosti...
Jirko, děkuji za komentář a zároveň vlídné porovnání s janou - Vesuvankou...
Rozkošné, je z toho cítit vůně statku. Škoda že jsme se tam tenkrát u vás nestavili.
Milé, laskavé a také zajímaé. Podobně o svých sopkách píše Vesuvanka. U obou je zřetelný nadhled a zaujetí současně.
Jani, žebřík je jen provizor, dá se k nim jít normálně brankami, ale muž potřeboval rychle utéct:-))), díky moc.
Moc pěkné vyprávění, mámy své děti brání, a zde nejen mámy... Ještě, že to dobře dopadlo, slézt po vyvikladných šprušlích žebříku vyžadovalo pevné nervy. Líbí se mně i fotky, zajímavá prasátka s bílým pruhem :-))). TIP
Diano, to jsi mne rozesmála:-)), to je pravý proužek... Ty jejich mámy jsou dorezava, chundelaté, Hubert má ten proužek... mají to po něm!
Je to hezké! Nejdřív jsem myslela, že prasátka mají na sobě navlečený bílý proužek pro identifikaci ...;-)))
Di, děkuju, je to jen takové čtení na neděli, chtěla jsem ukázat část našich zvířat... něco hezkého...
kvaji, jména mají jen tři - a ta jsou nedotknutelná... dvě prasnice T. + J. a Hubert.
Je to, jak jsem psala, docela vzácné plemeno mangalic /maďarské divoké prase křížené s domácím/ a českého přeštického kance a je o ně velký zájem, takže něco se dejme tomu po roce a půl prodá, něco je pro nás a širší rodinu. Kozy jsou na vypásání prudkého svahu, kam se nedostaneš se sekačkou , a dvě ovečky také...
Díky, Jardo... no, až moc živo. Hubert se má k světu!! Je to dáreček, který jsem si koupila k narozeninám. Měl být utracen.
Hani, díky, no, ta naše mají asi hektarový výběh, mají se moc dobře, a tak jsou mírná, ale ta nová selátka je nějak učinila ostražitějšími!!
Díky za tvoji vzpomínku, jak jste "venčili" :-)))
Máte tem pěkně živo, až oči přecházejí. A to ještě nevíme o všem vašem zvířectvu.
Ten zážitek po selecím vykviknutí bych si sám nerad vyzkoušel.
Irčo, těch prasat máte od loňska opravdu hodně! Úplně jsem trnula. Hezky jsi ukázala, jak zvířata citlivě reagují, když se něco stane mláděti. Manžel měl opravdu železné nervy. Moc hezký příběh ze života.
pochádzam z dediny, viem, že každá mama si bráni mláďa, prasnička vie byť veľmi nebezpečná, kanec ani nevravím...manžel má môj hlboký obdiv...
pamätám si, ako rodičia vypustili z chlievika prebehnúť sa po dvore 120 kg "prasiatko" , pravdepodobne sa v ňom prebudila "španielska" krv, ako o tom báječne hovorili Šimek s Grossmanom v poviedke "Jak jsme chovali užitečné zvíře", utekali sme pred ním, kade sa dalo...ani neviem, ako sa nám ho podarilo nakoniec dostať späť do chlievika...
Radovan Jiří Voříšek
11. 10. 2020Jo jo, prasata jsou učenlivá, inteligentní, ... někdy i záludná, kousnou třeba zezadu
No, Radovane, vidíš, my to dříve nevěděli, jinak se chovají ta Tonička s Janičkou a Hubert jako psi, tedy jsou právě tak tak přítulní a milí... Dík! Potěšils vzpomínkou.
Mamka i taťka byli z dědiny, všichni příbuzní měli prasata (mimo jiné). Nebylo radno lézt ke svini, když měla mladý. Párkrát mě nabrly rypákem, když jsem si hrál se selátky. Stalo se mi jednou v noci, když jsem šel z vlaku na tábořiště - zakopl ve tmě o podsvinče, zakvičelo ... zachraňoval jsem se před bachyní skokem do řeky.
Díky za připomenutí mládí.
Díky, gabi!
Pod článkem je skutečně náš Hubert a dva vrhy jeho selat... malá a starší... a nad naše skupinka... všichni se tam snaše nevešli :-)
idylka mala dramatický spád, nechcela by som zažiť, podarilo sa ti udržať čitateľa v napätí, nevedela som, ako to skončí, našťastie dobre *
Luboši, máš zase pravdu, je to dvojsečná, ošemetná záležitost, díky za slova!
Když se zvěři bere sele,
končívá to nevesele,
stačí malá chvilinka
a v hrůzu přejde idylka.
Však nevšímat si pašíka,
pokud v blátě naříká?...
Vzbuzují zasloužený respekt. Já bych tam nelezla ani za zlaté tele. :-)
Ivi, to jsem ráda, že se ti vyprávění líbí... o nervy to bylo, zničeho nic takové pozdvižení kvůli seleti! Dobře to dopadlo.
Uffff....dobře to dopadlo.......jak se může poklidné, sluníčkové odpoledne změni v horror..po přečtení první části jsem čekala úplně...ale úplně něco jiného.....hahaha....Jeho železné nervy na vyviklaných šprušlích byly hodny obdivu...... tak to bych chtěla vidět v reálu.....ne...nejsem škodolibá....to je obdivuhodné......jak jsi tenhle moment dokázala zachytit...*/******************************* P.S. dokreslující fotky jsou boží:-)))))