Zpět za poznáním

Žil jsem svým obvyklým způsobem. V osm ráno jsem dotlačil své mdlé tělo do knihovny, kde jsem zastával místo jediného pracovníka celého komplexu tří místností k ukládání knih určených a jednoho WC. Den se ukázal být všední. Sněžilo jako týden před koncem roku. Zima byla jak v prosinci. Venku šero, štiplavý vítr a veselý mráz. Nebylo daleko k poledni. Seděl jsem naproti vstupním dveřím a četl knihu, kterou dnes ráno vrátila žena, která ve mně vyvolala pocity, že kniha, jíž vrací, bude to nejlepší co bych si mohl v životě přečíst. Nijak zábavné čtení rozmarné autorky, která se vyžívala v popisu duševních pochodů nezletilé dívenky, která poprvé spatřila muže jak ho Bůh stvořil, jsem prostě musel přečíst, už proto, že ho četla ona. Občas jsem hlídnul z okna a přemýšlel, čím je dnešní den zvláštní. Po malé svačině jsem byl připraven obsloužit mého druhého zákazníka. Byl to muž přívětivého vzhledu a já věděl, že bych ho stejně dobře viděl i ve tmě nebo za zdí. Vešel poněkud váhavě a nejprve se pozorně rozhlédl po okolí než udělal další dva kroky k mému stolku. ?Jsem tu, protože mě zajímají vaše knihy. Prý je máte tištěny na papíře?? Nijak mě jeho tvrzení neudivilo. Co vás v dnešní době rozhodí? Třetí světová? Rusové na Marsu? Smrt krásných srnců? Čekal jsem, že utekl z blázince, i když na to zdaleka nevypadal. Spíš bych řekl, že se narodil jinde, ale kde? ?Abyste pochopil, přicestoval jsem, protože jsem si chtěl ověřit, zda-li nám v hodinách dějepisu nelhali, když tvrdili, že se dříve myšlenky tiskly na papír.? Inu, já nejsem v dějepise nijak jako doma nebo v knihovně, ale určitě si pamatuji, že dějepis je o minulosti a pokud on si myslí, že je v minulosti tak? ?Víte, nechci vás nijak strašit. Jsem jako vy, akorát jsem se narodil o pár století po vás.? Ach tak, ha ha. ?Chápu váš zmatený výraz, ale myslel jsem, že v této době a na takovémto místě naleznu člověka, který by byl natolik vzdělaný, aby chápal tuto situaci jako skutečnost.? No chlape, já nejsem hlupák. ?Nevypadáte jako hlupák. Myslím, že bych s vámi mohl hovořit na rovinu.? No, pro mne za mne, jsem jako jedna velká stará suchá pavouky prolezlá vrba. ?Jak tak na vás koukám, víte moc dobře o co tu kráčí, ale zatím jste neřekl ani slovo. Jsem si jist, že mluvím vaším jazykem. Stálo mě to tři minuty nepříjemné hypnózy. Do hlavy vám lejou megabajty informací a vy máte takový zvláštní bolehlav?? ?Kocovina.? ?Prosím?? ?Kocovina, tomu se říká kocovina. Máte to z alkoholu, anebo z hypnózy jak říkáte vy.? ?Vida, konečně rozumné slovo. Mohl bych si tu někde sednout, docela mě bolí hnáty.? ?Nohy vás bolí. Hnáty bolí člověka bez vzdělaní a bez fyzičky.? ?Promiňte. Je možné, že se budu místy vyjadřovat nepřesně. V naší době jsou informace o vašem jazyce, zvycích a vůbec o způsobu života dost zkreslené.? ?Je mi to jasné. Třetí světová, skoro všechno zničeno a zpátky na stromy.? ?Mýlíte se, nejsem z tak vzdálené budoucnosti. Byl to AIDS, ale ne ten co myslíte vy. Počítačoví virus. Napáchal větší škody než ten biologický. Stálo nás to více času, píle i lidských životů než vás. Lék máte nadosah, ale my byli teprve na začátku.? ?To byste nám mohl ten lék prozradit, ušetříme mnoho času a zachráníme spoustu lidí.? ?Nemohl, i kdybych vám ho prozradil byl by vám k ničemu. Hodlám totiž jít dále do minulosti, zajímá mě ještě pár drobností o kterých se u nás ví jen málo, tedy vědělo jen málo. Vy byste řekl bude vědět jen málo. Je to jedno. Sám nevím co bude. To co jsem zažil v budoucnu jsem definitivně smazal svým odchodem. Všechny lidi, všechno. A doufám, že se na mne nebudete zlobit, když vás vydám také na pospas času a jeho kouzelným hrátkám.? Vypadám snad naštvaně? ?Chcete říct, že jakmile se vrátíte dál do minulosti, tak tato budoucnost zmizí?? ?Zajisté. Co jste čekal? Já nejdu do minulosti, ale do přítomnosti. Stále do přítomnosti, akorát v jiném čase. V přítomnu není budoucna, stejnětak jako vy jste před nějakými sto lety neexistoval. Až tam budu, nebudete existovat stejně jako všichni kterým není stodva a kdoví, zda-li se narodíte tak jako tomu bylo, když jste se narodil.? ?Ohó, vy tedy chcete zničit vše, co jsme za tisíce let vytvořili? Chcete zabít všechny co se narodili. To mi nepříde být kdovíjak velkolepé.? ?Ano, možná na mne pohlížíte jako na vraha, ale já to dělám ve jménu poznání a vševědění. Do svého mozku mohu uložit vše co kdy bylo řečeno, napsáno nebo jen myšleno. Na konci mé poutě bude celé lidstvo, celá Země, celá budoucnost v jediném mozku. Vše bude pohromadě. Komu se kdy může poštěstit nashromáždit veškeré vědění? Budu jako Faust, jen neskončím v pekle, ale ve vševědoucí extázi.? ?Koukám, že jste se sebou spokojen. Je snad něco, co bych pro vás mohl v posledních okamžicích svého bytí udělat?? ?Konečně se dostáváme k tomu, proč jsem vás navštívil. Budu potřebovat nějaký čas na prostudování některých knih. Od vás čekám jen, že mne tu necháte o samotě. Mohl byste mi zatím přinést vodu a něco k jídlu. Prý máte jídlo, kterému se říká puzzle. Tak to bych si dal.? ?K vašim službám(parchante).? Natočil jsem mu vodu z kohoutku a zavolal pro pizzu. Sedl jsem si na židli a pokusil se začíst do mé poslední knihy. Naposledy jsem se podíval z okna a naposledy si povzdychl sám nad sebou. Pár dní nato jsem byl stále v knihovně. Měl jsem zavřeno pro veřejnost a spal jsem v oblíbeném křesle u okna. Návštěvníkovi jsem byl nápomocen ve dne i v noci. Ráno mne probudilo ticho. Bylo teplé zimní ráno. Sníh ležel klidně a třpytil se sluncem jako právě vyleštěný. Mrzlo, ale komu to vadilo, když bylo tak krásně. Harmonie modrého nebe a bílé země uklidnil mou bolavou dušičku a já věděl, že dnešní den je jen dalším všedním dnem. Šel jsem zkontrolovat vetřelce, jak jsem začal nazývat nepříjemného návštěvníka. Nikde jsem ho nemohl najít. Znám ten pocit. Stojím uprostřed místnosti sebevětšího domu a cítím, že je prázdný. Věděl jsem, že je pryč. Dobrá, co tu ale ještě dělám? Byl jsem prost veškerého strachu jenž měl zajal na pár uplynulých dní a opustil mne s krásou okolního veškerenstva. Bylo mi doslova teplo na duši a divím se, že mne ze snových výšin nesvrhl na tvrdou zem ani nenadálý příchod onoho živle, toho bezcitně samolibého klonu člověka. ?Dobré ráno.? ?Udivujete mne. V dobré náladě, dnes, když vás hodlám opustit? Vždy jsem odcházel nenáviděn a mnohdy jsem jen o vlásek unikl vlastnímu zániku. Nicméně jsem dokončil další kapitolu poznání. Myslím, že bych se rád vydal zhruba o čtyřicet let zpátky. Své poslání můžete zakončit tím, že mi doporučíte nějakou hezkou dobu a příjemné místo.? Že by nápad? Rychle jsem počítal. Je mi pětačtyřicet. Dnes je osmadvacátý prosinec osmdesát šest. Pokusím se alespoň o záchranu vlastního ducha a několika málo dalších na této planetě. Myslím, že bych ho zvládl, není vyšší než já. Jsem sportovec, ale bohužel nejsem vrah. ?No prosím, rád bych vyrazil.? ?Myslím, že to mám. Co takhle prohlédnout si nějaký ostrovní stát? Vím o jednom, kde se kdysi událo něco, na co všichni vzpomínáme? ?To zní zajímavě. Nikdy jsem vlastně na ostrově nebyl. Ani u moře. Sem s ním.? Máš to mít. ?Kde máte ten váš stroj? Nadiktuji vám datum a místo. Budete nadšen.? Doufal jsem jen, že o historii tohoto století ví stejně jako se umí vyjadřovat hezky česky. ?Bude stačit, když mi to řeknete, je mou součástí.? ?Tak si pište: místo ? Hirošima, čas ? šestého osmý devatenáct set čtyřicet pět. Abyste stihnul začátek, doporučuji přistát ne déle než v osm ráno místního času.? ?Tak tedy sbohem.?

---