Jedlová

Jedlová

Překročím strmou hranici světla a stínu. Zelená závora tiše zapadne.

Na chvíli se stanu částečkou lesa, co tady kořenovými chapadly svírá a drtí svou horu. Toho lesa, co vyrůstá z mohutného pně turmalinické žuly, navěky vklíněné do okolního masívu. Sotva průsvitné, zeleně žíhané stíny se za mnou a nade mnou zavřely jako vlny. Jen spoře sem vrstvami tyrkysu pronikají nazlátlé sloupce světla. Pod nohama se mi pletou křehké produkty vláhou nasyceného bezvětří – c­haluhy plavuní, přesliček a kapradin.

Vtíravá vlhkost ulpívá na všem. Na jehličí, na kmenech, obočí, vlasech i ramenou. Všude kolem to světélkuje životodárnou vláhou. Lesu zde vládnou vzácné, jinde v takovém množství nevídané jedle. Je otázka času, přežije-li jedle civilizaci. Její sestup do nicoty se zdá být nezadržitelný.

Člověk vytrvale přetváří les ke svému obrazu. Jedli s lehkým srdcem nahrazuje smrkem. Počet býložravé zvěře po vyhubení velkých šelem nedokáže, ba často ani nechce udržet v neškodných mezích. Ke svým stopám na Zemi tak přičítá jedno z řady vítězství nad přírodou za druhým.

Ale tady na Jedlové? Tady člověk nad přírodou doposud nezvítězil. Jedlová je výjimka mezi výjimkami. Kolem kypí dravá příroda. Jedle se všemu vysmívá. Vládnoucí dřevina původního pralesa i tady, v hospodářském lese dvacátého století, dál ovládá všechno živé. Dál se nad les vypíná dlouhými sivozelenými ovály královských korun. Jako kdysi. Jako před člověkem. Jenom nová generace zásluhou spárkaté zvěře zde zatím chybí. Ale to se dá řešit, jenom chtít. Musí se o to zasadit lesník i myslivec. Společně.

Jsem šťastný, že takový les mám ve svém polesí.

Vyznačuji k těžbě stromy, co vysoko na zvlněné hladině lesa utlačují koruny jiných stromů, nadějných, jimž patří budoucnost. Usměrňuji přírodní výběr. Toužím ho dovést k dokonalosti. Je to běžná práce lesníka, ale také radost. Někdy vášeň.

Přál bych vám poznat, co prožívám, když obcházím jedli, kterou jsem právě zvolil k vyplnění jejího poslání v budoucnosti tak daleké, že jí nedohlédnu, když ten vynikající strom ze všech stran prohlížím, abych zjistil, který ze sousedních mu nejvíc škodí. K němu pak přijdu, připraven označit ho k těžbě. Jakmile jsem na dosah, jakmile zblízka spatřím mohutnost toho kmene a vidím oblouky svalů, sbíhajících se pod vzdutou kůrou až do kořenů, zaváhám. Ohromí mě síla té jedle. Není starší než sedmdesát let. A už se jí s ostychem v duchu klaním.

Ale váhat nesmím, zodpovídám za svůj les, jsem jeho hospodář. Vždyť ho chci jen sblížit s jeho vlastní přirozeností: dovést ho k trvalé obnově bez pasek.

Podaří se to? Mně samotnému jistě ne.

Ale jednou? Potom, až tu nebudu já? Až ho dávno po mně budou ovlivňovat jiní. Budou mít stejnou představu? Umožní mu vrstvit se do pater nestejných výšek? Různého stáří? Za účasti mnoha druhů dřevin postupně dosahovat podoby, která lesu nejlíp vyhovuje a k zachování jedle je nezbytná?

Nevím, ale pokusit se o to musím já, a hned.

A tak neuhnu pohledem a tu druhou jedli vyznačím.

Zabraný do práce dlouho nic nevnímám.

Vtom, zpočátku nevinně, ale stále vtíravěji začíná rušit mou soustředěnou samotu cosi cizího, co bych snad přece jen pomíjet neměl.

Teprve po chvíli v tom rachotu rozpoznám, nač jsem jen hodinku nemyslel, propadlý své vášni. Cizí, nepřátelský pohon vrtné soupravy rozechvívá stráň.

Jako bych o něco zavadil, nezhojená rána se otevřela.

Nejsou jen jedle a já. Je také jiná realita.

Přede mnou zeje prázdnota, z níž čiší nepředstavitelný chlad. Zvedá se prach a do mozku cosi skrz bubínky zatíná strašlivý spár.

Ne, nahradit jedli smrkem není ta poslední cesta, jak zvítězit nad přírodou. Ani ta, že dovolujeme zvěři, aby rok co rok do kořínků spásala naději, klíčící z jedlových semen. Obě cesty jsou zlé a hrozí zpustošením přírody. Tomu i onomu nebezpečí však je možno ještě zabránit.

Bohužel hrozí také jiné vítězství člověka nad lesem a bezmocným lesníkem.

Ruce mi klesly. Správný výběr? Ten nejlepší? Ten hluboce prožívaný, až husí kůže naskakuje? To pusť z hlavy, lesníku. Tvé představy o dravé, kypící budoucnosti této jedlové hory jsou k smíchu.

Potloukají se tu málem rok. Občas objevím u cest k odvozu připravené podlouhlé truhlíky, popsané kótami a metry hloubky, z níž vzorky vyzvedli.

Ach radost z práce? Vášeň? Kde jsou?

Čekám, že najdu drsné, nevlídné chlapy, protože jenom takoví můžou být úhlavními nepřáteli Jedlové, ale mýlím se jako obvykle před prvním setkáním. Od rachotícího monstra se na mě nedívají zavilé, nýbrž porozumění hledající a nabízející oči obyčejných dělníků.

Křičíme na sebe, abychom si v pekelném rámusu, co provází tento geologický průzkum, rozuměli.

Říkají, že mám štěstí, přišel jsem k poslednímu vrtu. Pěkné štěstí, pomyslím si.

Hrdě mi ukazují vyzvednuté vzorky.

Musím přiznat, že je to pro mé laické oči jedinečná podívaná. V hrubozrnné textuře horniny se matně blýskají černé sloupečky turmalínu. Čím větší hloubka, tím temnější zbarvení.

Odstupňovaně až do čtyřiceti metrů. Nádhera. Tají se z ní dech. Říkají, že ten úžasný kámen je všude, v celé Jedlové. Poblíž hřebene stejně jako při úpatí.

Před nimi se ještě ovládám. Nedám najevo, jak mě z míry vyvádějí ty studené, uhrančivé sloupce turmalinické žuly. Ta krutá krása. Ten děs, hodný obdivu.

Strach, co mě svírá, je pouze můj. Chlapi o příštím osudu Jedlové nevědí nic. Nemůžou. Jejich úkol je prostý: žulový peň hory důkladně prozkoumat. Nic víc. Mají svůj úkol jako každý z nás. Jsou kolečkem v soukolí. Oni i já jsme částečkou čehosi složitého, o čem nerozhodujeme ani my, ani jiný člověk s tělem a duší, ale Vývoj, kolektivní Nutnost, a někdy Náhoda.

Mučí mě strach z Nutnosti.

Měj rozum, říkám si. Musíš mít rozum, není jen les, jsou i jiné hodnoty. Stojí ti za trápení les, který svým složitým děním nedovede nakonec víc, než vyčerpávat a obnovovat a znovu vyčerpávat a donekonečna obnovovat zanedbatelnou slupičku prsti na nevelkém, ale milióny kubíků prvotřídní horniny obsahujícím kopci? Je správné chtít zadržet Vývoj? Vyhlašovat, že dnešní rozum by měl být jiný, nový, v souladu s přírodou? Je možné to od člověka chtít? Od člověka, který je postaven před Nutnost? Už se ke své práci nevrátím. Toho směšného výběru nechám. Budoucnost není.

Z vítězství, jež se tady chystá, mrazí.

Sestupuji úbočím, které tu doposud je, jdu po srnčím chodníčku, který se ještě nepropadl, klopýtám pod živými pyramidami, jež vrcholky kdesi u nebe lehounce šumí ve větru – a­ v hloubce pod sebou už mám jen kamennou poušť. Mé tělo je dávno prach a pryč je také hora. A vítr se pozvolna ujímá obrovské ploché jizvy, co po amputaci zbyla. Na chmýří a lehounkých křidélkách – t­ak jako vždycky po dokonané pohromě, po člověku či požáru – přináší otužilá semínka průkopníků nového života, aby mrtvou pustinu oživila.

Člověk, stejně jako oheň, vítězí jen dočasně. Příroda má svou jistotu, jistější než všechny jistoty lidí. Příroda narozdíl od nás nemá proč a nemá kam pospíchat. Proto dokáže hojit sebebolestivější rány, zahladit sebepalčivější jizvy.

Jen jedli už nikdy nikdo na dně opuštěného lomu nespatří. Po Jedlové možná zbude jméno, ale málokdo si vzpomene, kde se vzalo.

Vyjdu z lesa. Závora tiše zapadne.

Ohlédnu se a vidím kousek své hory. Poodejdu a spatřím ji v celé mohutnosti a kráse.

Je přítomnost. Je krásné, teplé, živé, přívětivé teď.

Stojím opodál a Jedlová se ke mně lísá jako pes, který vytušil, že ho chci zradit. Lísá se, abych ji nenechával o samotě s cizími, jimž není radno věřit.

Chtěl bych oplatit důvěru, poplácat horu po hrudi, položit konejšivou dlaň na temeno, říci ta pravá slova. Ale nemám, co bych slíbil. Sám nezvrátím Vývoj, nepřekonám Nutnost, Náhodu nesvedu jinam.

Ale ne, všechno je jinak. Hora nic netuší.

Ani pes netuší zradu svého člověka. To člověk. To on má výčitky. Ty výčitky ho trápí a jeho lidské trápení se trýznivě zrcadlí v oddané psí duši.

Teď zde stojím s horkými výčitkami a v sobě mám kamennou poušť.

                                                                    *

To byl první den, první prožitek. Kamenná poušť v duši lesníka. Tma a zoufalství. Nerozhodnost.

A hora nic netušící si žila dál po svém spoléhajíc na věrnost svého člověka.

Jen tajně, abych ji nepoplašil, zvažoval jsem kroky k záchraně. Musím zasáhnout, musím něco udělat, věděl jsem, ale nic jsem slíbit nemohl. Ani jí, ani sobě.

Ve vzduchu byl delší čas cítit závan čehosi nového, co jsme toužebně očekávali. Kdo měl pevnou víru, že žádná noc není nekonečná, tomu již bylo dáno v dosavadní hluboké noci rozlišit, že svítání je blízko.

Odvážil jsem se požádat o pomoc známého ochránce přírody a ještě známějšího novináře v jedné osobě.

Trvalo to možná měsíc nebo dva, potom přijel.

„Co si od toho vlastně slibujete,“ zeptal se, když jsme vystoupili z vozu a vcházeli pod první stromy.

Polekal jsem se, že chce přece ještě v poslední chvíli cuknout. Koktal jsem něco o tom, že veřejné mínění považuji za největší sílu. Ale on už nic neříkal.

Když jsem ho pak vlekl dál a hloub do své hory, neměl o ní zatím představu, jen ode mě věděl, že může padnout proto, že ta žula pod jejím kořáním by mohla být výnosnější. Když jsem ho v těch jeho semišových polobotkách vláčel mechem a kapradím ve stínu stromů málem třicetimetrových, když viděl a přesvědčil se, že jsou to samé vzácné jedle, jen ve žlíbcích jasany a modříny, ztepilé jako svíce, a mohl si sáhnout do štěrbin v kůře, aby na hloubce a šířce těch rýh, podobných stržím a kaňonům v zemské kůře na leteckém stereosnímku změřil spontánnost jejich růstu, už jsem ho měl na své straně. Už to nebyl vzdálený a nedůvěřivý host, ale skutečný, živý bojovník. Cosi lidského začalo mezi námi přeskakovat. Nakonec jsem ho zavedl ke dvěma stopadesátiletým jedlím, co blízko hřebene přečnívají nad les dobrou polovinou svých oválných černozelených korun. Vysvětlil jsem mu jejich minulost. Poslouchal a nechtělo se mu od nich. Díval se odspodu do sukaté koruny. Svalnaté haluze vyrůstaly pokrouceně z objemného kmene už od tří metrů nad zemí. Dlouho se tam díval a potom ze sebe pomalu a obdivně dostával: „To se snad nedá nazvat stromem, to je… To je symbol. Tak asi vypadá Příroda. Tady se nad námi vypíná, a my jsme takhle maličcí.“

„Taky padne, tahle Příroda, až dojde k otevření lomu,“ řekl jsem s neskrývanou trpkostí.

Podíval se na mě maličko s údivem: Tak proč jsme tady? Co vlastně chceš?

Zastyděl jsem se za malověrnost. Proč sis vybral na obranu Jedlové právě tohoto bojovníka?

Když si pak v kanceláři dělal poznámky k probíhajícímu geologickému průzkumu, dával mi lekci, jak nepochybovat, jak neuvažovat o prohře. Hned věděl, čím začne a mezi zdánlivě roztržitým zíváním jakoby mimochodem vymýšlel alternativy dalšího postupu. Viděl jsem, jak se má bojovat za přírodu. Já bych se uměl jen vyvztekat na papír a potom čekat, jestli ten můj vztek zabere u povolaných, jestli pochopí a stane se zázrak.

Byla středa, dva dny před masakrem na pražské Národní třídě. Revoluce visela ve vzduchu, ale nikdo z nás nemohl vědět, že jsou to jenom dva dny, co nás od ní dělí. Přesto mluvil otevřeně. Otevřeněji než jsem ho znal z jeho publikovaných, tedy trochu krocených myšlenek. Třebaže to se současnými těžkostmi Jedlové nesouviselo, neodolal, aby si nezanadával na poměry v lese. Přiznal, jak mu „lezou krkem papaláši dřevozpracujícího průmyslu a lesnictví v čele s tím vaším slavným ministrem,“ nazval je „bezohlednými gaunery, se kterými se nedá o ničem rozumně jednat“ a mě oblažilo, že to jako já vidí a prožívá ještě někdo další, dokonce nelesník. Pověděli jsme si toho oba dost na zasloužený kriminál.

Netušil jsem, že naše první setkání je zároveň poslední. Potom ta revoluce, co byla na spadnutí, vybuchla a vsákla ho do sebe i s jeho plány. Dny se staly hodinami a měsíce byly pouhé dny.

Dostal jsem dopis. Krásně impulzivně mi v něm zatykal, jako by tomu tak bylo odjakživa. Byl jsem šťastný z rodícího se přátelství.

A najednou jsem z rádia uslyšel šílenou zprávu. Pepík nežije! Smrt ho zastihla daleko od domova.

To přece nejde, to není pravda! Ten dopis mi přišel před týdnem! A teď?! Nejsou ani hodiny, ani měsíce, nic! Čas pro něj přestal existovat v jedné ukrutné vteřině.

Ta ztráta byla pro všechny, kdo ho znali, tak těžká, že na osud Jedlové jsem v prvních dnech ani nepomyslel.

Později jsem tím silněji cítil, že Jedlová musí zatím počkat. Hlavní bylo, že naděje na její záchranu se zvyšovala úměrně s probíhajícími změnami.

Pravý čas konečně nastal. Bolest ze ztráty rodícího se přátelství opadla. Bylo po volbách. Naděje se ustálila. Okamžitě jsem věděl, co udělám. Sebral jsem odvahu k něčemu, co pro mě před rokem bylo nemyslitelné. A byla to výhra.

Vsadil jsem na jistotu, tak, jak by to udělal Pepík, kdyby žil. Naléhavé psaní neoklešťovala žádná cenzura, ba ani autocenzura. Psal jsem s těžkým srdcem, ale svobodně. Slova se sama řadila pod vůlí poháněnou strachem o horu. Bez vykrucování, falešných odboček a opatrných zámlk, jak bývalo zvykem, chtěl-li člověk aspoň částečně uspět.

Odezva se dostavila vzápětí. Na naléhavý osobní dopis odpověděl osobně šéf nového, před rokem ještě neznámého ministerstva. V jeho upřímně lidském dopisu bylo všechno, v co jsem věřil.

Tak se stalo, že svou naději mohl již řadový lesník, chvějící se o osud Jedlové, změnit ve skutečnost.

A změnil. Za nečekaně krátkou dobu.

Hora opravdu nic neví. To jen člověk, co má celé své bytí na Zemi sešněrováno zákony, měl sílu stát se skrze paragrafy zachráncem té hory proti úmyslům jiných lidí.

Hosana! Jedlové nezůstane pouhé jméno. Lidé její bohatství nevyčerpají až do pustého dna. Staré jedle budou dál žebříky temných větví usilovat o dobytí věčnosti. Brzy, za desítky, možná stovku let, začnou v mateřském náručí jedlí kypět životem vrstvy mladého lesa. Lesa budoucnosti.

Jsme na startu. Odvážný sen lesníka v čerstvě vyhlášené přírodní rezervaci Jedlová se začíná naplňovat.

Na počátku byl strach, skoro zoufalství…

Nebýt těch silných emocí a nebýt lidského přístupu zodpovědného člověka, toho času velícího novému ministerstvu, pak by budoucnost, ta skvělá, ta plná nadějí, jedlový klenot Vysočiny o vlásek minula.