Dialogy pro Soňu

Dialogy

Vlastně na tom nic není viď zlato -
prolínat všechen jakooceán tvými elektrickými vlasy.
Ranní roztřesení, když otevíráš své na cestě
rozkouskované hádky

Jeremy dnes nepřišel domů - maloval celou noc obrazy v lese, nahými dlaněmi,
schovával se za stromy - tak poslouchej, jaký jsme Čas je něco, něco jako

ruce starých pannen zapomenutých v důlní krajině, omotané okolo lůžek si celá a celá a nahá, když Jeremy zkameněl do předlouhého kříže
a všichni kamarádi v ohromení začali krvácet, za okny přeběhl další rok
asi jsi nejistá, když můžu ti pršet na ramena
další smrtelný výstřel z pistole

Ten strach ani není vidět, jakoby nic a jakoby něco
překračuješ stín mnohých a nerozumíš rozumným slovům (někdy i nechceš) a odporuješ jednoduchostí
samozřejmá, jakoby bylo něco strašného se nebát Rozumět si

Dialogy scvrklé do bederních roušek, tvým pocitům - mému něco tam je,
květiny LSD a průchody na půlnoční pohřby našich přátel, jsme zabalení celí do černé
obálky, hloupí (néééééé to samozřejmě ne-e) spojeni zjevy figurín s velkými
černými kruhy pod očima a silně nalíčené rty - prázdné postele za modlitby pro dálnici z velkého obchoďáku,

kam  blázni a devianti a tycořikajženeřikaj choděj si pro vnitřněvnitřní knihy rozklepaných prstů/vůně psilocybinu

nevěřím ve rty
jsou tak jemné, že dokáží tě znásilnit jednou větou aniž by bylo
                    slyšet jediné zablácení bolesti

Už jste si někdy všimli, že kočky při nářku
se tak snadno spletou s plačícíma dětma



.../prosoňu

Někdy se stávalo, že
telefonní kostely
se chovaly být našimi domovy
nezvěstné
Ten hluk odražené dlažby
kroky plují do všech směrů
jsme asi krysí žrádlo pro všední dny
a zpomalené polibky na zpomalené sklo
zpomalených autobusů jsou příliš rychle,
když odjíždíš domů
na konci století z rezavého kovu
v kouři svítěj vločky přeci 
                       nejlépe

Ty hluboké smutky
     nad kaluží z částic dotyků,
nevěřím

Jako když země proletí
chvostem Halleyovi komety
         si s sebou vzlykala
byl jsem slepý a špatný společník
básník na volné noze
za okny padala další dubnová noc
a snažila se schovat, když jsme drželi
své prázdné ruce
         jak dlouho
trvala cesta do lesa,
     kde hledali jsme našeho člověka

Samomluva
to je vlastně vlak
do nedokončené stanice sálající na
vrchol kopce - šílené,
šílené labutě,
co strhala si křídla
a všechno peří (teď se zalykám pravdou)
Omotaná gázou a izolačkou
           autistický, zmatený Ikarus
Sílící v záchvatech
až na věčnost má krásná slečno,
když nad městem vybuchla hvězda
poznalo se to podle spousty malinkých
hořícícich koster andělů, které padaly
k zemi a vysoušely první poušť světa
v mé hlavě
(nikdy nezapomenu na to, jak
si kreslila ve svém pokoji tu chladnou
polovinu žeber, ztracenou v kontůrách
prasklého zrcadla)

Tvé tvůrčí invence
vracíváš se ve tři hodiny ráno
z malých nehod,
sprchuješ barvy do koutů stěn a mluvíš náhody
(strašně moc mě bavilo tě poslouchat do telefonu)
své
                   tiťerné, plavou za hranicí sklenic
zpíváš a rozléváš čaj a hučíš
zmuchlaná zachumlaná po bradu za dekou
a roky  kam třetí oko nevidí
špetka sexu unavená
souhrou pomoci asi sama
a já tisíckrát pryč s představami tichý jako kretén
škemrám na měsíc ambulantní prosbu

Znáš mě, když jsem býval zlomený král
celé tělo jako v otřesech
zaprášených tlukoucích výloh
z prahy - stověžatí milenci
v horečkách, propíchané
tvé dlaně a mé scvrklé žiletky
zablácené dialogy
trpělivé skromné pokušení
má ústa sílý,
když se zamotám
vidím tě ve tmě jenom probleskují
tisíce ohárků,
cítíš tu píseň duchů
pro děti
                            děti
kočky
utopení psi nad oblohou z těžkých
tváří mraků

Parukou divočiny
zhasnuté plynové lampy
obdiv všech jednoduchých samotářů
co jednou ustane...

Jednou spadne všechna krása z tvých vlasů
a jednou se poperem stůj co stůj až do krve můj bratře teď
         spílám ti amen,
jednou prostořecí schovaní v krabičkách od sardinek bez hladu
jednou obnažení ve svém těle, kráčející
         po špičkách do chladné vody
               je zima
jednou zapomenutí
         s oschlými víčky plných jizev
jednou pro tebe s dýmkou a zastřen do tmy, se skalpelem
         při rukou jako pravý hrdina, když křik se rozlévá po bílých dveřích marnice
         a uši neslyší/pro staronovou děvku
jednou v nebi s kasíny a neotřeskovými dogmaty
jednou potáhneme s přiblblými nemocemi jako vlasáči nájezdníku
         z chuděrova za lepší své onanie
jednou spálíme všecky matky světa mantry a voňavé tyčinky,
         když opium sváže svět
                   halucinace všednosti, ti kape po prstech
                        další a další menstruace
jednou nebudu tak ošklivý a ty taky ne
jednou všichni komedianti plavovlasírakovinouošetřenízazahradou se smaragdy dožijou
         soňo nevěříš,
že jednou nestihnem se milovat, protože poslední mlha spadne nad kopce
         a nikdy nepujdeme spát a hovořit za ztracený horizont
a jednou budeme prosit o pomoc
         vyškrábanou do zdí
         slitování, slitování
                   a jednou se nám povede, zasmát ta nečistá slova
                          s kousky, netrpělivé/odepření
jednou, jednou, jednou, jednou
jednou jednou jednou jednou
jednou jednou
jednou
jednou jednoujednoujednoujednsdoidneoujednjednjo 

jednou
  kdo řiká, že nejlepší je zahradník?¨

jednou
Bývám na obtíž
a děsím se okamžiku, kdy se proti mně spolčí mé sny,
že nepatřím vůbec nikam
chtěl bych tě vidět bez ostnatých cigaret a soft drinks
tak plačme,
všude ve stejné noci
         za naše dotyky,
kdy polabský bůh automatů se bojí promluvit
člověk proti člověku
                          a navzájem se bojí.