Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKluci
Autor
Narvah
Malej Martin vyběhl s míčem na asfaltku před dům. Rozhlédl se, jestli je někdo nablízku a začal si přihrávat o patník. Asi dvacetkrát nakopl míč, pak ho vzal do náruče a přitiskl na hrudník. Pomalu se coural k protějšímu domu. Ve tváři se mu objevil bojácný výraz.
„Prosím?“ ozvalo se z mikrofonu chvilku potom, co zazvonil. O krok ustoupil a mžoural přes brýle před sebe. „Tak prosím!“ Malej Martin si stoupl u stěny na špičky. „Je doma Ruka?“ zeptal se.
„To jsi ty? Počkej, zavolám ho.“ Netrpělivě dribloval míčem.
„Železná ruka,“ ozvalo se z mikrofonu.
„Půjdeš ven Ruko?“
„Tak jo. Zatím se někde schovej.“
Malej Martin se chvíli rozmýšlel, pak oběhl barák, aby zalezl za ostružiní. Tam taky s bušícím srdíčkem netrpělivě sledoval prostranství před sebou. Když konečně uslyšel kroky, přikrčil se k zemi.
„Já tě najdu!“ volal Ruka. „Najdu tě!“
Malej Martin měl strach. V uších mu bubnovali, co chvíli zadržel dech. Už prošel kolem ostružiní a šine si to dál! Malej Martin prolezl dírou v keři a zlehka, jako indián, následoval postavu před sebou. Když byl kousek od ní, hodil míč: „Mám tě!“ vykřikl, když se míč dotkl zad.
Ruka přimhouřil oči a změřil si protivníka. Prudce se otočil a udeřil jej dlaní do tváře: „Tady máš!“
Malej Martin vyhrkl v slzy. „Tos nemusel Ruko…“ řekl plačky. „Já to myslel z legrace.“
„Tak už nebul a nikomu to neříkej. Pojď se mnou, něco ti ukážu,“ řekl Ruka a chytl ho za ruku. Rozběhli se k bunkru. Když seděli vedle sebe na prkně, kryti hlubokým křovím, sáhl Ruka za tričko a vytáhl list papíru. „Čti!“ řekl.
Malej Martin zkoumavě pohlédl na papír. „Neumím,“ řekl a vrátil ho Ruce.
„Tak poslouchej,“ řekl Ruka a neklidně se zavrtěl.
pondělí
Rozhodl jsem se, že to zakopu. Mám strach, že by mě táta pořádně zbil, kdyby to věděl. Možná, že ne, ale podle mě jo. I Z. říkal, že je lepší to zatím někde zakopat. Jen si dám pozor, aby mě nešpehoval.
úterý
Zakopal jsem to v břízách, šest kroků na východ od nejmenšího stromu. Určitě mě nikdo neviděl. Táta spal a Z. včera odjel k babičce.
sobota.
Jsem rád, že jsem to zakopal. Je obalená igelitem a přelepená náplastí. Přesto mám strach, aby nezrezavěla. Těžko zrezaví. Táta se ptal, jestli nevím, od čeho jsou v kuchyni ty střepy. Podle mě to byla máma. Táta má pořádně dořezanou nohu. Podle mě je to na šití.
úterý
Dnes mě vzal táta do kina na Drobný si nech. Podle mě je to moc dobrej film.
„Co na to říkáš?“ řekl Ruka, když dočetl. „Našel jsem to u sebe v pokoji zapadlý za dřevem postele. Podle mě je to kus deníku mýho mrtvýho dědy.“
„Je to docela zajímavý,“ řekl Malej Martin.
Ruka se rozhohnil: „Zajímavý zajímavý!“ plácl Malýho Martina přes koleno. „To je přece perfektní! Je totiž docela dobře možný, že to tam ještě je!“
„A co jako?“ zeptal se Malej Martin nechápavě.
„No přece to, co tam můj děda zakopal!“ zvolal Ruka o poklepal si na čelo.
„Aha!“ Malýmu Martinovi zajiskřily oči a radostí hodil míč před sebe.
„Ruku na to, že to nikomu nepovíš!“ řekl Ruka důležitě. Podali si ruce a vydali se okolo baráku přes potok tam, kde rostly břízy. Ruka šel první, skoro utíkal, Malej Martin za ním. Když tam byli, Ruka řekl: „Sakra. Kterej to je?“ Přiletěly vrány a usedly nad nimi do korun.
„Kterej to sakra je?“ Ruka si prohlížel stromy. „Nejmenší je tento,“ řekl pak. „Nevíš, kde je východ?“ zeptal se Malýho Martina.
„Táta říkal že tam,“ řekl Malej Martin a ukázal k městu. „Táta říkal, že když půjdu daleko od baráku, že mi napráská, Ruko.“
„Zavři klapačku. De se na věc!“ Ruka udělal šest kroků od stromu s nejútlejším kmenem a zastavil se. „Tady,“ řekl. Vrány zakrákoraly a sletěly na nejnižší větve.
„Co si myslíš, že to je Ruko?“ zeptal se Malej Martin nejistě.
„Jestli to tam je, tak je to určitě něco ohromnýho. Pokud to teda nebude rezavý,“ řekl Ruka a začal rýt do země klackem. Šlo to dobře, země byla vlhká z posledního deště. Ruka odstranil drny a začal hloubit díru. „Nestůj tam jak jeliman a pojď mi pomoct!“
Po půl hodině narazili na dva ploché kameny, položené vedle sebe. „Máme ohromný štěstí,“ řekl Ruka. „To je dobrý znamení. Určitě to tam někde pod tím je.“ Po další půlhodině, když už chtěl jít Malej Martin domů, Ruka vykřikl: „Máme to! My to máme!“ Netrpělivě vyhodil ještě pár hrstí hlíny a vytáhl předmět obalený potrhaným igelitem, převázaný steřelým špagátem.
„Páchne to,“ řekl Malej Martin a chytl si nos. To už Ruka strhával igelit, až mu v ruce zůstal nevelký předmět. Chvíli ho obracel, potěžkával. „Co to podle tebe je,“ řekl nechápavě a podíval se na Malýho Martina.
„Je to rezavý,“ řekl Malej Martin a dotkl se předmětu.
Nebe bylo jako ze saténu. Na mýtině, mezi břízami, stáli dva kluci. Jeden byl malej, druhej o něco větší. Na břízách, na těch nejspodnějších větvích, seděly vrány. Jako na povel se vznesly.
2 názory
Náhodně jsem si přečetl.
Výborná povídka. Nejdřív mi vadilo opakování jmen, ale je to asi záměr. Konec si může vykládat každý sám. Mě nejdřív napadlo, že to mohl být granát a pak bylo po všem. Ty si třeba měl na mysli něco jiného. Důležité ale je, co ten text v člověku nechá a jak ho zaujme.