příliš krátká...

příliš krátká próza na název,

příliš popisné verše na báseň

s husí kůží

skáču na žebřík

mám na papíře ostrej roh

vybroušenej roh osamělýho nosorožce

břitkost na úvod a konec večírku

ironii do trhnutí vlaku

píšu a nemluvím anebo kecám a nepíšu

nenávidím svátky a pro středy dnů nemám program

mám neurózu z nastupování do autobusu

všechno chci buď hned nebo mě to nezajímá

hlavu mám v ohni nebo v kukle

fakt nevím jestli se s tímhle může

někdy nějaká ženská srovnat

a to všechno mi vyvažujou minuty kdy mě věčný vědomí vodí

z vteřiny k vteřině jak hladká máma

chci to někomu říct a nebývá komu

ostatně píše i mahási sayadó

že „touží vyprávět ostatním o svém mimořádném zážitku“

bojím se přítomnosti dětí a mám šílenej strach

že ode mě mý dítě jednou odejde

tak jako mystik minařík se ani já neumím vyjádřit

od východu k západu se provrtávám jako můrka

jen mi to teď přijde pitomý

postavit všechny básně

na malý psychický poruše

slunce zapadlo

vypínám počítač

skáču z žebříku dolů

tak tohle jsem já

nic moc