o spánku a co mu předcházelo
přes zabedněná okna proniká
světlo – bojácné snad
ještě víc jak my.
Prosím, ať den už skončí, hodina odtiká,
všechen kyslík do sebe nasála bouřková mračna
houfy motýlů odlétají, postupující tmě vstříc.
pomalu zůstáváme už jen my – čisté zlo
se nám otírá o tváře – a náhle kolem čiré nic:
slunce se proměnilo v sklo.
poslední slovo
tam v temném snu
jak se nám rozpouštělo
víno všedních dnů
nic víc nepovědělo
otevírací doba lásky
zahalíme se možná trochu víc
za chvilku skončí klid – předem ztracený –
zapálíme několik málo svic
jejich světlo bude lákat plebs do arény
Pppppp aneb Takový je život
podle vás si nezasloužíte život.
pak ale musím říci:
„prosím vás – kdo ano. “ – toto
proč vy. – že jste nic neudělal.
když všechno ostatní se topí v rudé mlze
přes padací most k čelu pospíchá
myšlenka horečnatá
z úst zrychlený dech ji rozdmýchá
tisíckrát dávaná a vzatá
Dokonalost je prý špatné slovo
Vidíš tam naše jméno. – dejme se do práce, (jak kdyby se nám chtělo. )
Poplivej suché rty, snad půjde to pak snáž –
Obejmi veškerou svou celistvostí to krátce živoucí a teplé tělo
Vyvolený, pak dostaň z něj pot, do srdce cit mu vraž –
Oslava zrádců
Žil král.
Jeho zrádce ukrýval se v rozpáleném městě,
a pod rouškou slov vykročil po kamenné cestě.
Šel dál,
Náš milovaný hostitel, náš přeohavný nepřítel
Choulili jsme se – trochu jak tajní spiklenci –
u kapradí, co nechalo nás chvíli v sobě spát.
Vyděděnci svých vlastních myslí, poťouchlí milenci:
pak šeptalo nám kapradí, že zas musíme ráno vstát.
V noci mají nenáměsíční podivné nápady
Když jsme se rozutekli do dvanácti světových stran,
nikdo nás nepostrádal ani nehledal –
Slyšíš. Vše ztichlo a dychtí po naší větě –
Slyšíš. Horký dech úst na ledovém čelu skla toužící (alespoň jednou) po odvetě –
Obhajoba
Musíme výt.
(jinak by přece noc neměla smysl)
žít či nežít
nám otravovalo mysl –
Cit, ten nejvěčnější ubožák!
Pár dní před lety nám stačilo k tomu,
Abychom cítili moře a slunce v něm i ptáky.
Seno, tvá žena za bezpečnou řadou stromů,
Jsi vrak. Víš přece, že si hnusím vraky.
Ďáblův ráj nás čeká, trpělivější než matka
Krása – jak ty jsi o ní často s posvátnou nadutostí řečnil,
Jak trapný pisálek, chlubíc se pitomostí
Nenáviděl jsem, když jsi miloval – tak hnusná slova nikdo nikdy neblil . –
Kolik myslíš, že přijde smutečních hostí.
1873 - 1875
Stále častěji mám divnou potřebu
Vyjadřovat se mrtvým jazykem.
Psát o vodě, dřevácích. O chlebu.
Nehledat díry ve stěnách, jak je zvykem.
Ber si tam vše, jen ber!
Na římse seděli divní skřeti v šátku
Viděl jsem je jednou cestou za porodní bábou
Seděli na světě už od počátku
Vypadali, že mi oči snad vyškrábou
A jejich jménem budiž Prokletí
Ač chtěl bys bolet, bolest nepřichází
Před pouští a mořem to tvoje pitomé ptaní
Tak dávno, ten čas tisíckrát znaných frází –
Sladké ovoce není a nikdy nebylo, jsme potrestaní
Hospoda
Podvečer v hospodě;
Temné, důvěrně známé vůně
Ta slečna v minisukni
Co nabízí pánům víc než jen pivo –
Úsměv
Jak se perly přeměnily
Jak jasné světlo
Jak krásné ráno
Jak obdivné slovo.
Všichni
Tak zvláštní
Rozcuchaný den
Lidé se nezdravili
Déšť civěl do oken
Stragorovne
Stragorovne ir mi strov
Neamis le skavne
Neamis a te zarugwo
Nespadne. Či spadne.
Shut up and let me go
Zmlkni a nech mě jít
Zažeň ten věčný klid
Tu stálou letargii
Zmlkni a nech mě být –
Mnoho let
Po mnoho let
Se nic nepohnulo.
Jen mrtvé ticho
Šířilo se kolem.
Jeden hřích
Co je to za člověka,
Že se ho všechno leká
Co je to za muže,
Že svléká nás z kůže
Kdysi
Kdysi mi říkávala
Má malá ty má malá
Je to tak
Kdysi mi říkávala
Den
Víš jistě, že sedíš venku.
Víš jistě, že máš v rukou knížku.
Víš jistě, že máš holá záda a na nich cítíš rozpuštěné vlasy.
Otočila hlavu a ohmatala vzduch vedle sebe.
Ráno
Slyšíš bouchnutí dveří
A bojíš se otočit
Nebo jen sáhnout vedle sebe;
Bojíš se, že by tam mohlo být víc
Alfred Kubin
Seděla jsem a pila čaj s mlíkem.
Alfred Kubin ležel na stole
A kreslil.
Okolo se vznášely
Už zas
Vteřinu -
Teď už nevím proč
Podzim odešel nějak brzo
Věřící mumlající žalm
Zážitky
Sedim a čumim na dveře záchodů.
Asi se pozvracím z tý jeho voňavky co na sebe napatlal
Něco kecá, ale já ho neposlouchám.
Něco německy.
Líbačka
Z tvý pusy sem cejtila
Cigarety a sardinky v oleji
Co vám dávali na škole
Ani já ani ty sme nechtěli pokračovat
El Greco
El Greco stál a maloval
Prázdno mu vedlo ruku, žal
Mu dělal múzu, však
Já ho neviděla, já -
Má vlažná noc
Ruce bez jezer
Se obtáčely kolem vlhké
A vlažné noci.
Dýchala jsem páru
Svobodná
Řekla jsem mlč,
A pak jsem řekla mluv.
Poté mi došlo,
Že mluvím s květináčem.
Večer venku
Šaty tvé výroby
Jsi posela diamanty.
Chtěla jsi,
Aby pro tebe přijel kočár
Deset palců na tvý tváři
Asi bys to nezvládla,
Kdybys nevypila dva litry rumu,
Kdybys nebyla nedůvěřivá jak tvoje
Malá a smradlavá fretka,
Lesba na letišti
Čekám na letišti
A čtu si nějakou knížku.
Je půl čtvrtý
A venku je ještě tma –
Bez čárek a pravdopisu
Měl na sobě svetr
A v tý svý hubený a bledý tvář
Krčil nos jako krysa když najde něco k žrádlu.
Já měla nějakou bundu.
Na kopci
Na kopci stojí tam
Studna
Otiskem. Stopou.
Tam dva kopáči kopou
Seděla jsem
Seděla jsem
A hrála na piáno.
Vzduch kolem tlačil na má ramena
A bylo kolem třetí ráno.
Výstřižky_01
Žít se dá
Jsem dosud posedlý
Poté, co pistole vystřílely
(Ty slepé už mne nebavily)
Výstřižky_02
Jeden ze šesti
Nemohli se opřít
A zdejší vědí, co říkat
Ta největší
Sebeovládání
Držím hlavu vzpřímeně
A dívám se místo na zdi za ním.
Směje se mi,
Je opilý.
Ten pocit v žaludku
Mám pořád pocit,
Že musím ještě něco udělat.
Tak na vás zvracím slova -
Kvůli ideálu krásy.
Zákeřný koš
Proutěný košíček
S Mařenkou do lesa
Bez Mařenky z lesa.
Kanibalismus v praxi
Roste, roste lesíček,
Před lesíčkem človíček
Před človíčkem malíček
Před malíčkem nožíček
Panenky
Panenka Líza šla na nákup
Chytili ji
Rozčtvrtili
Posekali
Rozpočítávadlo pro zesnulé
Jedna, dva, tři
Šli tři bratři
Jedna, dva, tři, čtyři, pět
Postřílel je kulomet.
Anglická lidová - lehce upravená
Originál:
She waits for you to go to sleep
And then she comes and eats your feet
Počká si, až usneš
Ty zvratky byly nás obou
Uklízel jsi zvratky
A poté zvracel.
Kývali jsme se sem
A tam -
Honem
Už honem pojďte
Už je to tady -
Chci výhled s oknem do zahrady -
Tak rychle, rychle
Pro čty dří vne žjá
Dáš mi svou. Prosím.
Máš pravdu,
Asi radši ne.
Ono nás to stejně
Zem
Pod mýma nohama praskla zem –
Je rozpálená
Jak já –
Dělám jí puchýře chodidlem.
Láska
„Ach, není to vzájemné. “
To řekla
A už neřekne
Chovná kráva
Deformace
„Proč jsi se mnou chtěla mluvit. “
„Je to tady, Davide. Už to přišlo. “
Šeptala rychle a dívala se mu zpříma do očí.
My nic
Přišla bys na oslavu
A spatřila něco.
Nevíme.
My nejsme nic,
Moje, moje, MOJE!
Moje všichni,
Všichni moje.
Ach ano, vlastním vás, nebojte se.
Tak ano nebo ne?
Hej, nech si to. Já nechci. PŘESTAŇ.
Nezabíjej mě.
Krademe z přesvědčení!
Krademe Ti.
Uctíme Tě později.
Cože.
Máme přestat.
...není-liž pravda?
Máme toho hodně, že ano, Jamesi.
Samozřejmě, sire.
Jsme bohatí, je to tak.
Ano, sire.
Tak se to stalo
Tam se pak objevily
A rvaly si vlasy.
Rozsápaly nás.
A my
Marnivost
Melanie se pohybovala po zahradě a včelí úl bzučel. Horko a těžký večerní vzduch. Nic nevonělo.
Zbývalo pouze kmitavé liduprázdno, syčení okolo dřevěného stolu.
Co se stane
Zdá se mi o zpívajících liškách, to nebe je pak modré a znovu černé. Když se do něj strefí inkoustová muška, rozplácne se jako o sklo, a stejně se to nikdo nedozví. Uprostřed nás se vzedme cosi, poškrábe to mozek, takže budeme stále dokola opakovat jednu a tutéž větu. Seděli jsme, ty jsi brečela.
Dveře
Chodíme okolo dveří. Ty stojí v prostoru a ochable na nás pomrkávají. Na chvíli se zastavujeme a zapalujeme si cigaretu. Čekáme.
Mouchy a motýli v horkém vzduchu
A pak se, jak mouchy kžárovce, začali přibližovat blíž kohni; tančili a zpívali, bili se navzájem do prsou a křičeli. Děti zpívaly divoké písně a ženy ječely a divoce trhaly hlavou, až jejich vlasy poletovaly kolem a blýskaly se ve světle ohně. Mužové mělizamlžené oči, leskly se jim opiem a vzrušením. Kouř a plameny osahávaly vzdouvající se horkou hrud temné oblohy a hvězdy zářily a pod nimi poletovaly můry a poskakovaly jiskry.
Štěstí
Bylo ráno.
Přesněji řečeno pět hodin a patnáct minut. Lence to bylo jedno. Její manžel vstával až někdy vjedenáct.