Carlos Stříbro

?Carlos Stříbro se zády opřel o pahýl sloupu pouličního osvětlení. Ze stříbrné tabatěrky odebral něco tabáku a zvolna si ubalil cigaretu. Připálil si stříbrným Zippem a vše zase vrátil do kapsiček kožené vesty. Natahoval hřejivý kouř, nechával jej v plicích a zase vyfukoval, jako by kouřil svou poslední cigaretu. Mezitím hleděl dlouhou, temnou ulicí směrem k hřbitovu. V této liduprázdné čtvrti fungovaly akorát zákony fyziky.

Měsíc slavil úplněk, další magický úplněk. V posledních letech se zdálo, že je v úplňku až podezřele často. Zpozoroval kroky.

Zahalenou postavu nechal přijít až k sobě. ?Muchos le Grande,? řekl na pozdrav a myslel tím ?je vše zařízeno tak, jak jsem chtěl??.

Druhý přikývl. Věděl dobře, že Stříbro říká akorát mucho, muchos, muchas a muchachos, někdy přihodí i le Grande, nebo Pedro. Zpod kapuce si prohlížel Stříbra, pro kterého občas pracoval jako poslíček a po očku si prohlížel jeho výstroj a výzbroj. Jako už tolikrát hledal v jeho oděvu stříbrné předměty, plíšky připevněné zdánlivě nahodile na těle, chránící důležitá místa. Jeden větší měl nad loktem levé paže. Několik vrhacích nožů, dva vysoce účinné automaty v pouzdře na bedrech, stříbrnou krabičku s tabákem a Zippo.

Stříbro vypadal na první pohled jako běžný mexikánec, na druhý jako cikán, z profilu jako indián a zezadu jako žena. Ale byl to Rus. Menší postavy, než se sluší na východního Slovana. Byl však houževnatý a zocelený bitvami s mrazem, hladem, upíry a vlkodlaky.

?Muchachos,? oznámil Stříbro a myslel tím ?vypadni?.

Muž s kapucou se vytratil do ticha a zmizel.

Carlos počkal až nastane půlnoc a vyrazil k hřbitovu. Jeho klid nerušilo ani občasné zamlaskání ozývající se z vymlácených oken sklepení, syčení nebo vytí ani hrobové ticho na půdách vybydlených činžáků. Tušil, že na něj nikdo nezaútočí. Znali ho tu příliš dobře. Avšak jeden, snad nějaký nováček neodolal.  Snesl se lehce jako vlající šátek ze čtvrtého patra a s připravenými tesáky padal Stříbrovi na záda. Z okolních děr a okýnek přihlížely rudě svítící oči, které čekaly až se ozve známá znělka španělské kytary a pak, pak někdo z nich zjistí, že nežije, tentokrát opravdu.

Carlos přistoupil k padlému vlkodlaku, z hrudi vytáhl vrhací nůž, pečlivě jej očistil a znovu zamířil ke hřbitovu.

 Zeď byla pobořená a její kameny porostlé mechem. V jednom takovém hluchém místě byla jakási věc přikrytá plachtou. Poslíček tedy nelhal, škoda. Stříbro se usadil na zdi a hleděl na vibrující náhrobní kameny. Zem se pod nimi pohybovala a z ní vylézaly pokroucené postavy, desítky mrtvých těl se prokusovalo vlhkou zeminou na povrch, lačni bílých paprsků měsíce, lačni sami sebe. Carlos otevřel stříbrnou krabičku a začal si balit cigaretu.

Když dokouřil byly venku všechny mrtvoly. Hučely jako silný příboj, pokulhávaly dokola a chaoticky do sebe narážely.

?Muchachos Pedros,? zvolal Stříbro a myslel tím ?tuto párty prohlašuji za ukončenou?.

Seskočil ze zdi a strhnul plachtu z nablýskaného, stříbrného rotačního kulometu.