True romance

   Menuju se Pavel a sem na tomhle zkurvenym světě už dvacátym třetim rokem. Žiju v malym plesnivym bytě 1+1 se svou holkou. Teď nevim, jestli je úplně vhodný říct holka. Je to spíš taková malá věčně sjetá štětka.

   Bledá rozpíchaná mrtvolka. Vypadá jako smrt a věčně je osypaná modřinama. To je teda trochu moje vina. Na dojezdech a při absťácích bejvám trochu agresivní a potřebuju se nějak vybít, že jo. Ale už si zvykla. Nikdy pro fet nehnula prstem, ale nechala si pro něj líbit všechno. Maximálně se mi jí podařilo párkrát udat na hlaváku nějakýmu nadrženýmu ztroskotanýmu dědkovi, kterej, zřejmě z čirý zoufalosti, obětoval něco ze svýho důchodu, aby si po letech zase užil. Ale to jen tehdy, když byla opravdová krize.

   Jinak se věčně válela u televize, čuměla na ty stupidní sračky, kterejma nás furt krměj a mlela pořád něco o tom, jak by chtěla bejt jednou tak romanticky zamilovaná, jako nějaká stupidní píča z telenovely. To mě pokaždý vytočilo. Chytl sem jí za ty její smradlavý vlasy, přitiskl svý rty k jejím a kousl jí až do krve. Pak sem většinou začal vyvádět, pokud sem nebyl zrovna sjetej.

   „Co je, ty jedna smradlavá děvko?! Chceš snad říct, že nejseš?! Copak já nejsem ten tvůj zkurvenej vysněnej princ?! Ne?! Dobře se na mě podívej, ty svině!“

   „Jo, seš. Promiň, miluju tě, moc!“ řekla se slzama v očích.

   „Kurva, taky tě miluju. Seš ta nejsladší čubka, kterou sem kdy viděl.“

   Tentokrát sem jí jemně obejmul a pohladil po vlasech. Do očí se mi taky draly slzy. Proč se k ní chovám tak hnusně, sakra? Ta holka má pořád svoje city, i když otupený, tak to jsou pořád ty samý city.

   „Jednou se z těhlech sraček dostanem, koupíme si ohromnej dům někde u lesa a budeme mít děti. Ty malý usmrkaný uřvaný parchanty a budou kurevsky chytrý – po tátovi. Ale nebudou takový trosky. Pošlem je na nějakou vyhlášenou univerzitu a budou to kurva bossové. Slyšíš mě, holčičko?“

   „Jasně, já vím, zlato, jednou určitě...“ řekla polohlasem a civěla do prázdna.

   Dobře věděla, že to sou jen pitomý kecy. I já to věděl. Dřív chcípneme, to je jasný.

   Chystal sem se do práce. Zaměstnával mě bejvalej spolužák ze střední Majk. V chlastání ho sice jen tak někdo nepředčil, ale do fetu nedělal. Založil si menší stěhováckou firmičku. Byl to moc pohodovej kluk. Věděl, že sem nespolehlivej, věčně sem chodil pozdě a často se flákal. Byli sme ale vždycky dobrý kámoši, takže to přehlížel a platil mi stejně, jako ostatním. Nebyl to žádnej zázrak, ale dal se z toho zaplatit ten zkurvenej nájem, nějaký žrádlo a trochu fetu. Jenom trochu. Přiživoval sem se ještě drobnejma čórkama. Bral sem všechno, co mělo aspoň nějakou hodnotu. Ale už mě znali skoro ve šech zastavárnách ve městě a bylo to čim dál těžší.

   „Kde mám, kurva, ty prachy, zlato?!“

   „Jaký prachy?“

   „Jaký?! No, do hajzlu, přece ty, co sem včera donesl, bylo tam něco přes tisícovku, kde sou, do prdele?! Byly v tomhle zasranym hrníčku!“

   „Lásko, já... já jsem byla... nakupovat.“

   „Cože?! Děláš si ze mě prdel?! Cos, kurva, kupovala?!“

   „Šla sem si koupit něco na sebe, už nemám v čem chodit...“

   „Něco na sebe?! Máš tři prdele debilních hadrů! Kdo nás tu živí?! Ty? Ani hovno! Jen se přiživuješ! Zkurveně se přiživuješ, ty podělaná štětko! Co sis koupila?!“

   „Džíny, všechny mám rozervaný. Chtěla sem vypadat dobře, kvůli tobě...“

   „Co to je za kecy?! Ty nemůžeš vypadat dobře! Podívej se na sebe! Normálnímu chlapovi bys nestála ani za pohled! A mě je u prdele, v čem chodíš! Já teď du do práce a chci se pořádně sjet, abych tu zasranou dřinu přežil! Za tyhle prachy sme mohli mít celej gram! Rozumíš?! Celej zkurvenej gram! Do konce tejdne bysme se mohli bez problémů sjíždět, ty krávo debilní!“

   „Promiň lásko, jen sem si chtěla koupit něco na sebe,“ řekla a brečela při tom jak nějaká malá holka. Několikrát sem jí pěstí uhodil, abych se trochu zklidnil a zapálil si cigáro.

   „Dobře, klid. Teď to chce klid, musíme něco vymyslet. Tak, kurva, posloucháš mě, zlato?!“

   „Nevím, lásko, co třeba Fred?“

   „Fred už mi na dluh nic nedá, ještě mu dlužim za dva gramy, do hajzlu! Zkusim Krysu, snad něco bude mít. Kdyžtak si to s nim za ten gram rozdáš, když seš taková kráva a všechno utratíš!“

   „Ne, Pavle! Prosím! To ne! Minule mě málem udusil, jak mě škrtil! Je to úchyl, nechci s ním nic mít!“

   „Běž do hajzlu, neuškrtí tě. Zabil bych ho a von to ví. Prostě s nim pudeš, můžeš si za to sama!“

   Zatimco se zase rozbrečela, odešel sem do kuchyně, zvedl sluchátko a vytočil Krysovo číslo.

   „Prosim?“ ozval se rozespalej hlas.

   „Tady Pablo. Zdravim, Kryso, kamaráde. Potřeboval bych od tebe jedno grand prix.“

   „Cenu znáš, máš na to?“

   „Víš, právě sem trochu ve finanční tísni. Minule si řikal, jak se ti to s mojí starou líbilo, tak sem myslel...“

   „Já nevim, minule při tom furt řvala. Strašně mě to sere, chápeš?“

   „Za tejden bych měl brát. Nějaký prachy bych ti pak ještě přihodil.“

   „Tak jo, tu tvojí kurvu a za tejden pětikilo.“

   „Pětikilo? Ty zkurvenej vyděrači! Moje stará má větší cenu!“

   „Možná pro tebe. Ber nebo nech bejt...“

   „OK, beru. Jasně. Stav se co nejdřív. Za dvě hoďky jdu do práce a do tý doby to tu chci mít.“

   „Do hodiny sem u tebe.“

   Zavěsil sem. Sralo mě to. Nerad sem jí takhle někomu pujčoval, i když sem to dělal dost často. Ale co sem měl sakra dělat, když ta kráva vždycky všechno utratila? Šel sem zpátky do obejváku. Byla tam schoulená v koutě a zase řvala.

   „Do hodiny je tady. Tak se do tý doby koukej uklidnit.“

   „Jak mi tohle můžeš udělat, ty zkurvenej hajzle?! Myslela sem, že sem tvoje holka, né tvoje štětka! Copak už mě vůbec nemáš rád?!“ spustila najednou hystericky.

   „Miluju tě, ty moje sviňko, a ty to víš! Ty to, kurva, moc dobře víš! Já nemám jinou možnost! Ještě několik hodin v absťáku a ruplo by mi, rozumíš?! Mrdlo by mi v kouli a určitě bych někomu něco zlýho udělal! Dost možná tobě a šel bych sedět! Copak to bys chtěla?!“

   „Proč nemůžem žít normálně? Bez toho pitomýho fetu, jako ostatní lidi... Proč to ostatní dokážou a my ne?“

   „Sou to posraný ovce. Snášej tenhle debilní systém a choděj makat jako negři do fabrik. To chceš, abysme takhle skončili?! To si nepamatuješ na naše ideály? Fuck off zkurvenej systém! Musíme z toho nějak uniknout!“

   „Ale co z toho zbylo, co z toho všeho zbylo?! Podívej se kolem sebe na ten bordel! Copak tu necejtíš ten smrad, lásko?! Žijeme jak trosky!“

   Bylo mi do breku, ta mrcha měla pravdu. Vjeli sme do tunelu plnou parou. Jenže na konci toho tunelu byla zeď. Tvrdá betonová zeď a my nemohli zastavit. Tohle všechno sem si uvědomoval. Moc dobře. Ale momentálně sem toužil jen dostat se zas do rauše. Nic jinýho mě teď nezajímalo. Jen zas na chvíli uniknout ze spárů těch zkurvenejch ozubenejch kol, co nás každej den melou. Miloval sem tyhle stavy víc, než jí. Musela se podřídit, i když mi jí bylo sakra líto a Krysu bych nejradši na místě oddělal, za to, co jí dělal, ale tenhle chlápek měl to nejlepší zboží ve městě. Byl to maniodepresivní schizofrenik, totální cvok. I ten nejlepší psychiatr by nad timhle ubohym monstrem zlomil hůl.

   Ozval se zvonek, to bude Krysa. Šel sem otevřít.

   „Nazdar chlope, jak je?!“ zasmál se mezi dveřma.

   „Stojí to za velký hovno, Kryso. Poď dál...“

   Krysa vešel a vydali sme se do obejváku.

   „No vida! Tady jí máme! Zdravim Janičko!“ prohlásil sarkasticky k mojí holce.

   „Polib mi prdel, ty jeden hajzle,“ odpověděla mu se slzama v očích.

   „Však si dneska ještě užijem, ty děvko...“

   „Hele tak prrr! Je to pořád moje holka a jestli jí při tom zas budeš škrtit, nebo jí nějak ublížíš, zabiju tě!“ oznámil sem nasraně Krysovi.

   „Minule mi to nějak nesedlo, dal sem si toho strašně moc, mrzí mě to. Už se to nestane, sorry, kámo. A bejt tebou, moc mi nevyhrožuju. Ringovi hoši si tě najdou během pár chvil, jakmile se mi něco stane.“

   To byla pravda. Ringo a jeho chlápci byli pěkně vostrý. Měli na svědomí hodně životů, ale nikdy nikoho z nich nezavřeli. Vždycky záhadně zmizely veškerý důkazy. Tenhle chlápek měl na policii zřejmě spoustu dobrejch kámošů. Byl oficiálně ředitelem jedný stavební firmy, ale ta mu rozhodně nesypala tolik, co fet.

   „Dost už keců. Kde to máš?“ zeptal sem se, protože o Ringovi sem se vážně bavit nechtěl.

   Krysa vyndal pytlík s bílym práškem. Utáhl sem si gumu nad loktem a zacvičil, aby mi vylezly trochu žíly. Vrazil sem si injekci do místa, kde ještě nebyly fialový fleky a nezíraly na mě odporný rozšklebený díry. Ostatní udělali to samý. Cejtil sem zas úžasnou euforii a uvolnění. A energii, ta je důležitá. Sem zvyklej pracovat sjetej. Půl pracovní doby se stejně flákám a přenášení beden s krámama a nábytku neni až tak hrozný, abych to v tom stavu nevydejchal. Naopak. Aspoň sem moc necejtil únavu a bylo mi to v podstatě u prdele. Musel sem vyrazit.

   „Du makat. Tak si to tu užijte a Kryso! Běda, jak se jí něco stane. Zabiju tě, i kdyby to mělo stát život i mě!“

   „Neboj kámo, sem v pohodě,“ řekl Krysa tak nějak omámeně.

   Jana zas brečela. Nemohl sem se na to dívat a doufal, že to bude mít brzo za sebou. Nechtěl sem jí tady takhle nechávat, ale tenhle měsíc sem se flákal víc než jindy a nechtěl sem Majka nasrat. 

   Byl to docela pohodovej den. Stěhovali sme jen tři rodinný domky a žádný zkurvený pátý patra v paneláku. Popíjeli sme většinou v auťáku lahváče. Teda kromě Karlose, kterej byl klasicky nasranej, že musí řídit a nemůže nasávat s náma, ale byl jedinej, kdo měl řidičák. Pedro měl pro změnu obvyklý kecy, že sem zas nějakej divnej a furt do mě hustil, ať už se konečně na ten fet vyseru. Ale už sem se ho naučil neposlouchat. V hlavě sem si přehrával písničku od Cannibal Corpse a bylo mi docela fajn. Den uběhl celkem rychle a já už se docela těšil domů. Měl sem totiž strašnou chuť si zapíchat.

   Když sem otevřel dveře do bytu, kurevsky mě to vyděsilo. V předsíni se na zemi válel Krysa, měl pěkně rozpáraný břicho a nad nim se houpalo vyvěšený telefonní sluchátko. Když sem vešel do obejváku, našel sem tam Janu - opět schoulenou v koutě a brečící. Měla zřetelný fialový skvrny na krku a z nosu jí tekla krev. Na zemi ležel zakrvácenej nůž a všude bylo plno krve. Strašně to tam páchlo. Celá se třásla.

   „Co se to tu stalo, do prdele?“ zeptal sem se zděšeně.

   „Pavle, ten hajzl mě chtěl zabít...“ vypravila ze sebe sotva.

   „OK, klid, udělala si dobře, že si tu špínu oddělala. Tys někam volala?“

   „Ne, to ten hajzl, bála sem se tam jít. Promiň, lásko...“

   „Musíme pryč! Hned! Obleč se! Dělej! Okamžitě musíme odsud vypadnout!“

   Začal sem hrabat v šupleti, vytáhl bouchačku, rychle jí narval do kapsy, popadl Janu a vylítl s ní z bytu. Schody sme brali po třech a já měl kurevsky naděláno v kalhotách. Ringovi chlápci se s tim nikdy nesrali.

   Asi ve druhym  patře sme se zarazili. Stál před náma chlápek v černym. Než sem stačil cokoliv udělat, napálil to ten čurák mojí holce do hrudi. Rychle sem vytáhl bouchačku a střelil ho do toho jeho zkurvenýho ksichtu.

   „Do hajzlu!!!“ zařval sem z plnejch plic a začal brečet jak malej fakan. Měl sem tu mrchu zatraceně rád. Miloval sem jí k posrání. A teď tu ležela bezmocně na schodech, těžce oddechovala a zírala na mě těma svejma úžasnejma očima, do kterejch se vkrádala prázdnota. Proč sem takovej čurák? Kvůli troše zkurvenýho fetu sem jí nechal napospas tomu magorovi. Co sem proboha čekal? Už minule jí div nezabil. Proč sme se na to všechno nevysrali? Najednou bych radši celej život makal jako negr někde na plantáži, než abych jí viděl takhle.

   Přitiskl sem svoje rty k jejím a líbal jí, jako bych jí tim chtěl přimět k životu. Ten se z ní ale pomalu vytrácel. Cejtil sem na jazyku její sladkou krev. Nádherně sladkou. A sál jí jako pominutej. Až teď sem si uvědomil, co sem v ní měl. Co bez ní budu dělat? Co si, kurva, jen počnu?!

   Zatimco sem jí k sobě zběsile tiskl, v dálce byly slyšet blížící se sirény...