Bílá báseň

a nejhorší pohled je na cukrové feťáky a jejich přespříliš staré ruce

I.
Přihřáté ráno, ran
zatápím jim v kamnech
drhnu kachličky svých úst
a obdivuji se.
Drobounkým soškám ptáků
na zmrzlých drátech
elektrického mostu.
Usměvavé, zaspané ráno
prskající vzduch vajíček
je cítit topinky
kafe na kamnech,
A v tryzně,
vlastní výlevce trčí,
chomáč vlasů,
který smutně připomíná
mojí vlastní existenci.

To nevšední skoro stejné ráno
vzpomínám na něj
a taky na
provázky rozhýbanou,
chlupatou mořskou pannu.
Je zima a
pojídáme
tři roky staré
cukroví, mlaskáš se ke mně,
tiskneš.
A snažíme se nastavit v
bezohledném boji
spoušť blesku,
domácích foto-trpitelů.

Je bílá nemoc
je bílá dívka v roztrhaných kalhotech
s trochou revoluce pod čepicí.
Pohlavní brýle
křivý úsměv,
víš lásko, že ti nepomůžu,
ani ty sama, sypáním si soli
do hnisajících ran -
být litován není totiž něco extra.
Myslím na bláto
a mrzí mě,
když jsem zabalen do svetru
a ty mě přehlížíš
hrstkou imaginárních přátel
i když je slunce a ty to víš.
Mrzí mě to tvoje
mám tě ráda a vrtošivé, nedočkavé pohledy
zpět domů tlačej se ze všech stran.
Mrzí mě náledí tvých
slov
a mrzí mě
tvé veselí na úkor mého smutku.
Asi nejsem nic extra,
a ani neumím vrátit
těch předešlých tisíc nocí, kdy si mě milovala.


II.
Ostnatý drát prý vymyslela jeptiška
schována za sukní z
lesbických lásek, prý dívčí klín
zaoblen a horký touhou - plný nenávisti.
Rezavý ostnatý drát,
bílý drát
oddělující rodiče od dětí,
(na výběr se hraje - a raz a dva, jedno třetí kam
chceš kulku drahá,
aby to nebolelo)
trhající cáry masa (jako slova z novin)
na proužky vojenských košil.
Skrývající vyhublé tváře židů
scvrklá přání na neúnosno,
praskající z kostí
černé obaly knih,
schované počátky století
za krásou neónových bab
a hroudou hlíny.
Říkala mi kamarádka, že
v osvětimi je pavilón
s dvoj tunou
lidských vlasů
asi na prodej.

A někdy se mi stane,
že si vzpomenu na
pocit.
Ten starý
vulgární náznak
deja-vu.
Bílá velryba
co proplouvá
potopenými (opilými) koráby
zpocená chaluhami
jako mrtví lidé,
polykají kameny a smějí se
a jsou jimi pokrytá dna moří
a bílé noci.
Kryšťálové tramvaje
s němým požitkem a óóóó
obdiv velryb,
nemocných
spoutanou
leukémií
vlasatých dětí.
Světla tvého života vytrysknou
ze světle-modrou zářivkou
nad popraskaným stropem bulovky.

Ospalé brýle
a přes ně přehozený pruh
vlasů
a i spálená malba.
Dosahuje - po cestě - červené auto
milión pikniků,
to víš, že nice
milujeme tě
se klaníme vlastě sami sobě
lesklými rovnátky,
blyštící rty
rtěnka na zrcadle
jako z papíru noclehárny
člověk by nevěřil co
vše
lze zapomenout na vlakovém nádraží
či v zastavárně.
I srdce v tečce nikdy.
Napnutá podprsenka
pedofilní isis
alenky v říši divů.
V kraji
a kurva drahý -
do tmy kráčící/vykradený Ulysses.

I bývá dobře a jsem šťastný.

III.
Bílé pláně,
schované na horách (malá obscese slov
to je vlastně báseň).
Poslední večeře
snad lednice
tvá schizofrenická madona
a milující magdaléna.
a každá galantní slavnost
a každá skořice
a každá máma na požádání,
i každá bílá báseň.

Požehnaná, vratká.
Chodí za mnou cizí lidé
cizí duše
a vrážejí mi do rukou
- nutí
své vlastní bílé básně,
pche a cha,
jako by to byl život nebo něco legračního,
A ani si neuvědomují, že
věci tak bílé jako jsou bílé děti
jako je sníh na hlavě mého dědy
jako jsou sochy
jako bílé zuby (a žluté nikotinové prsty se třesou)
nemohou mít svojí vlastní /krásnou/ identitu.

A vnímám bílé roztavené
zvony,
které nestačily uletět
před válkou
bílých koní
bílé tróji.
Snímám další a další písmena
a začínám věřit v bílé básníky
(jejich poetika je především
bílá jako alkohol, kterým živí
svá nanicovitá, moučná těla
svíjející se v šeru
jako bílý červ).
Dotýkám se knih a snažím se
je pochopit nikoliv jako
celek,
ale vzniklé fragmenty, bílé legendy.

Posedlost vlastní posedlostí,
to trvá
všichni jdou a dupou na verandě
bráním se před slovy
a ty mě sprostě lekáš,
jseš jako ona
ona ona ona ona onnnnnnnnnnnna
sesunu se do podlaží
vlasaté postele vědom si
všímání,
když jseš tichá jako Vánoce
a mokrá mořem
s první hroudou hlíny dopadající
na víko rakve,
začalo se na člověka - zapomínat.

---