SOUSEDKY

dám na písmák dvě svoje nejlepší povídky, jedna vyhrála cenu 16th Prague Writer's Festival. člověk by taky málem řekl kalkul. ale kostra vznikla přesně jak říkáš - samo se to nějak samo. pak se už jen mírně šperkovalo. máš to pěkně postavený, rovnou na komoru.

smí

rebecca13/CM - moc děkuji! Podle některých kritik to trochu vypadá, že jsem cíleně prostě chtěl vzbudit nějaké emoce, že je to tedy jistý kalkul... Ale takhle rafinovaný opravdu nejsem. Sednu a napíšu. Samo se to samo, nějak. Můžu tě ubezpečit, že jsem při psaní taky plakal. (Moment! Smí se takhle autor obnažovat? :)  ).

Kytiii - to by mi bylo líto. Tíseň není zrovna to, co bych chtěl předávat. Mám za to, že Sousedky jsou spíš o smíření. Nebo spíše o zápase o smíření. Naopak se tísně psaním sám zbavuji. Budu tu muset "otisknout" i něco veselého. I když toho jsem vyplodil opravdu pomálu...

kvaj, Kytiii, rebecca13/CM, Lakrov +všichni milí redaktoři! Já se vám přiznám, že když se pod mým výtvorem objeví to slovo: redaktor (čehokoli), nejdřív se malinko zděsím... , ale jste laskaví, děkuji! Pokud je vaše kritika pozitivní, možná je až na webu Písmák slyšet ten žuchanec, jak ten kámen spadne. Každé vaše (a nejen vaše!) slovo vítám a beru vážně. Přeji vše dobré!

 Je to takové velmi stručné shrnutí životních zvratů a postojů, skoro na mě z toho jde smutek (což byl asi autorův záměr, takže Tip.

Rozplakal jsi mne... děkuji.  KONEČNĚ PRÓZA.

Nostalgie, pokora, plynutí času. Možná by si téma zasloužilo i delší zpracování. Poslední větou jsi to u mě vyhrál.  

 „Vítr pohyboval větvemi kaštanu a ona seděla opřená o hůl, sama se svými myšlenkami. Zbyla sama. Zbyla poslední. Mluvila s Bohem.“

Nevím proč, ale dolehla na mě z tvého díla hrozná tíseň. Vlastně všechno bylo dobré, jak mělo... ale přesto pro mě takové beznadějné. Je tam pár skvělých momentů. Jen u dětí, co jezdí tak rychle, až vyrostou, bych změnila pořadí jízdních pomůcek (od tříkolky, po kolo).

T.

Nevím proč, ale dolehla na mě z tvého díla hrozná tíseň. Vlastně všechno bylo dobré, jak mělo... ale přesto pro mě takové beznadějné. Je tam pár skvělých momentů. Jen u dětí, co jezdí tak rychle, až vyrostou, bych změnila pořadí jízdních pomůcek (od tříkolky, po kolo).

T.

Velmi zajímavě uchopený příběh. Sice už jsem někdy někde četl podobně pojatý popis dvou životů jako výčet jejich hlavních mezníků, ale ten tvůj mě obzvlášť zaujal.

Jediné, co bych trochu upravil, je úvod. Třeba takhle:

Na kraji vesnice stály dva sousedící domky. V nich bydlely dvě mámy, které vychovávaly své děti, staraly se o těžce pracující manžely, malé zahrádky a pár slepiček.

Děti jezdily na tříkolkách, koloběžkách a kolech okolo takovou rychlostí, že si mámy ani nevšimly, jak rostou.

Díky...

Bude mi velkou ctí!

Ahoj, mohla bych nominovat povídku do soutěže Prúoza měsíce za prosinec?

Zbora: Já myslím, že kdo by chtěl uvěřit v Boha, už v něj vlastně trochu věří... :) (Taky jsem ale prožila to období "chtěla bych uvěřit, ale i když se snažím, nevím, jak se to dělá"...) 

toto znám) obyčejný příběh, obyčejný život, ten náš, netřeba víc)

T.

Připomněl jsi mi moji Sousedskou... dovolím si sem dát odkaz na ni.

Trošku jako kázání mi to tvoje pozorování připadá, ale nakonec proč ne, že ;-)

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=284170

Představuji si pod textem méně dojemného než všedního, obsah přesně odpovídá skutečnosti, ale to není podstatné, důležitá je autorova schopnost pozorovatele, jeho vcítění, ale i nadhled...

co bych odstranila, je věta, která je pro mne již příliš:

Až dokud alespoň trochu slyšely.

a Smutek i smíření…

Zbora už řekl všechno... :-) Pro mě platí hlavně ta převaha dojemnosti nad všedností, která mi malinko vadila. Ale i mně se líbil smířlivý a moudrý závěr, tak přidávám típek.

Jo, a tady je jedna písnička laděná v podobném duchu. Ta se vážně povedla. 

https://www.youtube.com/watch?v=hb7hH8Bo3_I

Dojemnost všednosti. Poměrně výmluvně naspáno. Možná s až moc velkým důrazem na tu dojemnost, ve které se ta všednost pak trochu utápí. 

Trošku mi připomněla tento Tvůj text: 

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=520095

Pár drobností mi tam neštymuje; hroby jsou většinou rodinné, a pohádané sousedky spolu většinou druhý den nemluví. Ženy to mají jinak než muži. Pro cestu k lavičce není myslím překážka hůl, ale spíš něco jiného. Hůl je jenom výmluva. Možná strach? On celý ten závěr už trochu ujíždí do nějakého zidealizovanáho náhledu na svět vztahu dvou stárnoucích žen...  

Ale líbí se mi ten smířlivý závěr. Vlastně působí nadějeplně. Já osobně neznám nikoho, kdo by odcházel smířený. Zažil jsem několik starých žen, které měly spoustu času na přemýšlení. A k mému překvapení se všechny babraly v tom, jak prožily život. Chtěl bych umět, až přijde ta doba, podívat se na svůj život s nadhledem, třeba i uvěřit v Boha. A i když se snažím, pořád nevím, jak se to dělá. 

Moc pěkné. /*

ta zkratkovitost a vlastně i strohost na mě byla už příliš a místy to sklouzávalo k povrchnosti a zbytečné doslovnosti (např. "Smutek i smíření…")

na druhé straně - jsou tam hezká místa ("Sem tam prošla nějaká změna režimu." anebo "Občas se pohádaly. Ale druhý den o ničem nevěděly." anebo ta poznámka o nenavazujících tématech při telefonních rozhovorech - tady ta stručnost naopak textu prospívá; vystihuje situaci)

celkovej dojem - rozpaky - místy je ta strohost ok, místy působí povrchně... možná i proto mi to připadá spíš jako osnova příběhu, dokonce mě napadlo, že kdyby se to vepsalo do odrážek, efekt by byl podobný.

Dane tohle se ti moc povedlo!!! Normálně mi hrkly slzy do očí! Krásný text plný života se vším, co k němu patří...

Gratuluji autorovi. Krásně napsané. Stroze, účelně, ale svižně. Ani o slovo víc. 

Dane.........silné - smutné - krásně napsané!!!.*/**************************

můj šálek *

Dane, krásné a smutné. Takový je bohužel životaběh. Pamatuji si ale, že sousedi na vesnici si často povídají přes plot...

Dane, velmi silný příběh. Přesně jsi vystihnul koloběh života.

Ano je to tak. Připomíná mi to moje příbuzné,  které se dožily vysokého věku. Líbilo se mi to.

Pláču. To je krásný!

A maličko, a zase se shledají...