Aaj, žol, žol, žol mi budě VIII.

Konečně přišel. Má hlavu vysunutou dopředu, vypadá trochu jako želva. Ale to není důvod, proč jsem vyděšená. Želvích hlav jsem v životě už viděla... Ale v rozhalené košili je vidět otvor v hrudi. Něžně v něm pulsují plíce a srdce. „Čekala jsi mě?“ ptá se. Přikyvuji, a bojím se, že mé zděšení je čitelné. Chytá mě kolem boků, přitahuje si mě k sobě, za tu hranici, která je snesitelná pro běžný styk nedůvěrných lidí. Přemýšlím, kolik jsem vykouřila cigaret, kdy jsem si čistila zuby, a na znamení odporu proti znásilnění toho prostoru, který považuji za nedotknutelný, rozevřenou dlaní jemně odstrkuji toho vetřelce. Palcem se přitom dotknu toho děsivého otvoru. Je hebounký, jak bříško hadů. Cítím odpor a současně něhu. Neustupuje. Z blízka, z úst do úst, mi šeptá: „Ty jsi přece statečná. Ty jsi přece pravdomluvná. Řekni, co jsi cítila?“ „Lekla jsem se,“ říkám. Ale už se nebojím. Je v tom taková krása, žít jinak, než v regulích, do nichž mě šněruje okolní svět. Dotýkáme se podbřišky, těsněji to už snad nejde. Směje se, když si ten otvor přikrývá náplastí, která je k nerozeznání od lidské kůže. Někdy k ránu si sundávám tu svou náplast s dekorem kůže. Jsem přece statečná, jsem přece pravdomluvná.

Chtěla bych plakat. Je mi tak

jako by už nebyly hranice

které jsem vymezila

ty kolíky lásky matek

ty brýle pracovnic

ta kvedlačka kuchařky

ten otvor mezi nohami

pro milence

vyhozená do prostoru

kdoví kam směřuje

mé medůzovité tělo

s široce rozpřaženýma rukama

podobna tomu s křížem.

Chtěla bych plakat, a proto

pláču. Oči na talíři s žabákem

mé dcerky. Koloběžka ve sklepě.

Přesně v šestnáct dvacet dnes nastane konec světa. Jdu z práce, abych se řádně stihla připravit. Malé děti jezdí v plechových autíčkách. Vypadá to na pořádně veselý happening. Možná rodiče těch dětí doufají, že je to zachrání. Přemýšlím, kde je synovo šlapací auto. Ale koho do něj posadit? Všichni jsme přerostli. Ba ne, ty opět nevíš nic. Opět jsou všichni informovanější než ty. Tobě nezbývá než se zavřít ve své plechové boudě, obejmout své milé tak, jako se objímáte na Nový rok. Je chvíli po šestnácté, když přicházím domů. Do prázdné plechové boudy. Na stole, v nepořádku, list papíru, ledabylým písmem napsáno: „Mami, odpusť....,“ víc přečíst nemohu, inkoust je rozpitý. Kdo plakal? Bude za  chvíli šestnáct dvacet, a já najednou vím, že ani tenhle poslední vzkaz nebudu moci pochopit. Vybíhám ven, a do prázdného prostoru křičím své hlasité NEEEEEE. A vím, že i při tomhle mém posledním hledání  nenajdu nic. Že je příliš málo času. Že nikdy čas nebyl.

Příliš málo času

cítíš úzkost

že všechna tvá vítězství

na nic. Že provždy

smlčena.

Po hodině úzkostného

běhání po sídlišti

najednou dojemná

postavička v ušmudlaných

tepláčcích. Klacek ležérně

přes ramínko hozený.

Pardon, to byla flinta, přeci.

Dostal jedno ze svých dvou

naplácání na zadeček. A spoustu

slaných pusinek ...

Už nikdy ti neuteknu, sliboval.

A ve vaně se sestrám svěřoval:

„Stejně je ta maminka zlá,

kdyby ona byla malá

a uteknula mi

já bych ji nebacal.“

Příliš málo času

na hledání. Co jsem nenašla

už není k nalezení. Díru v punčošce

židli k posazení, okno dokořán.

Srdce pulsující v otevřené hrudi.

Ty něžné dýchající laloky.

Paže, které si jemně násilně

přitahují ke svým bokům boky mé.

Maminka, které, s velkým váháním, dávám svou básničku pro ni. Mohla být hezčí. Nemohla být upřímnější. A pak se ozve její lehké uchichtnutí, když se dočítá o červu v polívce. Slzy za brýlemi. A já najednou vím, po kom jsem tak sentimentální. A současně tak stroze pravdivě upřímná.  Píšu o pleti bez vrásek, a najednou je vidím. Ty stezičky, stahující se k jejím ústům. A plakala i její sestra, kterou můj bratranec přivezl na propustku z blázince. Drovná, tlustá, uplakaná. Plakala, když jsem ji objímala a hladila po tvářích. „Pšinky, pšinky,“ říkala jsem konejšivě, „bude zase dobře.“ A věděla jsem, že možná nebude. V září ji umřel manžel, můj strýc. Po skoro padesáti letech manželství. Byla jeho od šestnácti. Je jeho pořád.  Hrdý vzteklý havíř, odněkud z Plzně, který svůj osud našel na Ostravsku. Dříč, jako by byl z našeho rodu. Chlap, který si prošel svým deliriem tremens. Nebylo to o bílých myškách, bylo to o nějakém hmyzu. Štítivě ho odhazoval z nemocniční postele. Vždyť ta jeho, zásluhou mojí tety, vždycky byla bělostná, čisťounká. Ale nikdy nedovolil, aby si jeho žena špinila ruce v práci. On si svoji robu přece uživí. Neměla jiný zájem, než je on a její děti. A její domácnost. Její manžel prosákl do její bytosti, do jejích dlaní, do jejích ňader, do jejích očí. Takový veselý furiant to byl. Hubený vztekloun. Můj strýc byl skvělý hráč na kytaru a zpěvák. Rodinné sobotní sedánky, nás, pět dětí, už je uloženo, a posloucháme zpěvy z veliké prostorné kuchyně. Nevím, jestli to je pravda, ale kromě piva se pilo prý i borůvkové víno. Když jsme byly hodně malé, my děti, patlaly jsme se hovínky z nočníku. Já jsem byla obzvlášť zdatný bábovkovač. Prostě tvořivý malý človíček. Ale malíř jsem nebyla, to opravdu ne. Těmi hovínky maloval po stěně někdo jiný. Taky se to probíralo u dřevěného stolu na zahradě mých rodičů. A každý z přítomných tehdejších dětí čekal na svou rehabilitaci. Říkám: „Moje vnučka Anetka se má taky k světu. Volala mi dnes dcera, že se jí Anetka odplazila z dohledu, a pak jen slyšela rozkošnické mhmmm, mhmmm, prostě takové zvuky, jaké vydává, když vidí pribiňák. Vytáhla ji za čouhající nožičky, a v každé její ručičce objevila jedno hovínko mého, no, bohužel, pořád nevychovaného pejska.“ No, takové veselé hovínkové vyprávění. A taky se vzpomínalo, jak jsme leželi u řeky Lučiny, u ohrady s koňmi, a strejda se rozhodl rajtovat na jednom s těch koní. Přelezl ohradu, a kůň ho vkopnul vzápětí zpět. Za ohradu. Maminka se smála tak, jak se směji já, když vykládám něco veselého, a zmůže mě veselost té historky, že dělám jen huahahhha, a moje děti sedí naproti mě s upjatými obličeji: „A jé, už je to zase tady, teď už to nedopoví.“ Historku s koňmi dovykládalo plno lidí. Zatímco maminka přemáhala svůj smích. S tváří pro někoho bez vrásek, jen někdy se stahují drobounké cestičky smíchu k jejím ústům. A uprostřed toho veselí začala teta znovu plakat. Jsem v jednom uzlu. Už to někdo vymyslel. A je to pořád poprvé.

Možná jsem plevel

možná jsem heřmánek

možná jsem lípa.

Kořeny proplouvám

jsou to mé průduchy

do známa.

Jsou to mé hranice

které opouštím

aniž bych přes ně

přešla.

Hledám průzory do jiných

obnažených hrudí.

Jsem přece pravdivá

jsem přece statečná.....

Konečně přišel...

a vidím mu

do hrudi.