Uzavřít smlouvu s nimi byl hloupý nápad. Teď aby se hlídal na každém kroku. Co dělá, kam se dívá, na co myslí. Dávej si pozor, na co myslíš, říkali, dobrý pozor. Jim se to řekne. Ale každý normální člověk ví, že se mozek nedá vypnout. A myšlenky? Jak je může ohlídat, když neví, kde se berou?

Halm se do školy vracel jenom nerad. Jako čerstvě plnoletý musel uzavřít imatrikulační smlouvu s cizinci, která mu měla zajistit, stejně jako každému občanu planety, šťastnou budoucnost a jim říkala, že tu jsou vítáni. Že proti nim nechová nenávist a má je rád. Stále byl však školou povinný kvartán, proto se musel vrátit na odpolední vyučování.

Seděl zahloubán v lavici. Znovu si procházel celý pohovor, veškeré výhody takového postupu, vše, co mu říkali lidé před tím a to, co nakonec viděl a cítil v mlhově skleněné kanceláři. Jeho první vstup do jejich prostředí. Skutečnost, že stejnou smlouvu uzavírá každý člověk po dovršení osmnácti let. Každý člověk.

Je to naše pomoc vám. Říká zákon. Naše pomoc jim. Halm si to hláskoval. Má pomoc jejich životu. Skutečný význam mu však unikal. Text smlouvy samozřejmě nečetl. Předvolali ho, aby poslouchal a nakonec podepsal bílý papír. Jednu bílou stránku, která jim pomohla a jemu měla zajistit štěstí.

Chléb a sůl, pamatujete? Tak vítáme hosty. Jsme vyspělá civilizace a o hosty se postaráme, ne již chlebem a solí, nýbrž papírem a tužkou. Nemusíte nic dělat, jen poslouchat a napsat jméno. Tam dolů. Ano, tam.

Když za ním zavřeli mlhově skleněné dveře a on vyšel na ulici, ohlédl se: Co se za nimi vlastně skrývá? Sklo, tak čiré a otevřené jako dobrý přítel, přitom neprůhledné, skoro až mléčně neproniknutelné. Tušil, že je před jejich autoritou bezmocný. Ale je bezmocný i svět?

Večer měl schůzku s Martou, ale ještě před tím si chtěl promluvit s Optikem Périlem. Sešli se jako obvykle Na půl cesty. Halm nečekal až jim přinesou pivo a hned spustil: „Dneska jsem podepsal imatrikulaci. Nevím, co si o tom mám myslet. Vlastně bych si neměl myslet nic, tak nějak to říkali, ne?“

„Nesmíš to brát tak vážně.“ Péril si liboval více v pivu, než v dlouhých řečech, ale Halm ho vyhledával často a rád. Péril pohou svou přítomností působil jako voda na mlýn Halmových koleček v mozku. Dnes však Halm potřeboval radu.

„Jak se k tomu mám postavit? Je to smlouva, tedy mě zavazuje. Ale k čemu? Nevěřím, že je to jen formalita. Gesto. Vstřícný krok. Nejde o to, co říkali, ale jak to říkali. Hned jak jsem je uviděl, jsem jim nevěřil. Říkal jsem ti, že občas u lidí cítím jakési neviditelné vlivy. Někdo tomu říká sympatie. Já ale vidím víc. Vnímám náladu celého těla, ne jako kusu masa, ale jako živé bytosti. A tady jsem viděl nebo cítil kalnou vodu. Zvířata. Říkají krásná slova, odívají do nich své skutky stejně, jako svá hadí těla odívají do našich drahých látek. Mě se jim ale nechce věřit. Jen když na to pomyslím, svírá se mi žaludek v bolestné křeči.“

„To přepiješ,“ řekl s úsměvem Péril a připil na Halmův vstup do života. „Já si od té doby žiji docela šťastně. Rozhodně si nemohu stěžovat.“

„Jak ses ale vyrovnal s jejich požadavky? Na první pohled to tak nevypadá a mnoho lidí to ani nedokáže rozlišit, ale celé je to jen a jen o ovládání. A mě se zdá, že těmi ovládanými jsme my a ne oni.“

„Nejdřív jsem se, jako každý člověk, zarazil nad tím slavným: Dávej si pozor, nač myslíš, dobrý pozor. Cítil jsem vzdor a rozhořčení. Krátce nato strach, protože jsem si uvědomil, jak malý jsem proti zákonům. Jakou já mám oporu? Jedině tvrdou zem a ta je někdy až příliš tvrdá. Proto jsem zkusil žít podle zákona a věř mi, mám se dobře. Stačilo uvěřit. Dokonce jsem se naučil ovládat své myšlenky a přání. Beztak mi pochybnosti nebyly k ničemu. Docela dobře se bez nich obejdu.“

„Ale člověk by měl o všem pochybovat!“ vykřikl Halm, kterému se taková odevzdanost nelíbila. „Pochybnosti nám ukazují, co je správné, nebo nám alespoň říkají, že je více možností, že máme na výběr. Jakou máš ty možnost výběru? Říkáš, že jsi šťastný. Znamená to ale, že to tak chceš?“

„Možná máš pravdu. Spíš bys ji měl před padesáti lety. Dnes to chodí jinak.“

„Jak, jinak? Bez odporu, odevzdaně a poraženecky?“

„To trochu přeháníš. Nevím kdo to říkal, ale člověk by měl žít tak, aby byl šťastný a když se podíváš kolem sebe, vidíš šťastné lidi. A nemusíme platit mnoho. Jen trochu upravíme myšlení. Zbavíme se pochybností. A to je vlastně vše.“

„Podle mého úsměv a dobrá nálada ještě neznamenají štěstí. Ale máš pravdu. Všichni, které jsem znal jako děti a kteří podepsali smlouvu přede mnou, se změnili. Jejich život je klidný a v podstatě velmi šťastný. Ale co když je to jen na chvíli? Co když po velkém štěstí přijde veliké neštěstí?“

„To se stát může. Není však v mé moci to ovlivnit. Proto jsem se rozhodl takto. Jen hlupák by šel proti tak silnému proudu. Někdy máš lepší se vézt.“

„Vézt na porážku. Jako krávy.“

„Ale né. Podívej, nikdo tě neomezuje. Můžeš studovat, co chceš a na co máš. Můžeš si vybrat práci, jaká se ti líbí a když tě přijmou, budeš mít dobrý plat, za který si koupíš dobré věci. Svět je stále stejný, akorát lepší.“

Na to neměl Halm odpověď. Péril měl pravdu. Ovšem smíření s ní, to byla čistě osobní záležitost a Halm si slíbil, že se nenechá uchlácholit stejně, jako všichni jeho kamarádi z dětství. Může žít dobře, ale přitom si může zachovat ducha. Svého starého ducha, kterého má tolik rád. Možná by se měl rád i jiný, ale nechtěl to zkoušet. Důležitý mu připadal momentální pohled, ne to, co si o sobě bude myslet až se ho děti zeptají, jaký byl tehdy, když to začalo.

Rozhodl se, že bude nějaký čas zcela sám a pak si najde spřízněnou duši. Přece není jediný, kdo má takové myšlenky. Nemůže být.

Marta mu řekla v podstatě totéž, co Péril. Je šťastná a za důležité považuje takové věci, jako je rodina a přátelé. Myslí si, že nás nechtějí podvést, protože nás potřebují. „Tohle není sci-fi,“ říkala se smíchem, „nikdo nás nechce zotročit nebo vyhubit a ukrást naše poklady. To nedává smysl. Oni jsou ještě o něco vyspělejší než my a i my přece víme, že člověk je ti prospěšnější, když je ti oddaný, než když je podřízený, nebo dokonce zotročený. Mimoto neznám nikoho, kdo by neměl stejné otázky, jaké máš ty. Jsi zkrátka stejný jako my a jednou se uklidníš a smíříš s realitou.“

Jsem stejný. Ona má pravdu, říkal si. Marta má pravdu. Péril má pravdu. Oni mají pravdu. Zákon samozřejmě také. Je to zvláštní svět, tahle realita.

Najednou neměl komu se svěřit se svými obavami. Svět se řítil do záhuby a on, čím více na to myslel, tím více věřil, a tím jasněji viděl konec. Týdny se toulal ulicemi a myslel na to, že jemu se život neusnadnil. Naopak. Trápil se trápil. Místo, aby jejich domluva zapůsobila utěšujícím dojmem, vzbudila v něm tím větší obavy. Připadal si jako na okraji propasti, do které se nenávratně musí každou chvíli zřítit. A co se stane potom? Zavřou ho? A kam? Do nápravného zařízení s tím, že se k nim jednou přidá? Nebo dostane útulnou celu v blázinci s tím, že o něj nikdo nebude stát a dožije v ústraní jako zapomenutý míček? Možná by souhlasil spíš s blázincem. Jenom kdyby se ho nesnažili předělat.

Na druhou stranu si nedokázal pojmově zdůvodnit rozsah svých činů natolik, aby vzdoroval promyšleně. Sám se chtěl ujistit, že o nic nejde a že tento schod v jeho životě nemá velký význam. Takovou smlouvu má přece každý. A on je jeden z milionu, z miliardy, z deseti miliard. Koho zajímá a kdo by mu chtěl škodit? Říkal si, že se nemusí bát. Představuje číslo na seznamu. Na seznam dohlíží někdo a ten někdo je jen pracovník, který jde odpoledne domů k rodině. Je to člověk a jako takový určitě nemá zájem na nedostudovaném, bezvýznamném chlapci s mírnými pochybnostmi. Určitě přemýšlí jako hlupák. Jde jen o to zbytečně nehloubat o nesmyslech a věnovat se věcem potřebným, jako je v první řadě maturita a ve druhé budoucnost.

Zastavil se u řeky. Vltava se líně vinula městem. Rackové posměšně skřehotali a prali se o nabízené drobky chleba. Za chvíli tu byly i labutě a kachny. Braly, co dával, ale když měly dost, netečně odpluly na volnou hladinu a začaly si vzájemně prohrabovat peří. Unášeny mírným proudem staraly se pouze o sebe. Pak zašlapaly nohama vpluly do stínu kamenného pilíře. Usadily se na písečném nánosu a Halm si uvědomil, že jim je úplně jedno, jestli tu jsme.

Zkusil si představit, že domy kolem řeky zmizely. Místo mostu padl přes řeku strom. Labutě si našly zátiší ve větvích a zase si prohrábly peří. Když dostaly hlad, potopily dlouhé krky a lovily cosi na dně. Pro ně se nic nezměnilo.

Pak si představil jejich město. Mléčně skleněné, mlhové prostředí ulic a domů. Plazící se občany s černým pečivem v pařátech a jejich drobky končící v zobácích elegantních stvoření. Tak nevinných, že by nikoho nenapadlo jim ublížit. Přežily by i je a jejich černé rohlíky a skleněné domy.

Domů odcházel se setměním, již docela klidný a smířený, nebo spíše unavený dlouhým odpolednem. Byl pátek, takže rodiče odjeli na chalupu a on zůstal v bytě sám, jenom s papouškem. Když mu sypal zrní, zeptal se ho, jak se měl. Papouch zaskřehotal, že se náramně nudil.

„Kdes byl celé dny?“ ptal se starostlivě. „Samotnému je mi smutno.“

Halm se na něj zadíval, ale nic neřekl. Zdálo se mu, že už mluvil dost.

Papoušek pokračoval: „Vidím, že se ti něco děje. Snad se nesnažíš předčasně dospět? Když jsem byl mladý, rád jsem četl knihy a v jedné se praví.“ Na chvíli se zamyslel a hledal správná slova. Byl to neuvěřitelně upovídaný papoušek. Jeho pronikavý hlas Halmovi kupodivu vůbec nevadil a přesto, že byl náladový a občas neměl chuť nikoho poslouchat, svého papouška nikdy neokřikl. A papouškovi, jak se zdálo, Halmova nepozornost nečinila obtíže při vykládání teorií o předčasném dospívání.

„Ech. Zapomněl jsem ten malý citátek. Ale měl by sis zapamatovat, že dospívání nezáleží na tobě. Tak a teď mi povídej, co jsi celou dobu beze mne dělal. Musel jsi prochodit nejmíň celý svět. Dobře vidím puchýře na nohou. Nesnaž se je zakrýt. Jo, když já byl mladý,“ dal se papoušek do vzpomínání, „to jsem si létal z květu na květ, jako bezstarostný motýlek. Sál jsem sladké šťávy, hrál si s včelkami a odpočíval pod klenutými listy tabákovníku. Vdechoval jsem jeho vůni a nevěřil bys, po chvíli na mě šly podivné nálady.

Jednou se mi zdálo, že jsem ryba a mám takové veliké, neohrabané ploutve, se kterými nešlo pořádně hnout. Stále jsem jimi narážel o břehy řeky. Chtěl jsem doplout do moře, ale bez ploutví to nešlo a s nimi se nedalo pořádně hnout. Chtěl jsem si je okousat, abych je zmenšil. Stejně měly nepoužitelné krajkové lemování, takový růžový závojíček, který se mi ze srdce hnusil.

No a pak jsem z toho listu spadnul. Zobák jsem měl zaklesnutý v křídle a nebýt krátkodobé nevolnosti a síly gravitace, byl bych si ho uhryzal. A ty mi teď říkáš, že se bojíš o budoucnost světa. To jsem ještě neslyšel, že by myšlenky kdy čemu pomohly. Já nemít křídla, nikam bych nedoletěl. A ty nemít nohy, taky bys musel sedět na zadku. Mě jsi zavřel do klece, ale mně se tu líbí. Tebe do klece nikdo nezavřel, tak nač si stěžuješ?“

Papoušek si pohrdlivě odfrkl a seskočil z bidýlka k fontánce s vodou. Prskal ji na sebe a snažil se vypadat, že si to báječně užívá. Jenže ho to záhy přestalo bavit a znovu vyskočil na houpačku.

„Mně musíš věřit, já jsem tvůj nejlepší přítel. Máš mě rád.“

Halm ležel na posteli a zíral do stropu. V polospánku na něj zase padla zlá předtucha. Před očima se míhala hladká těla s černými rohlíky v zakrnělých pařátech, skleněná, jakoby mlhou vyplněná auta a hromady bílých papírů s podpisy Tam dole. Náhle mu pohled zabloudil k papouškovi, který se ostřikoval vodou z fontánky. Poslouchal ho a nevěřil svým uším. Slyšel stejně úlisný hlas, jako ve skleněné kanceláři: Mně musíš věřit, já jsem tvůj nejlepší přítel.

Vstal a rukou zabušil na klec. Papoušek se otřásl, vzlétl a zachytil se za drátky na stěně. Zobákem kloval po Halmově klepajícím prstu a skřehotal: Mám tě. Zase tě mám. Seskočil k fontánce a prskal vodu do všech stran. Prskal a hlasitě se smál. Cha, cha, cha.

Halm rozhrnul záclonu, otevřel okno a papoucha vyhodil ven. Díval se, jak letí k nebi a pak náhle padá do koruny stromu, odkud bylo tlumeně slyšet: Mám tě. Já tě mám. Cha, cha, cha.

Druhý den si cestou do školy všiml nápadného titulku v novinách vystavených před stánkem s časopisy.

DALŠÍ VSTŘÍCNÝ KROK NAŠIM HOSTŮM

Podtitulek hlásal, že se chystá stavba čtvrti, kde by mohli žít první přistěhovalci. Mělo to být v jeho, v Halmově městě.

Několik minut nebyl schopen pohybu. Zíral na titulek a barevný obrázek pod ním, jako by se mu splnil sen a otiskli jeho povídku. Na obrázku byly vysoké, lesknoucí se skleněné dveře zasazené do skleněných zdí a nad nimi nápis: Dveře do vesmíru.

Lidé se při pohledu na článek smáli a potřásali si rukama, jaký dobrý krok zase vláda udělala. Předháněli se v názorech, co kdo slyšel, jak bude čtvrť vypadat, kolik u nás bude žít cizinců a jestli je budeme potkávat i na našich ulicích. Kdosi se těšil až si s nimi dá pivo v hospodě. Musíme jim přece pořádně ukázat naši kulturu.

Halm jako ve snu nastoupil do autobusu. Ve škole s nikým nemluvil, protože by musel mluvit o báječné novince. Pro něj však báječná nebyla. To, čeho se bál, se stávalo skutečností. Myslel si, že to přijde později, ale jak se zdálo, kdosi spěchal. Představoval si diplomatické rozhovory a jednání s cizinci. Jejich syčivý jazyk kladoucí si požadavky a po japonském vzoru naše uklánivé, vstřícné kroky. Kroky zpět.

Odpoledne se na silnici dostal do kolize s autem. Ve vteřině nárazu před sebou zahlédl rozšklebený obličej chroupající černý rohlík a z auta, jež ho srazilo, se na silnici vylévala bílá mlha. Spadl do propasti.

Zdál se mu sen. Stál v koši horkovzdušného balónu a mával přihlížejícím lidem. Kolem ramen ho držel nějaký muž, oblečený do starodávného oděvu z hrubých látek s koženou čapkou na hlavě. Balon se uvolnil a vzduchoplavci vzlétli vysoko nad lidi. Veliká sláva. Mávali ještě dlouho, dokud z obyvatel nezbyly jenom tečky prachu v moři špenátu.

Pochopil, že šlo o první uskutečněný let balonem. Jeho přítel stále cosi upravoval, tahal za lana, ujišťoval se, že nic nezanedbal a vůbec k plavbě přistupoval velmi svědomitě. Zřejmě konstruktér. Byl na sebe pyšný. Nakonec z vaku na dně koše vytáhl objemný přístroj, naklonil se přes okraj a dlouho měřil. Halm se chopil bloku a tužky a dělal mu zapisovatele. Přítel házel čísla a Halm je zachycoval dříve, než je stačil sežehnout plamen hořáku. Přesto si připadal jako v němém filmu.

Když se krajina pod nimi zastavila jako čerstvě přežehlená zástěra, uklidnil se i Halmův přítel. Opřel se o zesílený okraj koše a zálibně se zahleděl do dálky, kde nad obzorem planulo růžové slunce a mraky tvořily vlastní světy. Halm v nich zahlédl něco jako vzdušný přístav, ale přítel ho předešel. Otočil se k Halmovi s jasným pohledem a řekl: „Kamaráde, tam si odpočineme.“

Halm poznal Périla. Přítele Optika, který do tohoto příběhu zapadal daleko více, než do skutečného světa. Nyní řídil balon směrem k osvícenému mraku. Za nedlouho vystoupili na mlžnou půdu. Halm se tím pocitem zachvěl a chtěl se vrátit, ale Péril mu to nedovolil: „Něco ti ukážu,“ říkal napůl otcovsky.

Pohybovali se zprvu nejistě, ale když zahlédli první obyvatele, rozběhli se k nim jako by běželi vysokou travou. Péril se ujal role průvodce a mluvčího. Halmovi se dokonce zdálo, že je tam Péril jako doma. Jejich syčivým jazykem mluvil jako mateřštinou, srdečně si potřásali rukama a smáli se jako dávní známí. Halmovi na zádech vyrazila jinovatka, jež s rychlostí mrazivého větru pokryla celé tělo spletitými krajkami vloček. Kolem kolen se mu převalovala líná mlha, jako mléčný opar nad ránem. V dálce se do výšky tyčily skleněné domy a v ulicích jezdily kolony skleněných aut, v jejichž útrobách se vlnila hadí těla zakusující černé pečivo ze zakrnělých pařátů.

Cosi se mu otřelo o nohu. Nadskočil a poprvé mu došlo, že se bílá tekutina pod ním nehýbe zcela líně, ale docela živě. Stranou jeho pohledu z ní vykoukla plochá hlavička s jemnými šupinkami, děťátko, a zvědavě si ho prohlížela. Když se otočil, zasyčela a zmizela u dna. Halm ji nezahlédl.

„To je úžasné,“ říkal Péril. „Naprosto šťastná společnost.“

Vešli do prvních ulic města. „Lézard říkal, že se nemáš bát jejich dětí, to jsou ty, které žijí v mateřské tekutině,“ pokračoval Péril. „Oni jsou mírumilovní. Dokonce nemají zuby ani drápy. Lézard říkal, že nám chtějí pomoci. Když vidí, co se dole děje, je jim líto, že nemohou slétnout a pomoci nám, jenže křídla jim zakrněla již dávno.

Dříve s lidmi žili v míru. Jenže když si lidé uvědomili sílu jejich ostrých zubů a drápů, jejich velikost a rychlost ve vzduchu, začali je využívat k válčení a oni museli bojovat proti jiným lidem a dokonce proti sobě samým. Proto se začali schovávat v horách a na lidi zanevřeli, ale samota jim nedělala dobře. Stali se z nich myslitelé. Možná to je důvod, který měl největší váhu při budování dokonalé společnosti. Později se museli utéci někam, kam lidé nemohli dojít, tak se zabydleli v mracích a jak vidíš, dělá jim to dobře.“

Péril mluvil jako nikdy a Halm se ho začal bát. Bál se draků i jejich potomků, bál se dětí schovaných pod hladinou mléka nebo mlhy nebo mateřské tekutiny, ať to bylo cokoliv. Jejich jazyk mu zalézal do uší jako úlisný škvor. Chtě nechtě se Halmovi dělalo mdlo. Nedokázal se ovládnout. Zdálo se mu, že se musí každou chvílí propadnout a zřítit na Zemi.

„Ale jednou se vrátí,“ řekl zasněně Péril a Halm se konečně propadl. Padal s pohledem upřeným na vzdalující se mrak, který odtud vypadal nevinně a krásně jako teplá peřina. Dokonalé štěstí, říkal si, to není nic pro mě. Jak padal a usmíval se jako miminko, zaslechl nakřáplý hlas: „Tak už jdi. Jdi už, snílku podivný. Cha, cha, cha.“

Před nemocnicí na něj čekal Péril. Lízal točenou zmrzlinu a pročítal článek v novinách.

DNES BYL PŘEDÁN KLÍČ NAŠIM PŘÁTELŮM Z VESMÍRU

Halm vypadal skvěle a Péril mu to taky řekl.
„Mám se dobře,“ říkal Halm. „Poslední dny mi nebylo nejlépe, ale to bylo tím dusnem. Prý byla veliká bouřka.“

„Byla. A také povodně. Nejsi jediný, s kým počasí takhle zamávalo. Podívej.“ Péril mu podával noviny.

„No to je skvělý,“ radoval se Halm. „Půjdeme se tam hned podívat, co říkáš?“
„S tím také počítám. Doktor říkal, že se musíš hodně procházet. Dlouho jsi ležel a musíš cvičit, abys trochu zhubnul,“ žertoval Péril a poklepal Halmovi na měkké břicho. „No jo, jsi jako máslo.“

Jejich čtvrť se nacházela téměř v centru města. Na první pohled si jí ani nevšimli, až když přišli blíž, spatřili značku navádějící je ke dveřím.

„No to je nádhera,“ neudržel se Halm. „Nečekal jsem tak velkolepou stavbu. Vytáhli jsme se.“

Před nimi se do výšky deseti pater tyčily skleněné, do výšky stehen jakoby mlhou vyplněné ochranné zdi. Ta mléčná tekutina se poslušně převalovala u dna. Nad ní průzračným sklem viděli čisté ulice jejich bývalého města, nyní upravené pro život cizinců.

Lidé stáli z jedné strany zdi a sem tam jim z protější strany mávali oni, lézardi. Halm také zamával. „Musím se tam jednou podívat,“ řekl Périlovi.

Z koruny jakéhosi stromu se ozval slabý skřehotavý hlas: Taky se podíváš. Cha, cha, cha. Ale nikdo ho neslyšel.

Halmův život se ubíral správným směr. V květnu odmaturoval na výbornou, zapsal se na vysokou školu a stále se vracel do jejich čtvrti. Cizinců přibývalo a do měsíce již byla kapacita naplněna.

NAŠE MĚSTO SE ZAŘADILO VEDLE SVĚTOVÝCH METROPOLÍ JAKO LONDÝN NEBO NEW YORK

Chystaly se velkolepé oslavy, které v Halmovi podruhé rozdmýchaly plamínek pochybnosti.

Halm, Péril, Marta a další přátelé chodili kolem náměstí a mávali vlaječkami a fáborky. Zpívali oslavné písně, nebo vykřikovali hesla jako VÍTEJTE DOMA nebo VZHŮRU KE HVĚZDÁM.

 „Spíše by se ale hodilo VZHŮRU DOLŮ,” prohodil Halm.

„Jak tě to napadlo?“ zeptala se Marta, když Halm takhle zažertoval.
„Je to vtip,“ zasmál se Halm a raději zavedl řeč jinam.

Když se usadili před pódiem a čekali na projev presidenta, dolehl na něj nečekaný pocit osamění. Pocit mnohonásobně zesílený početností davu, který svíral jeho tělo ze všech stran. Vzhůru dolů, opakoval stále. Jak ho to jen napadlo? Snad nezapochyboval.

Vzpomněl si, že mu Péril nedávno řekl: „Koukám, že jsi změnil názor. To je dobře.“
Halm odpověděl zcela samozřejmě: „Nezměnil jsem názor. Jsem stejný, jako dřív.“ Hrdě své tvrzení zapil pivem a za několik minut na Périlovu narážku zapomněl. Neměl důvod, připouštět si svůj stav před havárií. Měl se dobře a byl šťastný.

Stejný jako dřív, znělo mu najednou v hlavě se silnou ozvěnou. Stejný jako ostatní. Takový byl vždy. Před nehodou i tehdy krátce po ní, když doma otevřel knihu Gerard de Nervala Aurelie, neboli Sen a skutečnost a z ní na zem vyklouzl lísteček s textem: Co činím nyní sám sobě, budu zítra vnímat jako skutečnost jiného člověka. Nezapomeň na mě. Podepsán Halm Doute.

Lísteček tehdy zmačkal a vyhodil do koše. Takovou pravdu dávno znal. Nechápal, proč by si to měl kdy zapisovat.

Kdo však ví, jaká molekula vzduchu v plicích, jaký závan větru, záškub svalu nebo uvolněná řasa mají takovou moc, že se v člověku náhle spojí jako dvě ruce - příčina a následek, úmysl a čin, záhada a pochopení a ve vteřině se z dobráka stává zloun, z kliďase nervák a cholerik, z dobrého řidiče vrah a z Halma umírněného, Halm rebelant.

Zprvu, uzamčen v davu, nechápal, že musí udělat zrovna to či ono. Zkrátka se sebral a prodral se ven, do postranní uličky. Musel se od ukřičeného davu osvobodit. Šel tam, kam chodíval každý den již po celý měsíc. Šel se podívat na jejich čtvrť. Každý den ji opouštěl jen nerad. Nyní ho cosi táhlo tím směrem. Směrem do neprozkoumaného vesmíru.

Prosklené, mlhou vyplněné dveře jakoby tišily všechny zvuky v okolí. Halm jim kráčel vstříc. Chtěl se podívat dovnitř, jako už tolikrát, ale dnes zapomněl na nařízení, prostě vzal za kliku a dveře neotevřel. Byly zamčené. Jak jinak? Zaklepal, ale sklo neodráželo žádný zvuk.

Vracel se s pocitem předem tušené prohry. Věděl to a přece zkusil otevřít. Než zahnul za roh, podíval se za sebe a napadlo ho, jestli stejné dveře jednou neuvidí z druhé strany. Ne jako pan domácí, ale jako návštěvník. Návštěvník a cizinec na vlastní planetě, ve vlastním městě. Další obyčejná pochybnost, řekl si, ale některé věci se nikdy nepřihodí. To by se všichni museli zbláznit.

Oslavy skončily radostně. Lidé si pogratulovali, jako již tolikrát, k dalšímu úspěšnému kroku a přemýšleli co dál. Nechtěli znát odpočinek. Měli chuť budovat. Měnit, stavět, tvořit. Tvořit je záslužná činnost, ale co když budou tvořit úplně všichni? Kdo bude konzumovat?
Péril Halmovi tvrdil, že by měl víc věřit lidem.

„Z jakého jsi kraje, že jsi tak nafoukaný? Věř lidem. Ne všem, samozřejmě, ale vždycky se najde někdo, kdo je omámen méně než ty. Někdo, na koho se můžeš obrátit, když vidíš přeludy. On tě utěší a přejde-li horečka, ty poznáš, že měl pravdu. K takovému člověku si vybuduj důvěru.“

Halmovi se zdálo, že trpí horečkou. Nikde neviděl chápavý pohled. Všude jen oči lesklé od slávy. Naše planeta jako výkvět vesmíru, centrum a srdce a kdo ví co ještě. Důležité je být šťastný.

Halm chtěl být šťastný a zlobil se sám na sebe, že se nedokáže ovládnout. Kdo mi pomůže? Říkal si a hledal. Nejdříve dívku, ale brzy zjistil, že nenajde nejen ji, ale ani přítele, ani kouzelného dědečka nebo pohádkovou babičku. Lidé jako by se odlívali z formiček. Večer usnou se svými starostmi a ráno se probudí všichni se stejným štěstím. Minulost zapečetíme a založíme do nějakého obludného šanonu s nápisem BYLO NEBYLO.

Halm seděl u řeky a krmil labutě. Napětí posledních dní neudržel a chtěl na chvíli vůbec nemyslet. V prázdných očích se odrážela sluncem rozsvícená řeka a její majestátný krok krajinou.
Na okraji Halmova výhledu se zableskla duha, zatřepetalo barevné peří a za okamžik již bylo slyšet hlasité: Tady jsi, ubožínku. Cha, cha, cha.

Papoušek se posadil do koruny nad Halma a jeho stín se tetelil na nešikovných vlnkách mezi labutěmi.

„Říkal jsem si, že tě navštívím. Jsi tak nešťastný. Samota ti nedělá dobře. Jednou jsem měl milou vrabčí družku. Hopkovala mezi smetím a říkala mi drahoušku papej a drahoušku nezlob se a drahoušku lituji a drahoušku sluníčko. Ale já jsem chtěl být sám. Letěl jsem nazdařbůh do nebe, kam až mi síly stačily a co myslíš? Vrátil jsem se a po mé malé chudince zbylo jen peří. To se víckrát nestane, řekl jsem si. Tak jsem tady.“

Papoušek dál poskakoval po vlnkách. Občas se zdálo, že chce sezobnout drobek, ale spíš jenom škádlil labutě.

„Protože tě mám rád a protože s tebou bývala legrace, přinesl jsem ti zprávu. Hodím ti ji na zem, protože se k tobě nechci přibližovat, abys mě zase nechtěl lechtat pod křídlem. Ty ji sebereš a přečteš si ji.“

Papoušek vytáhl z peří malý lísteček a pustil jej ze stromu. A pak uděláš to, co je na něm psáno. Dodal a vznesl se k obloze. Jeho stín plul mezi stíny labutí, vyšplhal se po pilíři na most, přeskákal po hlavách soch a zmizel kdesi v budoucnosti.

Na lístečku byla jejich syčivým jazykem napsána pozvánka na návštěvu do skleněných dveří. Halm si položil lísteček na kolena a dál netečně zíral na řeku. Byla prázdná jako svět po atomové válce. Ulice za ní tiše stály odevzdány času; ani živáčka v nich. Zdálo se mu to tak správné. Byl doma. Lidé měli zkrátka dovolenou. Za chvíli se vrátí a po Vltavě zase poplují parníky, na šlapadlech milenci, kolem labutě a kachny. Nad nimi zakrouží rackové a na Karlově mostě budou zevlovat holubi. Turisté se budou nechávat malovat, fotit, přemlouvat a poučovat. Budou chodit tam a zpátky s rukama v kapsách. Mávat na sebe deštníkem nebo si upravovat vlasy proti větru. Na protějším břehu se na semaforech střídaly barvy.  Za jeho zády, jakoby někdo huboval psa.

Halm pohledem zabloudil na nebe, které zrovna vymetené odráželo barvu nejkrásnějších očí na světě. Takto spokojený již dlouho nebyl. Cítil se silný a proto vstal z lavičky a vycházkovým krokem vyrazil na procházku prátdným parkem. Ani si nevšiml, že si za jeho zády vítr pohrával s malým lístečkem.

Na sen samozřejmě zapomněl už v nemocnici, ale jakmile bezstarostně zabočil do průměrné ulice a před sebou zahlédl známé, skleněné dveře, vše se mu za víčky odehrálo znovu. Bezděčně se zachvěl, ale čím více na něj útočila zjitřená fantasie, tím více se nutil věřit tomu, že se mýlí. Že na něj čeká lidský úředník v černém obleku s káravým přízvukem. Najednou zatoužil, aby ho někdo pořádně seřval. Aby mu vyhrožovali. Byl si jist, že to tak bude. Přistoupil ke dveřím a vzal za kliku. Nebylo zamčeno. Vstoupil.

U země se převalovala stejná mlha, jako ve snu, ale Halm uvěřil tomu, že je to jen divadelní efekt. Stejně celá stavba vypadala jako filmové studio více, než nějaký uzavřený svět ve světě. Sklo dobře odstínilo zvuky ulice, takže slyšel jen klid a přesto, že nevěděl, kam má jít, nestál na místě. Prohlížel si rekvizity ve tvaru zaparkovaných aut z mléčného skla, jakoby naplněných mlhou. Staré, cihlové zdi potažené tenkou vrstvou sklené hmoty a veliká okna. První mrtvá ulice jej dovedla na náměstíčko, kde na něj takřka vybafl lézard, který si ho dal povolat.

Jako do hrnce zasyčel Halmovi do hlavy pozdrav, ten na nic nečekal a než by se na místě zhroutil, rozběhl se pryč. Na náměstí postávali lézardi a pojídali černé pečivo. Úlisně se vlnili tělo na tělo v jakési parodii na objímání. Oběhl je. Na nohy se mu lísalo hladké tělo, ale Halm nezastavoval a běžel dál.

Já to věděl, říkal si. Zlaté pochybnosti. Možná jsem nebyl dokonalý přítel, ale nikdy jsem se nepoddal. Byl jsem svůj, utěšoval se a utíkal kamsi za nosem. Zastavil se u skleněné stěny. Někde tu musí být dveře. Šel podél zdi, když najednou vedle něj zavířila bílá tekutina. Přitiskl se ke stěně a všiml si, že co chvíli nad hladinu vykoukne plochá hlavička a dívá se nad jeho hlavu. Také se podíval. Po skle se plížili malí hádci, dětičky vylézající z mateřské tekutiny, a šplhali vzhůru. Na vrcholu ochranné zdi byl ochoz, na něm chodili lidé a dlouhými lesklými tyčemi hádky shazovali zpátky.

Pokřikovali na sebe, aby jim žádný neunikl. Mlátili je po hlavách jako zvířata a gratulovali si k dobrému zásahu. „Ten letěl, viděls?“ Chlubil se jeden dělník. „Cha, cha, cha.“

Zvířata. Říkal si Halm. Všude. Tady i tam. Jedny dveře, dva světy, ale výběr je vždy špatný. Přesto si vybral lidský svět. Ale dveře byly zamčené. Halm na ně nevěřícně zíral. Jsou zamčené! Stál a čekal, kdo mu otevře. Podíval se nahoru, jestli si ho nevšimnou, ale nebyl si jistý, že od dveří mají klíč lidé. Co dělat? Ptal se, ale v dalším okamžiku mu bylo odpovězeno.

„Počkáš tady,“ zasyčel mohutný lézard za jeho zády. Halm se otočil. Lézard si kousl černého rohlíku, upřel svůj vodnatý pohled do Halmových odevzdaných očí a nechal ho poklidně omdlít.

Nejdřív občana Halm Douta pro nenapravitelnost zavřeli do blázince, ale po letech zjistili, že je to marné. Všichni byli najednou blázny. Zase mohl volně chodit po ulicích, navštěvovat Périla a nakupovat, přesto, že nemusel pracovat. Nikdo nepracoval. Blázni přece nepracují. Jenom občas, když byl sám, si povzdechl. Jednou se v opilosti svěřil Périlovi: „Ach, tolik cizích, plazí se tu, jako by byli doma. Mají své chodníky, skleněná auta, vysoká okna, černé pečivo a všechno jiné. Jsou zvyklí se ukrývat do svých vlastních sídlišť, podniků, barů, aby nebyli vidět, ale na ulici se neschovají. Tváří se, jako by tu byli odjakživa. Ale tak to není a nikdy nebylo. Jsem si jist, že se nikdy nezapomene, komu patří město a ves, kdo tu kdysi vládl.

Lidé sice zapomínají, ale lidstvo je nemilosrdné, má svou paměť, historii, po které může sáhnout jako po starém šanonu s nápisem BYLO NEBYLO. Bude mu chvíli trvat, než se zorientuje a možná nebude zpočátku vůbec věřit, že někdy něco takového zažilo, ale tíha minulosti bude příliš skutečná, aby se dala nevnímat. Nikdo takový šanon nezahodí s čistým svědomím. Vrátí se a znovu z něj setře prach. Usadí se jako v čítárně, uhladí zažloutlé stránky a bude pečlivě číst staré písmo. Vracet se ke starým věcem může vyvolat rozpaky, může se zdát, že je to již od začátku špatný nápad, stejně nás bude něco hnát kupředu a budeme číst, až nás oči zabolí. A bude tma a svíce dohoří. Až budeme sedět v tichu a tmě, nikdo nám nebude přikazovat, nač myslet. Klidně šanon zavřeme a poslepu vrátíme do regálu. Trochu si zasteskneme, že nemůžeme přečíst vše, ale i náhoda bude dobrá.

Až se budeme vracet ze sklepa, rukou šmátrající po zdi najdeme kliku a otevřeme dveře do noci, která nebude tak tmavá, pak se možná s jednou nohou zpátky zastavíme a zamyslíme se, proč jsme tam vlastně šli. Tehdy jsme to nevěděli, ale tato svěží noc nám pomáhá vzpomenout si na všechna zapomenutá slova.

Lidé tu byli vždy, o nich se dočteme v každém šanonu. Slavní lidé, nemocní lidé, ženy a muži, stále lidé. Kde se ale píše o nich? Nikde, tak je to, nikde se o nich nepíše. Protože tu s námi nevyrůstali. Protože to jsou cizinci, proto se o nich nepíše. Bože, jak jsme byli slepí?

Ale co je nám platné, že to víme? Znovu se v nás vzbudí pochybnosti. Naučíme se pochybovat o všem. I o správných věcech. Řekneme si, že je příliš pozdě na odpor. Je nás přece tak málo a kdo by odporoval? Beztak jsou všichni šťastní. Mohou si snad vybrat, když nevědí, že mají na výběr? Mohu já si zvolit něco, o čem ani nevím, že může existovat? Myslím, že nemohu, ale po odůvodnění neprahnu. Není jej třeba. Stačí se rozhlédnout kolem sebe.“ Halm se odmlčel a nakonec dodal: „Nepociťuji žádný zvláštní hnus, nebo lásku, pouze samotné bytí a to není pocit. Bytí není pocit.“