Disko Sluchoňovice

Válel jsem se u Jirky na pohovce a tupě čučel do bedny. Zrovna v ní šel teleshoping a účinkující se rozplývali nad nadpozemským výrobky. Jirka se mezitím v obýváku převlékal. Naše noční výprava do Sluchoňovic na místní páteční diskotéku mohla začít.

„Jsou tyhle ok?“ vynořil se Jirka v boxerkách a zakryl mi výhled na Horsta Fuchse a jeho super mega nej nej nej odšťavovač.

„Výborný. Vypadáš jak reklama na panice.“

„Si kokot.“

Jasně, bylo to trochu tvrdší, ale když si někdo v osmnácti vezme spodní prádlo s medvídkama, tak co na to říct. A Jirka byl panicem tak nebo tak. Stejně jako já.

Káru jsme zaparkovali dál od diskotéky. Přece jenom nechceme, aby nám někdo našeho patnáct let starého favorita záviděl. Navíc plán byl jasný: Posilnit se alkoholem, sbalit holky, jít k nim domů, pak je poklátit a zpátky do naší vesničky. Plán byl stejný jako každý pátek.

„Akorát nikdy nevyšel, vole,“ dodal trefně Jirka.

Dunivé tóny diska, pivo za pětadvacet, mraky nadupaných borečků v tričíčkách postávajících u baru a nenápadně vystavující posilovnou nadřené svaly. Ne že by to bylo zrovna moje, ale pohled na neuvěřitelné roštěnky na parketu mi vždycky nechá zapomenout. Bohužel vždycky skončilo u toho pohledu.

Začínáme klasicky. Devět hodin. Sedíme na baru a klátíme prvního pivsona. Hlavní zábava se rozjíždí až tak kolem jedenácté, takže máme ještě dost času probrat všechno od holek až po holky.

„Nedáme zatim fotbálek?“ ptá se mě Jirka

Sluchoňovická diskotéka je fajn i v tom, že má místnost s fotbálkem.

„Neblázni, vždyť tam zase zamrzneme a nic nebude.“

„Jenom pár her. Ještě je čas, vole!“

Objednáváme další pivo a přesouváme se. Vyzíváme nějaký dva borečky. Nakonec se z nich vyklubou Pražáci. Trochu si nás dávaj, ale pak jeden z nich udělá osudovou chybu. Když dávají poslední gól na hratelných 9:1 neudrží se a vykřikne: „Takhle se hraje v Praze!“

Půlka diskotéky se seběhne k fotbálku a Pražáci dostávají kotel. Nastává strkanice a vše se urovná, až když Pražáci kupují pivo nejvíce agresivním jedincům. Pak mizí naštvaně ve tmě. Asi se tu už nikdy neukážou.

Blíží se k jedenácté hodině… asi… Ručičky na hodinkách se mi decentně mlží, piva jsem už přestal počítat. Parket se plní. Většina známých tváři, ale i pár nových.

„Jdu na to, vole!“ prohodím k Jirkovi a zvedám se.

Jsi taneční bůh! Jsi taneční bůh! Nesmějou se tobě! Jsi taneční bůh! Nějak takhle uklidňuji svoji mysl, když dojde na lámání chleba a jsem nucen předvádět parodii na tanec. Ale vypadá to, že někdo se chytil! Sympatická slečna, černovláska, štíhlá.. hm….

Hodinu tancuji vedle ní, ale zatím jsem nezachytil žádné signály, že by na mě brala. Vyčerpal jsem celý svůj repertoár dvou tanečních pohybů a pořád nic. Ale počkat… teď se na mě otáčí a usmívá se, přibližuje se…

„Dovolíš, prosim tě?“

„Jo jasně.“

A černovláska mizí ve tmě.

„Objednej další rundu, vole,“ říkám Jirkovi a marně hledám na parketu moji lásku. Jelikož mám všechny smysly už dost otupené, jde to hodně špatně.

„Už radši ne, mám dost.“

„Si špat… špatnej, vole!“

A v tu chvíli, kdy jsem se zakoktal, jako bych prozřel. Našel jsem svého černovlasého anděla. Okamžitě za ní vyrážím a pokouším se o taneční kreace alá Michael Jackson. Slečna moji přítomnost vydrží pouhých deset minut. Pak se znechuceným výrazem ve tváři odchází. Nevzdávám se a vybíhám za ní až před diskotéku a volám:

„Tak mi dej aspoň číslo!“

„Já už stejně někoho mám.“

Vyhazovači se mi smějí. Fiasko.

Zdrcený se vracím do útrob disko klubu. Dobelhám se na bar, ale co to… Jirka je docela slušně politý od piva a dostává facku od jedné ze slečen.

„Co, co se ti stalo, vole,“ ptám se, když bouře utichne.

„Ale, co..,“ blekotá.

„No co?“

„Ale to, no. Sem se jí zeptal, jestli by mi neukázala to… no…“

„Co?“

„Bradavku…“

Blbec. Můj nejlepší kamarád je banda volů. Ne jenom jeden, ale rovnou celý tucet. Ještěže já jsem jiný.

„Jdeme do šatny, tam budou mít snad nějakej ručník nebo tak něco,“ zavelím.

Vláčně se dostáváme k šatně, polovina diskotéky se nám směje a ta druhá se nám směje také. Než stačím cokoli prohodit ke slečně v šatně, dostáváme od ní další sodu.

„Tak co kluci, dneska zase nic? No teda, vy máte ale smůlu,“ neodpustí si ironicky podotknout.

Jirka si ale servítky v tuhle noční dobu nebere:

„Na šatnářku seš teda dobrá kráva!“

Odcházíme spát do našeho auta. Po krátkém hledání a přestávce na zvracení jsme na místě. Před usnutím ještě zablebtám:

„Ale příště to vyjde. Určitě!“

Jako každý týden.