Nikomu to nevěnuju a nikomu neděkuju! Leda tak sobě...

Jeden den

Trpím hrozným snem. Cítím hodinové ručičky na hrudi s vědomím, že za pět vteřin zemřu. Nejhorší na celém snu je, že ta poslední vteřina ne a ne uplynout.

Pak se probudím a nevím, proč jsem zpocený.

Ráno

Probudí se nový člověk a hned si řekne: „Proč vstávám, když chci spát?!" Ten člověk si však vzpomene a pojmenuje Lukáš. Lukáš zalituje, že má paměť a začne spěchat. Jedno kam. Rána už jsou od toho, aby se soutěžilo se sluncem, kdo vyjde dřív. Ale jinak má rána rád. Hlavně ta zaspalá.

Mimochodem Lukáš jsem já – vypravěč - - - se jen ráno nepoznávám.

Dopoledne?

Ne, nebudu popisovat všechny části dne. Od probuzení zkrátka čas plyne a já taky. Až do noci.

Přemýšlel jsem nad časem. Taková blbost! Kdo si to jen vymyslel?!

- Já. Kdo jiný by taky mohl přijít na takovou kravinu...

...a tak jsem se rozhodl vyřadit čas ze svého života.

Nešlo to. Leda bych vyřadil sám sebe.

A další vteřina uběhla.

Ztráta času!

Pomíjivost

Pomíjivost neznám, protože mi právě odběhla. Ještě, že zapomenutí je po ruce.

Čas neni tak hrozný.

Kalendář

Kalendář nepoužívám. Nerad plánuju. Vůbec nerad hledím dopředu.

Když jdu po ulici, dívám se pod sebe. Nikdy vpřed. Že mě překvapí auto za rohem je nepravděpodobné. Jsem chodec chodící výhradně po přechodech.

Správně, jsem trochu nudný.

Víte, že některé vysokoškolačky nabízejí pohlavní styk?

Přihlásil jsem se na jednu vyskou školu, ale na ty pravé dívky jsem nejspíš ještě nenarazil. Možná, že jen na jaderné fyzice nejsou.

- vůbec nevím, proč vám tohle povídám. Nemá to s příběhem nic společného. Ale alespoň víte, nad čím většinou přemýšlím

a ztrácím čas.

Možná proto propadám....

...alespoň jednu lehkou (levnou) dívku...

na štěpení atomu.

Noc

V noci se dívám na hvězdy a vůbec mi to nepřipadá romantické.

Ale mám rád podzimní večery a je mi trapné jít si ven zadýchat vlhkého vzduchu, tak znalecky pozoruji hvězdy a znám všechna souhvězdí.

Když padá hvězda, zásadně si nic nepřeju.

Večer

V pozdním večeru jsem již velmi unaven. Využívám té nemohoucnosti mozku a vymýšlím geniální teze. Je to skvělý! Tak na př. tuhle povídku píšu právě v pozdním večeru. Zákonitě tedy bude geniální.

Nejlepší na celé věci je opomenutí času. Čas prostě neexistuje, já jsem v černý prázdnotě a v celé té výjimečnosti chvíle a harmonie, přemýšlím nad tím, jestli mám s Markétou chodit, přestože není hezká.

Ale řeba má ráda vhlký vzduch...!

- má využitelnost času je transparentní

Půlnoc (pro mě celá-)

Den uplyne a já si myslím, že právě zemřu. Jenomže poslední vteřina proběhne a já stále žiju. Nevím, zdali nemám být zklamaný.

Je 1.10.2004 a začíná nový měsíc. V noci se mi zdál další sen.

Tentokrát o vysokoškolačkách na patologii.