Vánoce

Vánoce

»Co kde pořád děláš?« křičí na mě máma.

»Hned, už jdu!« odpovím, protože nemůžu říkat, že píšu deník a že mi to nejde, a proto jen tak sedím a koukám, kde co lítá, a k tomu cucám konec plnicího pera, zatímco naši dřou, abysme to na Vánoce měli všechno hezký.

»Už jdu!« zakřičím pro jistotu ještě jednou, ale pořád sedím a malinko to natahuju, abych si vychutnal ten poslední okamžik, než budu muset vstát a pomáhat s uklízením, i když si myslím, že máme čisto až až.

Velký úklid před Vánocema, to je takový málo pochopitelný zvyk, a místo toho, abychom v televizi koukali na pohádky nebo jen tak v klidu vánočně rozjímali, jak to radí v rádiu, tak my jako diví myjeme lustry a skleničky, voskujeme parkety, přerovnáváme špajz a strojíme stromeček. Přitom se hádáme, protože to najednou nejde prostě stihnout, a myslím, že taky proto, že to nikoho z nás ani trochu nebaví.

A jak to jen jde, koukám zmizet do koupelny, protože před Štědrým dnem kupujeme kapra, aby se z něj ve vaně vymáčela ta bahnitá kapří chuť, jak říká maminka. Já chodím každou chvíli kontrolovat, jak mu to máčení jde a jestli náhodou nechcíp, protože pak ho máma nechce a museli bysme ho vyhodit, což by byla velká škoda. A když se po mně zrovna nikdo neshání, klečím u vany, máchám rukama ve vodě, abych viděl, jestli se ten kapr skutečně ještě hejbá. Pak mě z toho máchání zebou ruce, a tak ho aspoň pozoruju a mám dost času na to, abych si mohl v klidu promyslet, proč lidi kupujou na Vánoce kapra, když stejně většina z nich jde a pustí ho do vody, jak to ukazují v televizi.

Na Štědrej den má maminka zase tu vyprávěcí náladu a vzpomíná na Vánoce, jak to bylo, když byla malá holka. Ale já to moc neposlouchám, protože už od rána šilhám hlady, a jednou toho budu litovat, neboť si nebudu vůbec nic pamatovat, až budu velkej a až to budu chtít vypravovat svým dětem, jak říká táta. A tak i přesto, že mě to kručení v břiše ukrutně rozptyluje, snažím si z těch maminčiných vzpomínek alespoň něco zapamatovat. A když to tak uvážím, zdá se mi, že ty maminčiny Vánoce byly nějak lepší, i když tenkrát byla válka.

Když totiž byla maminka ještě holka s dlouhými copy, byl o Vánocích krásný sníh a bylo ho hodně, jak na starých vánočních pohlednicích, a ne jako dneska, kdy na Vánoce pořád jenom prší. Rok co rok zamrzla řeka a na soutoku pod mělnickým zámkem se dalo jezdit na bruslích. Na šlajfkách přišroubovaných takovou maličkou kličkou ke křuskám, jak se tehdy šněrovacím botám říkalo, se dalo bruslit po Labi a po Vltavě i dál, a dokonce plavebním kanálem, až vysoko proti proudu k zamrzlýmu a rampouchy obalenýmu zdymadlu v Hoříně.

Na Štědrý den se sešli všichni z rodiny v kuchyni a usadili se kolem dlouhýho stolu, a kvůli tomu, že se jich sešlo víc, než bylo běžně zvykem, museli ten stůl v Čertovský ulici prodloužit dřevěnými nástavci, který se do čela stolu zasouvaly právě jen na Vánoce, Velikonoce, a když někdo z rodiny umřel. V kuchyni s podlahou z velikánských kamenů, stářím a mytím vyhlazených do matnýho lesku, jich sedělo tolik jak u Poslední večeře páně z nějakýho slavnýho obrazu.

Pak si povídali o tom, co všechno se za ten rok stalo; kdo se narodil a kdo navždy odešel, kdo si co koupil nebo jen tak zdědil; kolik se v sadu za domem urodilo ovoce, kolik má kdo nastřádáno ve sklepě na zimu a kolik sklenic kompotů a marmelády z toho při té bídě bylo; jaká byla letos voda v Labi a jestli byla výš než vloni.

A tak si povídali a povídali, vyprávěli o všem možném, protože v tý době nebyla televize jako dnes, a Štědrý den tak rychle ubíhal. K tomu se pilo kafe z cikórie, usrkávalo víno ze zámeckých vinic a kolem se podávala ošatka s ořechy, které rostly na tom největším a nejsladším ořechu v rohu zahrady. Na stole byla jablka, štrůdl a nějaké to vánoční pečivo, co kdo v ubrousku přinesl. A když už se všechno důležité řeklo, vypilo a snědlo, teprve pak se mohlo jít ke stromečku, který dědeček sehnal nikdo neví kde, protože za války se do lesa nesmělo, natožpak se pokoušet o nějaký ten lesní pych. Pod stromečkem bylo jen pár dárků, aby se neřeklo, ale všichni říkali júúúúú! a no ne! a dívali se po sobě, že to tak dobře dopadlo, a každý měl z toho svého dárku obrovskou radost.

Jako každý rok šel pak dědeček do stáje dát štědrovku zvířatům, což byl takový starobylý zvyk, který se už dneska nedá dělat, protože lidi mají jen kočky nebo rybičky v akváriu, ale hospodářská zvířata už běžně nikdo nemá. Ten zvyk spočíval v tom, že se od štědrovečerního stolu nosilo něco taky domácím zvířatům. Takže dědeček šel dát tu štědrovku hovádkům božím, jak se tehdy domácím zvířatům běžně říkalo, ale dědeček ji nesl hlavně Bubíkovi a Mindě, protože ti dva koně byli živnost, a tím pádem členové rodiny akorát s tím rozdílem, že směli bydlet na dvoře v maštali.

Dědeček totiž měl povoznictví, jak pravila modrobílá smaltovaná cedule

JOSEF JISKRA

POVOZNICTVÍ

MĚLNÍK III.

která visela do ulice, aby každý věděl, že to není žádné tajemství, čím se dědeček poctivě živí. A všichni, kdo šli ulicí, se mohli navíc přesvědčit, že dědeček je řádný občan, který nenechává nic náhodě, protože vše je

POJIŠTĚNO

u BANKY SLAVIA

jak zvěstovala další smaltovaná tabulka.

Dědeček vozil po Mělníce uhlí a zeleninu na trhy v Praze, odvážel popel a také jezdil funusy s černým funebráckým vozem se stříbrnými cinkrlátky a s věčně opilým panem farářem. Ale o tom se doma mluvilo jen potají, protože teta Anna, dědečkova sestra, byla nábožná stará panna a nerada slyšela, že si pan farář taky rád přihne jako obyčejnej smrtedlník.

Pro ty funusy museli Bubík a Minda krásně vypadat a dědeček je důkladně hřebelcoval, aby měli krásnou lesklou srst. A když jim vyleštil kopyta a nablýskal mosazný spony na postrojích, všichni ze Pšovky na to pak ještě dlouho vzpomínali a říkali Panečku, to byl ale krásnej a důstojnej funus! což dědečkovi přinášelo nový kšefty a nový ovečky panu faráři, přestože byl opilec.

V tý době byla maminka jen malá holka s dlouhejma copama, a tak by to mohlo vypadat jako pohádka, ale pohádka to není, protože tehdy za války nic nebylo, nebo jenom na lístky, což taky nic moc nebylo. A když nebyly kšefty s tím pohřebním vozem, protože lidem se nechtělo zbytečně moc umírat, aby se dozvěděli, jak dopadne tahle zatracená válka, anebo tehdy, když se neodvážel popel, protože nebylo čím topit, chodil dědeček pracovat do přístavu. A z překladiště, kde se z lodí, který pluly po Labi až z Hamburku, vykládalo zboží pro důstojníky wehrmachtu a politický prominenty, jednou za čas přinesl dědeček na dně aktovky pravou zrnkovou kávu. To pak byla panečku ale sláva! Káva se totiž v těch dobách nikde sehnat nedala, a tohle byla pravá káva až z daleké Brazílie, která s Němci držela spojenectví i za války.

Pak se tahle pravá brazilská káva pražila doma, jenže nejdřív se musela zavřít obě okna směrem k ulici, aby se nic neprozradilo, protože si nikdo nebyl jist, kdo koho za prkotinu udá jenom ze zlé vůle.

Na dně dědečkovy aktovky se jednou dvakrát objevila i hrst buráků, což vám tedy byla ještě větší sláva. Tehdy za války jedla maminka buráky v životě vůbec poprvé. Nejdřív byly taky celý zelený, syrový jako ta káva, a tak se musely nejdřív upražit na kamnech. Dědeček vzal pánev na pražení kávy a točil rozvážně kličkou dokola, aby se buráky uvnitř hezky převalovaly. Pak chytil porcelánový knoflík na dvířkách, a z těch vrátek s porcelánovým knoflíkem, aby se člověk nespálil, se vyvalila vůně, jakou nikdo neznal. Maminka se mohla koukat dovnitř, jestli jsou ty buráky už pražený, a když měly medově zlatou barvu, vysypal je dědeček na talíř, aby si to každý užil, když nikdo neví ani dne, ani hodiny, kdo koho poveze v tom funebráckým voze na Ráj, jak se jmenuje hřbitov na Chloumku, kam dědeček nebožtíky vozíval.

A když maminka byla ta malá holka s dlouhejma copama, tak to byly doby, kdy se na Šopce, jak se tam také někdy říká, dělaly zabíjačky. Slavné to byly zabíjačky, na které se těšila celá široká rodina, a tak se také úplně celá sjela.

Ještě dnes, když na to padne řeč, o nich strýc Karel říká, že to byli darmožrouti, který nikdy nic nepřivezli, ale s mastnou hubou by všechno byli pobrali! Jenže to se nesmí brát moc vážně, protože každý ví, že strejda Karel rád přehání a dělá tím zlou krev v rodině.

Tlačenky, jitrnice a jelítka dělal pan Suchý, dědečkův dobrý známý, s kterým se dědeček spřátelil, když jezdil s tím pohřebním vozem taženým koňmi. Všichni se cpali tou zabíjačkou až k prasknutí, a nikomu nevadilo, že ty báječný tlačenky, jitrnice a jelítka pro ně vaří nefalšovanej hrobník, protože tehdy to bylo poctivý řemeslo. A dědeček se snažil, aby se tu každému z rodiny líbilo, protože byl hodný člověk, který by všechno rozdal a neublížil by ani mouše, přestože kdysi jako voják bojoval na Pijávě za císaře pána.

Maminka pak nečekaně změní téma a připomíná nějaký příbuzný, co sloužili u hraběte Harracha, který kdysi v Čechách vymyslel lyžování. Táta to poslouchá jedním uchem, vybírá si z toho jenom něco a směje se mi, že už konečně ví, odkud se vzala má panská láska k lenošení, a dobírá si maminku pro tu modrou krev rodiny Jiskrů.

»Tobě taky není nic svatý, ani na Vánoce,« durdí se maminka.

»To proto, že my jsme byli taková jednoduchá, přímá, praktická a neznabožská rodina z dělnickýho prostředí,« vypočítává na prstech táta a čeká, co na to maminka odpoví. Ale maminka to bere smrtelně vážně a přinese ze skleníku hrníček z památečního servisu, který má být důkazem spolehlivosti a pracovitosti celé jiskrovské rodiny.

»Koukej na tu krásu, na tu kvalitu,« mává maminka hrníčkem s pomněnkami tátovi před očima, »to byla výslužka za dobrou službu, slyšíš? Za dobrou službu!«

»A ty tyhle tátovy řeči vůbec neposlouchej,« obrátí se ke mně, dlouze se na mě podívá, mávne rukou a vzdychne si. »Radši si pamatuj, že dědečkův bratr zjezdil celou Evropu s hrabětem Harrachem,« a náležitě to zdůraznila, aby to táta znovu slyšel, a když táta suše zakašlal, dodala, »jako osobní kočí pana hraběte, samozřejmě… «

»… a jak jsme, mami, přišli k tomu porculánu?« zajímalo mě.

»To prastrýc, dědečkův bratr, se na starý kolena dožíval na Šopce spokojeného stáří, na to já ještě dobře pamatuju; on byl totiž o hodně starší než dědeček. Na vejminku jsem sedávala na takový jeho velký okovaný truhle, kterou si brával s sebou na cesty, a v ní měl všelijaké poklady… «

»Jé, mami, vyprávěj…,« žadonil jsem a opatrně jsem obracel ten zlatem a pomněnkama ručně malovaný hrníček a díval jsem se proti světlu, jak je ten porcelán slaboučký.

»No ono toho na vyprávění není už tak moc,« zbrzdila moje nadšení pro poklady maminka, »a z těchhle hrníčků se pilo jen svátečně. Ale už tenkrát bylo těch hrníčků jenom pět, protože paní hraběnka jeden rozbila, a prastrýc dostal celý servis jako výslužku za dobrou službu, když se ženil s komornou paní kněžny,« náležitě zdůraznila maminka ještě jednou.

»Tak vidíš, to jste si pomohli, pořádnou věc by vám stejně nedali!« ozval se znovu táta, šel a objal maminku.

»Nechej toho, to jseš celej ty – nejdřív mi pomluvíš celou rodinu, a pak se lísáš!«

Zatímco maminka takhle vzpomíná, s tátou se konečně dostaneme k strojení stromečku, aby měl Ježíšek kam dávat dárky. Rozbalujeme krabice, v kterých si celej rok hověly vánoční ozdoby, šustíme hedvábným papírem a táta bručí, že máme dávat pozor, abysme mezi nima neudělali škodu, což se říkat nemá, protože pak se může stát kdovíco. A když objevíme i papírový betlém, postavíme ho na ledničku, aby byl dobře vidět a také ten nápis Pokoj lidem dobré vůle, který má všechny lidi nabádat, aby se měli mezi sebou rádi a ve spokojenosti ty Vánoce přežili – ale to se stejně nikomu nepodaří, dodává pochmurně táta.

Pak se radíme, jestli necháme stromeček tak, jak je, nebo mu trošku pomůžeme tím, že sem tam navrtáme kmínek a zasadíme nějakou novou větvičku na místo, kde by správně měla být. A kam se dá něco položit, rozkládáme vánoční ozdoby, abysme měli přehled, co vlastně máme a co už vlastně nemáme. V pokoji se všechno blyští a vypadá to jako v pohádce a táta vypráví, že ty kouličky z foukanýho skla dělala prababička Josefa, která pracovala ve sklárně, protože tehdy jiná práce ani nebyla. Pak převrací v rukou jednu ozdobu za druhou a vypráví, při kterých Vánocích přibyl skleněný vláček a kdy dostal od babičky skleněnýho kanárka na nožičkách a odkdy máme třípatrovou vánoční špičku.

Jenže já byl z toho rodičovského vzpomínání tak unavený, že jsem si musel sednout, abych si vydechnul a abych si to vánoční povídání strovnal v hlavě, a tak jsem si sednul. Slabounce, sotva slyšitelně to křuplo a jedna šiška pocukrovaná sněhem byla v háji i s červenou koulí.

Táta na to neříkal nic, sbíral do dlaně střepy jeden po druhým a potichu si mumlal, že toho Herodesa by měly dějiny přeci jenom pochopit. A tomu rozumím, že se zlobí kvůli těm památečním ozdobám, ale nevím, proč sem plete nějakýho Herodesa, o který tady nikdo nikdy neslyšel.

A protože jsem už neměl sílu se tvářit dost kajícně, slíznul jsem pohlavek, což je nespravedlivý, protože jsem to neudělal schválně, a nespravedlivý je to taky proto, že se o Vánocích nemají využívat tělesné tresty. Proto jsem usoudil, že se musím za tu újmu odškodnit, a snědl jsem čokoládovýho sněhuláka, kterýho jsem potají utrhnul z vánočního stromečku. A aby to nebylo moc nápadný, rozbalil jsem staniol, ve kterým byl ten sněhulák zamotaný, a potom jsem tam ten staniol znovu pověsil, jak mi dávno před Vánocema poradili Dvojčata.

Pak se na to ale přišlo, protože se mi udělalo špatně a ploužil jsem se bytem jako mátoha, bylo mi se pod psa a přál jsem si někde jen tak v klidu posedět a odpočívat, až si toho všimli naši, a tak jsem se musel vyzpovídat, co všechno jsem během dne snědl. Ale i tak se mi z toho neulevilo, a když jsem se změřil, dostal jsem horečku a museli jsme jet na pohotovost, kde zjistili, že mám chřipku jako hrom.

Pan doktor, takový vánočně laskavý a vlídný, kladl mamince na srdce: »Paní Vopatová, musíte na toho kluka dohlídnout, nenechte ho nikde lítat, ať se nám hošík pěkně vyleží!«

A maminka se tam rovnou na místě přiznala, že jí od rána taky není úplně dobře a že nám totiž nechtěla kazit Vánoce, ale teď že musí jít s pravdou ven. Doktor jen pokyvoval hlavou a nakonec řekl: »Vy jste na tom, paní Vopatová, stejně jako ten váš kluk! Nedá se nic dělat, budete taky marodit, i když jsou ty Vánoce a i když se právě teď nikomu marodit nechce.«

Pak jsme si potřásli s panem doktorem rukou, popřáli jsme si navzájem šťastný a veselý a jeli jsme si léčit tu vánoční chřipku.

Tak jsme byli nemocný, maminka i já, a leželi jsme v postelích, polykali prášky a na stromeček jsme se dívali jenom skrz dveře. Táta nám vařil čaj a chodil se ptát, jak nám je a jak se obaluje kapr, kde najde strouhanku a kde je ta lopatka, co se s ní obrací ryby, a jestli má taky dělat bramborový salát, nebo ne – a vůbec se moc a moc snažil.

Ale pak jsme to stejně nejedli, protože jsme měli žaludek jako na vodě, a táta ryby nerad, protože mají moc kostí a on na ně nevidí, a tak to všechno vlastně vařil stejně jenom kvůli nám. Pak šel radši uvařit další čaj a odněkud zdálky tajemně zvonil na zvoneček, jako že jsou už ty Vánoce a že se konečně budou rozdávat dárky.

Pod stromečkem ležela halda věcí ve vánočním papíru a pro mě tam byly posilovací péra s červenejma držátkama, všude krásně chromovaný, až oči přecházely, a zbrusu nový autíčko s motorkem, který ale nejezdilo, a nikdo nemohl přijít na to proč. Mně to bylo hrozně líto, že se to nevyvedlo, celý večer jsem probrečel, i když jsem už velkej kluk. Strašně moc mi stoupla teplota, a o to víc jsem byl nemocnej.

Maminka měla dostat nový hodinky v malinký krabičce, ale táta je nemoh najít, protože v tom zmatku zapomněl, kam je Ježíšek položil.

Na druhý den, na Boží hod vánoční, kdy obvykle jezdíme na Mělník, je hledali spolu s maminkou po celém bytě, a když je konečně našli, visely ve vánočním stromečku za špagátek jako ozdoba, i když nikdo neví, kdo je tam dal. Mně konečně začalo jezdit to autíčko, protože táta u sousedů vymodlil nový baterky; ale ty péra jsou mi stejně k ničemu, když už přeci vím, že Bartoška obdivuje toho houslistu.

A aby nám bylo už trochu líp a přišli jsme na jiný myšlenky, v míse na zadělávání buchet jsme si pouštěli svíčičky ve skořápce a koukali jsme na televizi, na pohádky a na filmy pro pamětníky, a když se nám líp udělalo, jeli jsme autem na oběd za rousovickou babičkou a na Pšovku za tetou a za strejdou a hned zase zpátky, aby se nám náhodou zbytečně nepřitížilo.

 *

Venku se zase oteplilo, pořád prší, všude je bláto a já se už zase těším za klukama a do školy, ale nemůžu to nikomu říct, protože naši by byli smutní a všichni kluci by se mi smáli. Tak jsem si aspoň napsal na první papír, který jsem měl po ruce – TO BYLY ALE BLBÝ VÁNOCE! Pak jsem to zmuchlal a hodil do koše, aby to nikdo ani náhodou nenašel. 

***