Písmák uvařil sežral vysere
uvařil sežral
vysere
to je radosti na světě
někdy mám pocit
Za zrcadlem
_Místnost. Dívka sedí v křesle a hraje si se dvěma koťaty – škádlí je klubíčkem. Náhle jí klubíčko vypadne z ruky a zakutálí se až do protějšího rohu místnosti. Koťátka se za ním rozběhnou.
Rendez-vous
1. obraz / int / večer / Janův pokoj
Večer. V prostorné místnosti se nachází mladý muž asi okolo 20-ti let. Sedí před skříní a prohrabuje věci, které jsou z ní vyvalené – gramofonové desky, papíry, fotografie, plakáty, magnetofonové pásky, sešity a různé drobné předměty – míček, dřevěná soška, sklenička, láhev od piva, dýmka, plechová krabička atd… Chlapec si je prohlíží a dává na stranu kazety s magnetofonovými pásky.
Zima
-1-
_Zima, zasněžená krajina, cestou, kterou lemují holé stromy a keře, kráčejí dvě postavy. Nebe je šedivé a když vysvitne matné slunce, dostane stříbrný nádech. Sněhu není moc a sem tam pod ním vykukuje ještě trochu zelené trávy. Postavy – široko daleko v krajině osamocené – jsou dva mladí lidé.
LOUČENÍ
-„Presso s mlíkem a ty vajíčka se šunkou,“ ukazuje mladá dívka s delšími světlými vlasy do jídelního lístku. Potom ho zavře a podá číšníkovi, který jen přikývne a rychlým krokem odejde zpátky do kavárny, která se zdá být prázdná. I kulaté stolky na její zahrádce jsou prázdné až na tento jeden, u kterého v hlubokém proutěném křesle sedí dívka. Dívá se na hodinky, potom si na desce stolu točí s popelníkem a rozhlíží se okolo sebe.
KLÍČ
*
-„Nó, čau, kde si. “ mluví mladá světlovlasá dívka do telefonu, když jde pomalou chůzí pražskou ulicí. Je teplý letní podvečer, dívka má na sobě ohrnuté džíny a hnědé triko a přes rameno lehkou tašku.
-„Doma,“ odpoví hluboký unylý hlas.
Phaedra´s Flow for Doesn´tMatterWho
Co chceš, nebudeš mít, co nechceš, chceš, nechceš, co budeš mít Chceš, nechceš, stane se to, nechceš to, Chceš to-stane se to, nestane se to-chceš to Chceš, co máš, máš, co chceš, nechceš a Chceš mít, nebudeš mít, nebudeš chtít, budeš to mít Máš, co nechceš, budeš mít, nebudeš chtít mít Víš, chceš vědět, nevíš, budeš vědět, nebudeš chtít vědět Víš, že nechceš vědět, nevíš a chceš vědět Nevíš, nemáš, nechceš, nevíš, co chceš, Víš co chceš, nestane se to, nevíš, co chceš, Máš to a chceš nevědět, že to máš Máš a chceš, víš, že nechceš, nevíš, co máš Nechceš to mít, nevíš, co máš chtít Má se stát a máš to chtít Nestane se víš, co chtít Nevíš, co nechceš mít Nevíš, co víc mít Nemáš vůbec nemáš Nic, co víc chtít, Nic, co chtít mít, Nic, co mít a chtít, nevíš nic Nic nevíš
A chceš.
Pořád něco chtít
Idiotem být
Pražská
Včera sem šla na čaj s holkama a probudila se dneska v poledne se strašnou kocovinou u jedný z nich v bytě, kde je had škrtič, mrouskající se kočka a vykastrovanej kocour ---
Ztělesnění frustrace.
Je mi hrozně divně, opice naházela do jukeboxu strašný prachy, pak někam šla, něco chtěla, pila metaxu, rozbila půllitr, kterej nevytek, spala vedle kluka, co si narval do pusy mobil a vypil pivo a kočka mu pochcala triko, který pak nosil v igelitce po městě. Nechápu. Vůbec, vůbec nic nechápu.
NADĚJNÁ GENERACE
-„To je dobrej zubož,“ vydere ze sebe Jeron se smíchem. -„Nó. Já je sleduju už delší dobu, a je to fakt pěkný, co voni dělaj. Třeba tamty dvě se před chvílí líbaly,“ přisvědčí Lina.
JOSEFÍNA
Je sychravé podzimní ráno. Na lavičce vliduprázdném parku sedí dívka vtmavém kabátě, pestrobarevných rukavicích a šále. Má krátké blonďaté vlasy a jemnou dětskou tvář. Na lavičce vedle ní leží oranžová kabelka sčervenými puntíky, za které právě vyndavá jakýsi zápisník sbarevnými deskami polepenými obaly od čajů a bonbónů.
Když mi to myslí
-„Já ty písně ,sám jen se svou kytarou´ moc nechápu…“
-„No jasně, já taky ne. Ale vlastně je to docela psina. “
Když chcete vyjádřit svou osamocenost, lidé. Přeci.
Romeo krvácí
Romeo krvácí
Noční St. Louis, neonová světla barů se odráží vloužích Park avenue, po které sem tam projede taxík nebo auto, kterému nesvítí jedno přední světlo. Romeo postává vpromočených botách před Napoleon´s Pizza House. Neprší, je teplá zářijová noc, Romeo má na sobě rozepnutou koženou bundu.
Jeho flou
Hlavou zlatavoujako kladivouplnou parouzdivočelouo zdivoou.
Pražská noc
-„Lidstvo končí houbou. “, děl Jonz, když vyšel z koupelny. Jonz je korba a momentálně celkem zlitá. Dojde k jídelnímu stolu a přisedne si zpátky k Jenovi a K.
Pražskej den
Jonz a K. teď svorně zírají před sebe. V jejich pohledu je cosi tupého, jako by se nacházeli každý na úplně jiném místě než ve třídě výběrového gymnázia. Zírají skrze ženu, která před nimi poskakuje a štěbetá, že Sokrates byl především velice ošklivý a z toho důvodu se dal na filosofování.
Phaedra Flou
-"Tak páni, buben nakopnou. "touhou houbovat zmírá on hlavou hrubosrstou zkouší ukousnout mou plavou zas myšlenky jdou hlavou hudbou plnou představou se houpu hloupnu nicotou když hlavou ne a nejdou -"Tak páni, už buben nakopnou. " psi všici při měsíci zavyjou když hrubosrstou koušu a plavou za hlavou mám pak doufám jen, pak doufám jan že nehoupám jen, že nehoupá jan hrou zkouší žíznivou mou hlavou zlatou bouchá o zdivo divokou roztouženou souží myslím si že myslím než budeš se mnou tou řekou plout musíš se, miláčku, po nohu zout malou rukou mělkou hlavou Phaedra flou je věnovanou tobě Jounze tobě Jan někdy ti to zazpívám chrocht, flus a přepínám.