Hieronýmus Pražský

Byla noc a my, sami dva, na zastávce nad Karlínem,

pražský Bronx dýchal potem, pivem, dýmem,

přišoural se, „Mistře, nebyla by cigareta?“

Na moje „Ne“ mávnul rukou a začal

vyprávět … prý maluje a … nese tíhu světa.

Z žebradla vytáhl výstřižky ošahané časem,

„Říkaj mi Jeroným a tohle všechno, to jsou moje děti“

chlubil se, či si snad stěžoval, unaveným hlasem:

Kerouac, Kenedy, Ghándí, Tereza,

napalmem sežehnuté děti

z Indočíny.

 „Jack a John, to nebyli špatní kluci,

ale zasraní snílci.

vyhnali Boha a na jeho místo dosadili

American Dream, pro každého jiný,

pro všechny ty hippstry, kovboje, komisní úředníky,

vyžrané černoušky, paničky, modloslužebníky,

šmelináře, motorkáře a holky co TO maj na motorce rády,

židáky, buzíky i mexikány s mokrými zády,

výprodej snů bez záruky, instantníkch, plastových,

románků z druhé ruky.

Ghándí, ať mu Bůh odpustí, nás krmil kecy o nenásilí,

zatajil, že občas není lepší cesty než kopanec mezi nohy

v pravou chvíli. A tuhle Albánku, Terezu, jsem namaloval

jak na smeťáku sbírá děti … v Indii, tam maj dětí jako smetí,

za pár let se na smetiště vrátí

rabiš jsi a v rabiš se obrátíš … a  víry, víry tý se nenajíš.

Ten obraz ale už není.

Když ho viděl velebný pán od Cyrila a Metoděje,

řek abych se styděl. Tak jsem ho dal houmlesákům na topení,

ať aspoň někoho zahřeje, když prý je lživý, zvrhlý a rouhavý, k zblití.

„A co ty popálené děti, oči plné hrůzy, čím ty účet světa zatížily?“

Podrbal se ve vousech,  rezavých a bílých,

„Ty nevíš, že ta slavná fotka je jen propaganda?

Rodičům  zaplatili, dětičky nalíčili, ohne sranda.

Jeden z těch rusáků, z těch co to vymysleli,

se ožral a vyžvanil to děvce v slabé chvíli.

Prý ho pak zabásli a kdesi na Sibiři odstřelili.

Noční tramvaj zacinkala a zívavě otevřela dveře.

Nenastoupil. Našel vajgla. Zapálil si.

Posadil se na odpadkový koš.

Zasalutoval mi

dvěma prsty

k štítku čepice

s nápisem

Bosch