TD - Přátelství

Průvodčí prošel a prodíral se dál. Dívky se za ním letmo ohlédly a hned otevřely okénko .

Lány zralého obilí, tajemné přítmí tunelu, les. Hukot znemožnil konverzaci, ale nebylo třeba hovořit, jen se opatrně nadechovat peprného povětří tam venku a kochat se.  Občas pohlédnout jedna na druhou a úsměvem stvrdit – prima výlet z pohraničí na Moravěnku, Moravu!

Jehličí a mech přesycené sluncem. Vysílalo do ovzduší voňavé signály o letním dni. Odér jako nejvybranější Fáčka od táty, propašovaná přes hranici s Maďarskem, napadlo Moniku. Nezná lepší parfém.

Přes všechnu pohodu a  mírnou cestovní horečku svraštila obočí. Na tuzexové triko polité pomerančovým džusem se přece nedá jen tak zapomenout. Bude nejspíš zničené. Zásadně nenosila žádné „hadry“. Táta, autobusák, jezdil na zájezdy a občas dceru podaroval bony na nákup luxusnějších věcí.

Je zvyklá být středem pozornosti nejen pro neokoukané oblečení. Kluci se na ni lepili snad odjakživa a ona v póze světačky začala občas popíjet, kouřit, vrchovatě užívat šarmu v těch několika diskotékách na „odpoledních čajích,“ které byly v oněch časech a v jejich městě k dispozici.

Irma na druhé straně okénka postřehla, jak se Monča náhle zakabonila. Zas ta její náladovost, nic nového!

Ostatně, samotná  Irma se divila, že Monika stála o její přátelství. Rozdíly mezi nimi bily do očí. Ona, nenalíčená holka v obyčejných kalhotách a pletených vestách od mámy, jedničkářka. Monča, které občas z legrace říká Hurvínku, věčná průšvihářka, je přece krásná holka, co bere všechno na lehkou váhu. Na praxi ve špitále spolu měly dost často službu a byla možnost se poznat líp než za tři a půl roku ve škole.

Nejen že spolu „probraly živé mrtvé,“  hlavně na nočních, ale objevily podobný smysl pro humor. Smály se stejným věcem, a že jich bylo! Aniž by to některou z nich předtím kdy napadlo, začaly spolu kamarádit.

Monika kývla na pobyt v malé moravské vesničce. Jen na tři dny, pak jim začíná skutečný, tedy pracovní život a kdo ví, zda se ještě sejdou. Po prázdninách mají nastoupit každá docela jinam.

Mrňavá ves s poetickým názvem Buková se před nimi vyloupla z doliny jako pecka z letního ovoce. Irma si nebyla úplně jistá, který domek patří příbuzným, ale hned u branky spatřila obrovský keř čajových růží, na ty je teta odbornice!

Děvčata sundala batožiny, zaklepala a vešla dovnitř.

Na sporáku bublala polévka, ze které čouhaly černé slepičí pařáty. Pro samé krámy nebylo kam si sednout. Milovníka sladkostí by snad se vzhledem místnosti smířily plechy čerstvě napečených meruňkových a rybízových koláčů s drobenkou. Byly všude, kam se dívky podívaly. A ta vůně!

„Jsme tady správně, Hurvínku,“ pronesla poněkud rozpačitě Irma.

Hromada přírodního lýka byla jen chabě ukrytá za dveřmi, na linoleu vedle ní se skvěly již hotové slamáky pro muže i ženy.

„Co je to, Iri?“ ukázala Monika na improvizovanou podlahovou dílnu. Koutky jí zacukaly. „Nevypadá to, že by nás tady vítali s fanglemi – anebo vůbec, že by čekali jakoukoli návštěvu. Zato pokrývek hlavy nespočet!“

„Toho si nevšímej, teta nikdy nechodila do práce, dělá z domova, no, je trochu bordelářka, ale srdce má ze zlata - to jsem ti ještě neřekla?“

Monika zavrtěla hlavou a hned si na ni posadila elegantní klobouk s širokou krempou a červenou stuhou. Irmě podala pánský ve stylu ala zahradník. Podívaly se na sebe a vyprskly smíchy.

„Vůbec, proč bych měla něco říkat předem, věděla jsem, že ty to přežiješ,“ řekla Irma, když se trochu uklidnily, ale to už mezi futry stála korpulentní teta v puntíkaté šatovce.

Tsunami mohutné hrudi, srdečného přivítání, vyptávání a brebentění nebralo konce.

„Teto, co kdyby vás někdo vykradl, když se tu nezamyká?“

„Děvčico, a co by zloději vzali? Koláče nebo klobóky, nic jiného tady néni,“ rozesmála se teta. „Byla jsem poplkat se sósedkó. S tim mym chlapem toho moc nenamluvime, celý večery si přihybá v krčmě a doma potom enem chrápe, ráno do práce a furt dokola,“ stěžovala si „na stréca“. 

Irma si z dětství pamatovala jeho dobráckou kulatou tvář, a když pro něj se sestřenkou chodívaly do hospody, pokaždé jim poručil sodovku. Nikdy se však nezvedl ze židle, aby odešel s dětmi domů. Na to byl příliš hrdý. Teta věděla, že neposlechne, ale vždy vzkazovala a nařizovala, aby před kumpány musel vyslechnout její litánie.

„Spat budete ve svátečním pokoji. A honem, převlikat, za rybníkem se dnes  hopékajó makrele,“ odhrnula záclonu.

Skutečně. Na plácku u hasičské nádrže už to žilo. Irma zahlédla svoji sestřenici Danu. S nějakým mládencem obsluhovala rošt, pod kterým žhnulo dřevěné uhlí.

„Ahoj, sestřenko, hele, vzala jsem sebou kámošku, nevadí?“ pozdravila svoji nejmilejší sestřenku Irma.

„Vítej, Irmo, ahoj, Moniko, těšila jsem se na vás!  Za chvíli budou ty makrely. Najíme se a pokračujeme dál – k táboráku!“

Něco tak skvěle připraveného jako ryby, venku opékané, Monika ani Irma nikdy neochutnaly.

Vesničané seděli na lavičkách, besedovali. Ryby voněly jako mana nebeská. Mládež se postupně kamsi vytrácela.

„Mami, neboj,  dom přijdeme v pořádku,“ pošeptala Dana tetě. Přes všechny hovory se sousedy sledovala dceru a obě dívky ostřížím zrakem.

„To bych prosila, a včas!“ zahrozila prstem.

Dana vedla děvčata kolem třešňového sadu. Vstoupily pěšinou do hustého lesíka, který je pohltil. Občas vzhlédly. Narůžovělý měsíc krášlil stromům jejich špice. Mezi kmeny poletovala hejna komárů.

„Honem k táboráko, než nás sežeró komařiska,“ podotkla Dana „po horácke“.

Mýtina s kamenným ložem a ohýnkem tak akorát velkým osvobodila měsíc od vršků smrků.  Dokonale ozářil partičku výrostků z několika sousedních vesnic.

„Děcka, tohle jsou Irma a Monika z Chebu,“ představila Dana dívky. Přisedly na klády kolem ohniště.

„Vítajtě, holky, mně říkají Vlk.“ 

Vysoký urostlý mladík si navyklým gestem zastrčil dlouhé vlasy za pravé ucho a už naléval vínko do dvou plastových kelímků.

„Dáte si víno? A co buřta?“

Další mládenec napíchnul na prut špekáček a hned začal opékat.

„Hele, ten blonďák je podobnej Schelingerovi,“ pošeptala Irma kamarádce.

„Jo, je to Jura, je vyučenej traktoristou a mají domek na vršku za hospodó,“ zaslechla Dana, o kom je řeč. „Vlk je z Protivanova. Když se chodijó pouti, nikdy nechybí. Ministruje v kostele.“

Ministruje? Co je to, napadlo Moniku.  Asi to bude nějakej farář nebo co. Škoda.

Pozorovala Vlka, jak šikovně nakrojil nožíkem uzeninu a začal opékat. Pohled soustředil jen na činnost nad plameny. Z profilu má naznačený orlí nos a snědší pleť, ale možná se to teď v noci jen zdá, všimla si Monika.

Podal jí tácek. Usednul na pařez proti kládám. Někdo hrál na kytaru. Odhadem tu bylo tak patnáct mladých a výborně se bavili.

Irma si něco vyprávěla se sestřenkou. Možná o "Jurovi Schelingerovi"? Docela si přihýbal. Už viděla, jak se k němu na hospodářství Irma stěhuje a učí se jezdit na traktoru. To jí pak musí říct, bude mrtvá smíchy. Vůbec, tihle kluci nejsou nic pro ně, holky z města!

Monika si všimla, že Vlk víno nepije. Když se později ochladilo, přehodil jí přes ramena svou koženkovou bundu s indiánskými třásněmi. Úkosem dívku pozoroval, občas něco prohodil, jen se ostýchal oslovit ji přímo. S ostatními se přitom nenuceně bavil.

Zapálila si, aby skryla rozpaky. Jako by to ani nebyla ona, suverénka Monika. Klepaly se jí prsty a široký úsměv hezky vykrojených rtů, pro který jí Irma přezdívala Hurvínku, držela na tváři jen s námahou.

Občas se někdo od hloučku odpojil, až na palouku zůstalo jen pár postav. Dana už zívala, pro ni taková slezina nebyla ničím výjimečným.

Nakonec i oni zhasili oheň a odcházeli.

Vlk a Monika se chytli za ruce, jako by se to rozumělo samo sebou.

Když vyšli z lesa, nad Bukovou rozprostřel červánky východ slunce.

Zbýval poslední kousek cesty kolem třešní. Trhali všichni a Vlk udělal Monice ovocné náušnice.

Vesnice spala, občas štěknul nějaký psík.

Bylo pro ni stále těžší podívat se mu do obličeje. Přitom tak toužila vrýt si do paměti každý jeho rys jeho tváře.

„Proč pláčeš, Moni,“ zeptal se zastřeným hlasem Vlk.

„Puchejř, no - koukni, tohle nejsou boty do lesa.“ 

Popadl ji do náruče a donesl až na zápraží. Ještě zadýchaný utrhnul jednu tetinu růžičku a podal Monice. Na rozloučenou dívku políbil.

Dlouho se za ním dívala.

Hned další den odjely.

Otevřely v kupé opět okno dokořán, i když se to za jízdy nesmí. Hlavy vystrčily ven, na čerstvé povětří.

Irma viděla, jak se ramena Moniky jemně otřásají, ale neřekla nic. To, co se přihodilo, bylo příliš křehké. Stalo se to vůbec?

Nádraží v Chebu.

Dívky se objaly. Monika šla na autobus do Františkových Lázní. Irma ještě chvíli zůstala stát.

Ta vysoká dívka ve slamáku s červenou pentlí, po níž se s potěšením kdekdo ohlíží, je už napořád její přítelkyně.