Stačí pochopit

Slyšel jsem vyprávět, jak dvě světlušky zachránily celou rotu na NTS-215/58. Naše vojáky tam tehdy přepadla bouře. Výkyvy v elektromagnetickém poli jim zlikvidovaly veškerou elektroniku, včetně podpory života v bitevních skafandrech. Životnost člověka v tak silné bouři je několik sekund. Světlušky je mohly nechat bouři napospas a nikdo by se jim nedivil, ale místo toho vytvořily kolem vojáků bariéru ze svých polí a přečkaly tam s nimi dvanáct hodin, než se bouře utišila.

Do armády jsem nastoupil před sedmi lety. Byl jsem tehdy plný ideálů a válečné propagandy. Věděl jsem..., ne cítil jsem potřebu chránit svůj národ před agresorem, jak tehdy politické a vojenské kruhy nazývaly světlušky. Prodělal jsem krátký přijímač a na vlastní žádost jsem byl přidělen k patnáctému výsadkovému pluku. Za posledních pět let  jsem se zůčastnil dvaceti invazí, a stejně jako všichni ostatní, jsem se těšil, až zabiji svou první světlušku. Až donedávna.

Světlušky byly prastará rasa. Dodnes nikdo neví, jakou měly historii, zvyky, ani odkud vlastně pocházely. Za pětadvacet let války jsme nezískali jediného zajatce. Nikdo z nich se nevzdal, nikdo z nich nikdy neprosil o milost. Nikdo z nich s námi nikdy nepromluvil. Od počátku bylo jasné, že nemají proti lidem naději. Převyšovali jsme je svým počtem i lepšími technologiemi. Jsme přizpůsobiví a kreativní. Ony měly jen tu svou sílu. Nevím, zda někdo z vás četl něco o telekinezi, ale v zásadě je to jednoduché. My jsme s nimi bojovali se zbraněmi, které by dokázaly zničit celé planety a ony neměly nic. Přes to všechno nás stálo nezměrné úsilí a neskutečné množství lidských zdrojů je zabít. Nemělo smysl je bombardovat. Světlušky byly schopny kolem sebe vystavět z psychických polí bariéru tak silnou, že se mohly koupat v epicentru jaderného výbuchu a nijak jim to nevadilo. Dlouho jsme se jim nemohli dostat na kobylku, ale jak jsem řekl, jsme přizpůsobiví.

Naše velení vybudovalo za ta léta boje s nimi téměř dokonalou strategii boje. Někdo to nazval Asynchronní útok, a jako takový se to uchytilo. Spočívalo to v přesně naplánovaných manévrech jednotlivých skupin pěchoty, za účelem rozbití koncentrace světlušky a průniku jejím štítem. Až do konce války tato strategie slavila úspěch. Cenou za ten úspěch byly naše obrovské ztráty. Světlušky se pohybovaly neuvěřitelně rychle a v boji pronikaly našimi řadami, jako nůž máslem. Někdy v desátém roce války se vrátil starý název pro pěchotu, známý v devatenáctém století, jako Kanonenfutter.

Bylo to na konci války. Zůčastnil jsem se výsadku na poslední planetu, kterou obývaly světlušky. V té době jsem již většinu ideálů ztratil a z propagandy mi zůstala jen hořká příchuť na jazyku. Avšak stále jsem bojoval, i když už jen z povinnosti.

Pátý den bojů se nám podařilo obklíčit poslední skupinu světlušek na západním kontinentu. Byla tam rovná krajina s několika stromy, ideální místo pro poslední bitvu. Začali jsme rozvíjet formace tak, abychom světlušky rozdělili na jednotlivce. Nastal tradiční tanec. Světlušky vystavěly bariéru ze štítů a pustily se do nás. My jsme se pořád přesouvali, podle příkazů z velení a za vydatné palebné podpory jsme na ně tlačili z různých směrů. Standardní postup, který jsem viděl již mnohokrát. Ale tentokrát to bylo jiné. Zažil jsem předtím bezpočet podobných bojů a viděl jsem umírat statisíce spolubojovníků. Zůčastnil jsem se bitev, při kterých umíraly stovky světlušek. A už mne to nijak nevzrušovalo. Nyní však jsem pozoroval bitvu a cítil jsem něco, co už dlouho ne. Sledoval jsem světlušky a uvnitř mne se vzmáhal takový divný pocit. Bylo to čím dál silnější a já si najednou s překvapením uvědomil, že brečím. Brečel jsem kvůli klukům, kteří kolem mne umírali po desítkách a brečel jsem kvůli světluškám. Ano. I kvůli nim. Nevím, jak se to stalo, ale na té pláni jsem tehdy pochopil, že těch dvacet světlušek, proti kterým právě bojujeme, jsou poslední svého druhu. Povedlo se nám zničit celou civilizaci. V té chvíli mi bylo šíleně zle a strašlivě jsem se nenáviděl. A v takovém stavu jsem v běhu do něčeho vrazil. Byla to světluška. Pronikl jsem jejím štítem. Zbraň mi automaticky vylétla před hledí mé helmy a zelený kříž se usadil na těle té bytosti. Světluška se ani nenamáhala otočit ke mně čelem. Narovnala se v celé své velikosti a čekala. Věděla, že zemře. Nevystřelil jsem. Po chvíli se na mne ta bytost otočila a já sklonil zbraň. Náhle jsem věděl. A při pohledu do její tváře jsem pochopil, že ona ví, že já vím. Věděl jsem, proč žádná z těchto hrdých bytostí nikdy neprosila o život a náhle mi přišlo neskutečně trapné celé to naše lidské pachtění. Můžeme být kreativnější, přizpůsobivější a mít lepší technologie, ale bude nám trvat miliony let, než se dostaneme na jejich úroveň. Na jejich skutečnou úroveň. Život a smrt jsou naprosto relativní pojmy a mohou znamenat jedno a to samé. Já jsem se tehdy při pohledu do očí té bytosti vrátil do dělohy své matky, znovu se narodil a prošel celým vývojem. Zdálo se mi to, jako celá věčnost, ale ve skutečnosti uběhly pouhé tři vteřiny. Světluška mne jemně odstrčila, aniž by vztáhla ruku, pak obnovila své pole a zmizela mi z očí. Prý zabila ještě dvaačtyřicet vojáků, než jí dostali. Mohl jsem být hrdina, kdybych zmáčkl spoušť, mohli mne oslavovat. Takhle mnou jen opovrhovali, jako největším zbabělcem. Ale mně to bylo jedno. Já tu spoušť nezmáčkl, protože jsem pochopil. Vím, že lidé také mohou být jednou takhle dokonalí, jako byly světlušky a vím také, že jednou toho určitě dosáhnou. Jak dlouho jim to bude trvat, záleží však jen na nich.