LSD

Když jsem byla úplně malá, myslela jsem si, že známky se lepí na dopisy proto, aby pošťák věděl, kam má ten dopis donést. U nás v trafice prodávali takové pěkné barevné v obálkách s okénkem. Skrz to se na nich daly vyčíst jména vzdálených zemí. Yemen, Dubai... To už jsem byla samozřejmě větší a věděla, k čemu známky slouží. Moc jsem chtěla, aby mi jeden takový balíček koupili. Aspoň za tři nebo za pět nebo dokonce za deset korun.

„K čemu ti bude?“ ptali se mě. „Vždyť známky nesbíráš. Žádná holka přece známky nesbírá. A když už musíš, sbírej naše. Ty jsou stejně ze všech nejhezčí.“

Začali mi nosit z práce obálky od doručených úředních dopisů a asi nevěděli, že jim na ně kašlu. Ale já jsem věděla. Šetřili na mně. Vždycky hodně šetřili. Dostavovali dům. Jednou jsem se neudržela a jeden balíček si v trafice koupila. Ten za pět. Zlatá střední cesta. Na známce, co byla skoro celá vidět skrz celofánové okénko, byl obrázek silného hnědého chlapa v boxerských rukavicích a pod ním nápis Cuba. Musí to být krásná země, myslela jsem si. Když jsem pak doma balíček v tajnosti otevřela, bylo v něm ještě plno dalších známek. Magyar Posta, Romania, Shoiperia - to jsem ani nevěděla, kde je.

Na některých těch známkách byly obrázky cizokrajných rostlin, na některých psi nebo kočky a pár z nich byly takové zmenšené reprodukce starých obrazů. Ty byly schované až vespod a byly na nich i nahé slečny. Některá ležela jiná stála, ale všechny byly otočené bokem nebo zády. Jinak se to asi na obrazy malovat nesmělo, ale stejně jsem se za ně styděla. Neměla jsem známky kam jinam uložit, a tak jsem je nechávala v té obálce. Prdelky jsem schovávala až na dno a ještě pro jistotu obrázkem dolů. Dost na tom, že by u mě našli ty známky a ještě tohle...

Protože jsem nezapoměla, co jsem si o známkách myslela jako malá, napadlo mě, že bych se do všech těch zemí chtěla jednou podívat, když nemám komu bych tam napsala.

„Kam bys jezdila,“ řekli mi, když jsem se zmínila o tom nápadu. „Není ti doma nejlíp?“

A já si vzala školní atlas a listovala. Ty známky pro mě v tu chvíli představovaly něco jako průvodce; už v té zemi jednou byly. Asi jako poštovní holubi, co znají cestu domů. Byly okroužkované těžko čitelnými razítky a já si představovala cizí města a lidi v nich... Zarazilo mě, jak bych se s nimi domluvila.

„Napřed se nauč pořádně rodnou řeč,“ odbyli mě, když jsem se chtěla učit Japonsky nebo spíš každý týden jinak.

Taky mě napadlo, dovedou-li mě ty známky z dalekých krajů zpátky sem, kde jsem zas doma já. Jak to těm známkám říct? Jak je zdomácnět, ochočit... Podepsat? Jako školní přezůvky.

Ten balíček jsem dlouho nosila schovaný v tašce. Pak jsem někde našla staré kulaté razítko. Lidové spotřební družstvo nebo tak něco. Barvící polštářek jsem měla ještě od dětské tiskárničky, a tak jednou, když jsem bylal sama doma, jsem všechny známky přerazítkovala. Když jsem ho tiskla na ty prdelky, zmocňoval se mě takový zvláštní pocit. Později jsem něco podobného viděla v jednom filmu. A začalo mě čím dál tím víc bavit něco tajit a skrývat. Něco, co nikdo jiný neví, takže mi to nemůže zakázat ani rozmlouvat. A už to nebylo tak nevinné. Ani za pětikorunu. O těch známkách jsem nikdy nikomu neřekla.

To všechno bylo dávno. To byl ještě život plný nadějí a nápadů. Jenže pro každý nápad se najde vysvětlení a postupně taky omezení nebo zákaz. Ty známky jsou už asi někde... na cestách. Prdelky... Ty mi zůstaly ze všeho nejbližší. Za celý život jsem se dostala nejdál do Maďarska; zájezd z učňáku na nějakou exkurzi. Za pěkné známky. Tajně doufám, že se ke mně jednou vrátí. Jestlipak se s nimi vrátí i to razítko a s ním zase ten zvláštní pocit. Nepoznaná rozkoš. Škoda že mě tenkrát nenapadlo zkusit to taky. Tak, jako jsem pak viděla v tom filmu. Co není podepsané, to asi nesmí daleko od domova. Třeba bych teď byla na cestách s nimi. S razítkem Lidové spotřební družstvo. LSD. Jak daleko bych se s ním asi dostala. A jak daleko se ještě dostanu bez něj?