Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seYou don`t know MeTB
Autor
MeTB
?Já už to takhle dál nechci,? zavrtěl hlavou a podíval se mi do očí. ?Takhle dál už nemůžu. Přichází noc a ty víš, jaký strach mám ze tmy. Zapomeneš na mě, když mě neuvidíš a já budu sám. Nemůžu být sám, neumím to, vždyť to víš.?
Ty jeho oči byly tak smutné. Jak může mít někdo tolik smutné oči?, ptal jsem se sám sebe.
?Ráno bude zase líp,? řekl jsem a pokrčil rameny. ?Jako vždycky. Vždyť to znáš.?
Co se mu stalo, že má takové oči?
?Přijde tma a s ní všechny ty zlé věci, viď?? zeptal se tiše.
Smutně jsem přikývl. ?Bude noc.?
?Proč je to v noci takové??
?Protože není vidět. Ty věci, co jsou k uvidění ve dne, zmizí a z toho nic, co vznikne, přijdou ony.?
Kolébal se dopředu a dozadu jako dítě.
?Chtěl bych létat na dracích mezi mraky,? řekl.
?Já vím.?
?Nechci být tady.?
?Já vím.?
?A ona tu není.?
?Já to vím,? zašeptal jsem. ?Co ještě bys chtěl??
Zavřel oči.
?Chtěl bych být lampionem v ruce malé čínské holčičky na náměstí Nebeského klidu. Chtěl bych být kapkou zmrzlé páry, která se utrhla z podvozku letadla do Austrálie, zábleskem jasné hvězdy, který se řítí k obydlené planetě. Motýlem, který mávnutím křidélka rozpoutal tropickou bouři, zasyčením rajčete v rozpáleném tuku, klávesou G-moll na klavíru a disharmonickým tónem v Griegově Ranní náladě. Slůvkem proneseným šestého prosince v chrámu Svatého Víta na Hradčanech a automatem rozdávajícím štěstí s příchutí soli. Slzou v oku prodavačky pampelišek na hlavní třídě a fialovou barvou duhy nad fontánkou. Chtěl bych létat mezi draky,? řekl.
Co odpovědět?
?Už nejsou žádní draci,? zašeptal jsem.
Ty jeho smutné, smutné oči. ?Proč?? zeptal se.
?Všechny je zabili.?
Mlčel a koukal. ?Už tě dobře nevidím. Mizíš,? řekl.
?To ty mizíš.?
?Mám strach.?
Tolik smutné oči. ?Já také.?
?Bude to tak pokaždé??
?Dokud nepřijde ona.?
?Kde je??
?Tam, kam odcházíš.?
?Mohu ji přivést s sebou??
?Ne. Nevím už, jak vypadá.?
?Bojím se.?
?Zase bude ráno.?
?A přijde další večer??
?Kdo ví.?
Už jsem ho dobře neviděl, jeho tvář se přede mnou rozplývala a rychle mizela do zapomnění.
?Sbohem,? řekl mi tiše.
Kývl jsem hlavou a odvrátil se od zrcadla. Byl čas jít spát.