Přiliš starý na pláč

„Ty lidi si taky furt jen na něco stěžujou,“ ohlédla se žena za dívkou s popsaným obdélníkem látky, našitým na kabátě. „A to jsou tady na tom o hodně líp, než my.“

„Já bych řekl, že tahle je na tom teď možná stejně,“ zauvažoval nahlas muž.

„A co to tam má vlastně napsáno, rozumíš tomu?“

„TENTO TÝDEN NESPÍM DOMA.“

Síť

„Nevýslovná krása!“ zajíkala se neupřímným obdivem.

„Nevyslovitelný název,“ zakroutil hlavou on, když si přečetl nápis na nádražní tabuli.

„A ty zdejší hotely; to se holt vidí ta tradice a úroveň. Nemyslíš?“

Mlčel. Po předchozích zkušenostech si při zaslechnutí slova hotel už dokázal odmyslet zbytečný přepych.

V jídelně bylo plno. Na večeři si museli počkat v hale. Vytáhl z kapsy ohmatanou knihu a náhodně ji otevřel. To dělával často. Vlastně ani doopravdy nečetl. Jen dohlížel, setrvávají-li písmena na původních místech.

Skoro všude s sebou vozil některý ze svých léta oblíbených titulů; Aby mu každé nové místo připomínalo také něco, co už znal. Byl to určitý způsob, jak připojit čerstvý zážitek k těm dávno uloženým. Žádný z nově spatřených obrazů přece nesmí zůstat bez vazby na vzpomínku z minulosti; jinak by mohl být snadno zapomenut. Krajiny a barvy, skupiny slov, datumy a události, jména a číselné údaje – všechno to tvoří jednu síť, která člověka odkudkoli, kde se jí v duchu dotkne, dokáže dovést na jakékoli jiné místo, které si potřebuje připomenout. Desítky let už udržoval tohle podivné schéma. V každém bodu sítě vzpomínek se spojují čtyři cesty. Po první z nich se přichází; představoval si ji jako vchod. Druhou se dá vracet hluboko do minulosti; Viděl ji jako studnu. Třetí pokračuje dál, nabízí budoucnost. A čtvrtá cesta je slepá; je to směr nebo možnost, o které člověk ví, ale za níž se nevydal. Vzpomínka na něco, co nikdy nebylo a už ani nikdy nebude.

Většina uzlů jeho sítě měla jména. Tenhle poslední ještě ne.

Čekaje ve vestibulu otevřel knížku a... Překvapil ho lístek, který v ní uviděl. Obsahoval totiž následující text:

Hodnota této poukázky představuje

polovinu ceny...

Byl zmaten. Rozladilo ho, že vazby, spojující tenhle okamžik s minulostí, jsou najednou dvě. Kterou z nich vybrat? Obsah stránky nebo text na lístku, jímž byla založena? Obojí se pojilo s něčím z dřívějška. Kterou z těch vazeb uchovat, a kterou zapomenout? Uvědomil si, že stejně žádnou z nich zapomenout nedokáže. Tak tedy porušení schématu? Otráveně odložil knihu a jak ji sklapnul, proud vzduchu se chopil lístku. Ten opustil svůj dlouholetý úkryt a zvolna se snesl na podlahu.

Sehnula se rychleji než on. „Mohu to dát do odpadků?“ zeptala se cizí řečí.

„Ne!“ zděsil se.

„Proč ne?“

„Je to velmi důležité,“ sebral jí lístek.

„Pro koho je to důležité?“

„Pro mě!“

„Dostanete za to hodně peněz?!“ pronesla s výrazem chápavého spojenectví, ale beze stopy, že by po nějakých toužila.

„Ne!“

„Tak proč?“

„Je to hodně staré.“

„Staré věci jsou důležité?“ nenechala se odbýt.

„Ne. Vlastně ano!“

„To patří k té knize, že jo?“

„Tak trochu.“

„Taky jsem měla jednu starou knihu. O dívce, která se rozpustila. Jmenovala se...“

„Heike!“ ozvalo se za jeho zády.

„Omluvte mne,“ urovnala nervózně erární zástěru a odběhla.

Ještě stále musel myslet na porušené schéma a taky na to, jaké dát tomuhle nešťastnému bodu jméno. Jmenuje se... Heike, oklepal se odporem.

Opožděná

„Tak jsem zas trochu oprášil jazyky,“ zatvářil se, jako by právě dojednal mír na celém světě.

„Myslíš to, jak ses natřásal před tou holkou?“

„Jaké natřásal? Jen jsem jí stručně a srozumitelně vysvětlil...“

„Tys jí toho tak vysvětlil. Vždyť jsi celou dobu říkal jen jo a ne.“

„Žes tomu tak rozuměla...!“ S nevolí si uvědomil, že bude nucen postavit se na stranu té otravné cizinky. Nejspíš už ji nepotká, tak co. „Náhodou jsme si celkem popovídali.“

„Nějaká ficka... Co to vlastně našla?“

„Tomu nemohla rozumět,“ podal ženě lístek. „A ty taky ne.“

Žena prohlédla text a kroutíc nechápavě hlavou mu ho vrátila. „Schovávat si sto let staré krámy, na to tě užije. Anebo se vybavovat s mladýma holkama. Není ona tak trochu opožděná?“

„Proč by měla být opožděná?“

„Nevím, jen jsem tak na ni koukla a...“

„Jo, tak ty sice nerozumíš, ale jen na někoho koukneš a...“

„Na to nemusím umět jazyky, abych poznala, že někdo nemá všech pět pohromadě.“

„Ty bys každého nejradši soudila jen podle toho, co má na sobě. Ale podívej se třeba na mě...“

„No to je totéž v bleděmodrém,“ skočila mu do řeči.

„Kdybys mě taky někdy nechala domluvit. Co je kdo zač, můžeš poznat, teprve když s ním promluvíš.“

„Že jste si toho tak řekli!“

„Náhodou, dost na to, abych na ní poznal...,“ nezbylo mu, než se Heike znovu zastat.

„Kde nechal tesař díru, že jo!“

„Jakou díru... jo tak? – S tebou nemá cenu diskutovat. Ty vždycky všechno obrátíš naruby.“

Rozhodnutý, že se ženou hned tak nepromluví, se uraženě odvrátil. Znovu otevřel knihu, a aniž by věděl, co vlastně hledá, začal listovat. Ona bude JEMU!, který ovládá – tedy trochu – tři jazyky, vykládat něco o tom, kdo je opožděný. Ona, která si v cizině neřekne ani o housku. Asi mu závidí, že se dokáže všude ve světě – tedy pokud občas někam jedou – s každým tak dobře domluvit. S každým? Zamyslel se nad rozhovorem s – Heike, vzpomněl si. Nebýt toho nešťastného domácího sporu, řekl by, že mu pěkně lezla na nervy, ale díky té různici se z ní stal spojenec. Jak moc by jí však musel rozumět, aby poznal, nemá-li žena náhodou pravdu.

Dolistoval až k obdélníkové cedulce, která to všechno zavinila. Někdo holt u sebe nosí fotky dětí, zamyslel se, jiný se utěšuje upomínkou na vlastní mládí. Položil cedulku na dlaň a s pocitem určité nostalgie několikrát znovu přečetl text. Napadlo ho, že slovo opožděnost je pro ni taky docela výstižné.

Hodnota této poukázky představuje

polovinu ceny vstupenky, kterou

vydá každá pokladna kina vojáku

v základní službě ve stejnokroji

až do hodnosti četaře včetně, jak

stanoví dodatek ústředního ředitele

Čs. filmu č. 22 ze dne 17.3.1970

k cenám vstupného na kulturní akce.

VÚ 8878

„Zase už čumíš do knih?“ pokusila se žena znovu rozdmýchat oheň.

Na to neměl co odpovědět.

„Kdybys aspoň četl něco nového, a ne pořád totéž, co před bůhví kolika lety.“

„Líbí se mi to, pořád. Pořád se mi líbí jen to, co před dvaceti léty.“

„A co ta holka, dneska; Že ta se ti nelíbila už před dvaceti lety! Kdy už to přestane... Nebo je ujetá na vykopávky, jako jseš ty?“

„Ne, zajímá se o knihy, jako já,“ odsekl a zvedl se k odchodu.

„Jó a koupila jsem ti mapu,“ zaslechl mezi dveřmi. Přestože by se do ní rád hned podíval, teď se vrátit nemohl.

Pawckthor

„To nebyl účet, že?“ vyrušila ho na chodbě otázka, položená cizím jazykem.

„Prosím?“

„Ten papírek, i když na něm byla čísla.“

„Nebyl to účet,“ potvrdil stručně.

„To byla básnička, že?“

„Jste sečtělá,“ odpověděl jedovatě. Pak ho ale napadlo, že nemusí vést válku na všech frontách. Vzpomněl si, že jsou vlastně tak trochu spojenci; nedobrovolní. „Jak jste na to přišla?“ dodal proto vlídněji.

„Písmena byla napsaná ve sloupečku. Ne přes celou stránku.“

Stále ještě nevěděl, proč ho oslovila. Napadlo ho, jestli si z něj nedělá legraci. „Máte pravdu,“ odpověděl tedy raději neutrálně.

„Vlevo nahoře bylo H, vpravo E, vlevo dole K a vpravo E.“

„Jak si tohle všechno můžete pamatovat?“ žasnul. Její čtyři písmena mu vzdáleně připomněla světové strany a taky čtyři cesty z každého bodu jeho sítě.

„H-e-k-e – je to skoro jako Heike. A já se jmenuji Heike.“

„Heike je krásné jméno,“ držel se neutrálního tónu konverzace. Uvědomil si, že na jakýkoli jiný způsob vyjádření myšlenek už v cizím jazyce nikdy nezíská dostatek praxe. Dělá si z něj ta holka legraci, nebo je vlezlost v tomhle kraji obvyklá.

„Jak se jmenujete vy?“ připomněla mu, že se zapomněl představit.

Křestní jméno mu vůbec nepřišlo na mysl. Vyhrknul automaticky příjmení.

Zkusila ho několikrát zopakovat, ale pokaždé jí vyšlo jiné slovo. Nebyla schopná správně artikulovat? Nebo se jí to jméno nelíbilo? Párkrát ji opravil a už mu to začalo lézt na nervy.

„Er-ny,“ ztratila se jí pro změnu první slabika.

„Jo, Erny, taky to takhle zkracuju,“ přisvědčil netrpělivě.

„Erny,“ ujistila se a bylo znát, jakou má radost z toho, že umí vyslovit jméno v cizí řeči.

Začala hledat důvody, proč ho použít. Připadalo mu, jako by s ním hrála nějakou dětskou hru. Málem by se jí zeptal, do které chodí třídy, ale podrobnějším pohledem se ujistil, že základní školu už má pár let za sebou.

„Erny, víte, že mám taky básničku?“

„Máte? To znamená, že je jen vaše? Někdo vám nějakou napsal?“

„Není napsaná, Erny. Je zpaměti.“

„Když je jen vaše, to jí ani nesmíte nikomu říct?“

„Vám bych ji řekla, Erny. Chcete?“

Připadlo mu, že nemůže odmítnout. Stejně by mu to asi nebylo nic platné.

„Ale to není obyčejná básnička, Erny. Je kouzelná, musíte ji...“ odmlčela se, jako by potřebovala čas na nalezení dalšího důvodu k oslovení.

„Já vám rozumím,“ pomohl jí snad pod tlakem zakořeněného spěchu zdržovaného zvědavostí, ale taky možná proto, že se mu začínala líbit. Celý ten rozhovor se mu zdál divný. Jako by mluvil s dítětem, ale ačkoli mu dětské žvásty z úst dospělých odjakživa vadily, jí by byl ochoten je odpustit.

Heike se začervenala, uklonila se a odříkala několik veršů.

„To je hezké,“ pochválil Erny. Nerozuměl však jedinému slovu. Přiznat to před ní pochopitelně nechtěl. Třeba je to jen nějaké nářečí nebo slova, která používají malé děti. Nebo je to hádanka a on na ni za chvíli přijde. Kdyby si ji mohl třeba přečíst, víckrát...

„A víte tedy, jakou měla barvu, nebo se necháte podat?“

„Já na to přijdu,“ lhal zkušeně dál, jak byl zvyklý z práce.

„Dobře, já na vás počkám. Ale každý se nakonec nechal podat.“

„Uměla byste to napsat?“ vyzvídal.

„Uměla, ale to nesmí být napsané. Je to tajemství.“

„Čí tajemnství?“

„Moje.“

„Tak to napište na kousek papíru a ten pak vyhodíme...“

„Jo, a někdo ho najde, jako já ten váš, a... Co to připsat na něj,“ dostala nápad.

„Ne, tam by se to nevešlo,“ namítnul Erny, protože o ten náhodně objevený artefakt nechtěl příjít.

„Nebo to napíšeme do té knížky, kterou jste četl. Vzadu a vpředu je vždycky nějaká stránka volná.“

„A co s tou knížkou pak uděláme,“ vyděsil se.

„Vygumujeme to, nemusíte o ni mít strach.“

Ze zástěry vytáhla tužku a na vnitřní stranu desek připsala úhledným písmem název a čtyři řádky:

Pawckthor

Cheb laney alma naurimor

Ler tobin hoosen abelor

Stutin kree sneed kapus doon

Burks eason falbrick haldimoon

Erny na ten text jen udiveně zíral. Nepřipomínal mu nic, co by kdy předtím viděl.

„Už to máte přečtené? Můžu to vygumovat?“

„A nezapomenete ji, když to nemáte nikde napsané?“ zeptal se místo odpovědi.

„Nezapomenu. Mám spoustu takových.“

„A v jaké je to řeči?“

„Přece v mojí. To jsem vám neřekla? Ale když jste říkal, že mi rozumíte, tak...“

„Heike!“ ozvalo se odněkud z přízemí.

„Schovejte to, ať ji nikdo nevidí,“ trhla sebou. „Já totiž nesmím...“

Další volání proměnilo její chůzi v běh.

Neděle 18. listopadu

Vyjeli jsme bez zpoždění a dorazili jsme taky načas. To není jako u nás, kde se všichni furt zdržujou ohlížením za vlastní minulostí. Tady je všechno jak nové. A na všech je vidět taková disciplinovanost a profesionalita. Teda skoro na všech. Zase někde coural a já na něj musela čekat. To je pro něj typické. (Jako bych ho neznala.) Takže ani nevadilo, že se večeře trochu opozdila. Z okna máme výhled do nějakého dvora. Ale jinak je to prvotřídní hotel. A ty deky; jsou tak lehounké a teplé. Zdálo se mi o cestování. Jezdili jsme po kolejích pořád dokola, jako ten dětský vláček na baterku. Nádraží bylo někde uprostřed toho kruhu, ale nešlo na něj dohlédnout. Byla kolem něj mlha. Všude jinde ale svítilo slunce. Tady pořád prší. Prý pršelo i předtím. Ptala jsem se, kdy už to přestane, ale někam mi utekl a tady se s nikým nedomluvím. Ale povedlo se mi koupit mu v recepci mapu. Zase se hrabe v minulosti, jako by neměl co jiného na práci, a kouká přitom po mladých holkách. Kdyby aspoň stála za to. Zítra snad bude ještě líp.

Kráva

„Ten parchant ječí snad od té doby, co se probudil,“ rozčílil se ráno Erny.

„Co se divíš, ty taky pořád na něco nadáváš,“

„Ale neotavuju s tím všechny kolem, jako...“

„Neotravuješ? A co mě? Myslíš, že mě baví pořád poslouchat...“

„Kdyby ses ve všem nestavěla proti mně, možná bys...“

„A to ti jako mám ty tvoje hloupé řeči odkejvat?“

„Jaké hloupé řeči? Jen jsem řekl, že...“

„Dyť už ani nevíš, cos řek’. Místo abys koukal, co je kolem hezkého, pořád jen hledáš, na co nadávat.“

„Tak mi řekni, co mám zrovna tady, teď vidět hezkého.“

„Já nevím, to si musíš sám najít něco... Hergot ať už ten harant zmlkne, nebo ho...“

„Dítě za nic nemůže. To je vina rodičů,“ vrátil jí Erny s radostí.

„Co je vina rodičů? Že se dítě vzteká?“

„Jistě, špatně ho vychovali,“ přešel k moralizování.

„A neměl bys jim jít poradit? Že tys jich tak vychoval...“

„Nezačínej s tím zase,“ došlo mu, že nad sebou uvolnil lavinu.

„Jak, nezačínej,“ vyjela zostra. „Myslíš, že musí být vždycky po tvém?“

„A co bylo prosímtě po mém?“ pokusil se Erny naposled o smír.

„Že tys nejdřív nechtěl...“

„A ty už pak nemohla,“ vypálil cíleně.

„Kdybys měl víc trpělivosti, mohli bychom bývali zkusit ještě...“

„Trpělivost...; Nezapomeň, že to, co dokáže věda dnes, nešlo vždycky.“

„Jdi se vycpat s těmi svými kecy o vědě. Sám rozumíš akorát tak...“

Uřvané dítě ve vedlejším pokoji ztichlo. Ona se rozbrečela.

„Kdy’s mi naposled řekl něco hezkého? No vzpomeň si, kdy?“

„A jak to souvisí s...“

„A kdy’s mě naposled vzal za ruku?“

Pokusil ji obejmout kolem ramen, ale odstrčila ho.

„Nech mě!“

Neměl chuť v tomhle nekonečném sporu pokračovat. Zvedl se a vyšel na chodbu. Zapátral v paměti, kdy vlastně začal být alergický na děti. Nebylo to až potom, co doma několik let o ničem jiném nemluvili? Na svoje dětství přece vzpomínal rád. A později? Asi si představoval, že jednou bude mít syna. Ještě než se... vzali. Syna, který se naučí všemu, co on sám nestačil. Aby měl pokračovatele. Jenže u všech známých kolem sebe najednou viděl jen uřvané usmrkance, kteří strašně dlouho neuměli vůbec nic, zato pořád něco potřebovali. A viděl taky to, že těm známým najednou na nic jiného nezbýval čas ani peníze. Rodina. Kolik o tom tenkrát přečetl knih, ale stejně si nebyl jistý, zda se v něm po narození probudí ten správný cit. A když se pak nad tím zamýšlel za rok a za dva, už si ani neuměl představit, v čem by tak mohl syn pokračovat. A co kdyby to byla zase holka?!

Vzpomněl si na jednu starou sousedku z dob, kdy byl malý. Ta taky nesnášela děti. Nadávala jim a stále si na ně chodila stěžovat. Jenže každá akce vyvolává reakci a v případě, že je ta akce namířená proti dětem, bývají reakce několikanásobně silnější. Třeba jak u ní odšroubovali... to už byli větší. Nebo jak na silnici nakreslili křídou to těžko identifikovatelné zvíře a od něj dlouhé bludiště, vedoucí několika ulicemi a končící před jejími dveřmi nápisem Tady bydlí opravdická kráva; to přece byli ještě malí. A jak pak přišla do školy a začalo vyšetřování. Bál se tenkrát, že by se jim za to mohla celý život mstít. A měl pravdu. Mstila. Jenže už jen celý její život. A oni jí to opláceli. Čím starší byli, tím byli vynalézavější. Tenkrát si uvědomil, že lidé, jako ona, jsou narozdíl od dětí zasaženi touhle generační válkou už nadoživotí. Nebo je to nakažlivé? Co by asi tak děti dnes nakreslili před vrata jemu?

Sukně

Adheze je jednou z fyzikálních vlastností. Týká se i textilních materiálů. Povrch některých látek je hladký, povrch jiných drsný. Adheze může být někdy výhodou – třeba při šplhání po provaze, jindy nevýhodou. Mají-li velkou přilnavost určité součásti oděvu, lze to přirovnat k postižení.

O svůj vzhled dbala Heike pečlivě. V krátkých intervalech uhlazovala sukni na bocích, na stehnech a stahovala její okraj ke kolenům. Tohle všechno ovšem platilo jen pokud ji právě nezaměstnávala jiná činnost. Nejprve splnit rozkaz, pak se teprve starat o cokoli dalšího, vzpomněl si Erny na vojenské řády. Byla-li pověřena jakýmkoli úkolem, šlo vše ostatní stranou. Předchozí večer si toho nevšiml, ale zpětně si vybavil, že někdo z hostů – starší žena – ji na šplhající sukni upozorňoval. Ráno postřehl, že zaměstnanci se žádným naznačováním nezdržují. Občas ji prostě někdo z nich zadržel, stáhl jí okraj látky ke kolenům a vyslal ji dál za jejím posláním. Jednali s ní jako s dítětem a ona, jak se zdálo, ani nic jiného neočekávala. Erny znovu zauvažoval, kolik jí tak může být let.

Při čekání na snídani už nevydržel přelétat pohledem mezi obdélníkem stránky v knize a podobně světlým trojúhelníkem jejího klína. Rozhodl se udělat totéž. Jak to přijme od cizího, od chlapa, napadlo ho.

„Vaše sukně!“ řekl a významně se jí podíval do očí.

„Děkuji,“ uhladila ji. Dokonce se způsobně uklonila a – dá-li se to tak nazvat – pustila se s ním do hovoru:

„Čtete každé ráno?“ zeptala se opatrně.

„Ano, trochu.“

„Taky umím číst.“

„Opravdu?“ Netaktním dotazem už chtěl tu rozmluvu ukončit, ale neurazila se.

Z reakce bylo znát, že ji otázka nezaskočila. Spíš naopak.

„Jistěže. Ve škole jsme také každé ráno četli,“ pronesla způsobně celou větou.

„A co čtete teď,“ pokusil se – sám nevěděl proč – ještě chvíli udržovat ten nerovný rozhovor.

„Třeba seznam, co mám udělat. Nebo jídelní lístek. Nebo svojí tabuli zákazů.“

„Tabuli zákazů?“

„Ovšemže. Mám ji pověšenou nad postelí. Vlastně ji znám nazpaměť.“

„A co je v ní zakázáno?“

„Třeba dávat pusu hostům!“

„Proč si pamatujete zrovna tohle?“

„Protože jsem byla bita.“

„Cože?!“

„Byla jsem bita.“

„Za pusu?“

„Ne, na zadek. Ale za pusu. Hostům. Jen jednomu. Vážně. Jenže on nebyl hodný. Pak jsem byla bita. To se tak musí. Nejlépe se to pamatuje.“

Její přímočarost Ernyho odpuzovla a přitahovala zároveň. Nepotřebovala přemýšlet o tom, co říct a co ne. Řekla, co ji napadlo nebo na co byla tázána. O všem mluvila s naprostou samozřejmostí. Koutkem oka přitom stále zkoumala stránku jeho knihy. Zamračila se. Zdálo se, že v ní narazila na potíže.

„Co to tam píšou?“ zeptala se podezřívavě.

„Tomu nemůžete rozumět. Je to napsáno jinou řečí.“

„Jakou jinou řečí?“

„Řečí ze země, ve které bydlím.“

„Teď bydlíte tady!“

„Ano, ale jen na chvíli. Zase se vrátím...“

„A tak musíte ráno číst knihu, abyste tu řeč nezapomněl?“

Erny se pousmál.

„Proč se mi smějete? Jsem hloupá? Někdy mi to říkají. Ale někdy zase říkají, že hezká.“

„Nesměju se vám,“ zamlouval nevěrohodně.

„A čemu tedy?“

„Směju se sobě. Jak špatně znám vaši řeč. O tolik hůř, než vy. To spíš já jsem hloupý...“

„Vy nejste hloupý. Jste hodný. To se hned pozná. Třeba v zrcadle.“

„V zrcadle?“ zeptal se Erny nejistě.

„Protože rozumíte mojí řeči,“ chtěla tím zdůrazněním zřejmě připomenout tu podivnou básničku. „A zajímají vás mé hádanky. A nezahnal jste mě, ale povídáte si se mnou. A pochválil jste mi sukni. A nedíváte se pořád jen... tam dolů, jako... Jako do zrcadla. Máte rád děti?“

Erny se Po takové záplavě informací nezmohl na slovo. Zkusil se vžít do role rodiče a představit si, může-li mít někdo rád takhle přihlouplé dítě. Musí to být ubíjející. Té práce a žádný pokrok. A jak by s takovým potomkem vypadal v očích okolí?

„Máte, určitě máte,“ odpověděla si za něj.

„Heike!“ Rozeběhla se dřív, než hlas dozněl; „Kde se zase couráš?!“

Pondělí 19. listopadu

Ráno jsme se zase štěkli kvůli nějaké maličkosti. Lidem od nás holt chybí soudnost. Cestovat s dětmi; od toho jsou přece prázdniny. Ale při snídani byl najednou jako vyměněný. Jindy ho to nepustí celý den. Zase se motal kole té holky, ale myslím, že je neškodná. Ty kresby jsou opravdu krásné. I když místy už trochu nezřetelné. Dříve holt lidi mysleli dál, než jen co bude k obědu. Škoda, že jsme se tím nenechali nakazit. Večeře byla zase studená.

1.f3 e4 2.g4 Q#h4

Erny se ráno vzbudil nezvykle brzy. Než zjistil, že prší, zvažoval, zda se nevydat na noční výlet. Samotný déšť by mu nevadil. V kombinaci s tmou však byl důvodem od nápadu upustit. Došel pouze do jídelny, opřel se rukama o okenní parapet a vyčkával prvních náznaků rozbřesku. Až po chvíli spočítal, že koncem podzimu se v tomhle kraji rozední nejdřív za tři hodiny. Otrávilo ho to a rozsvítil. Světlo bodalo do očí. Musel je mhouřit. Stůl, ke kterému usedl, našel spíš po hmatu. Obrys krabice, co na něm ležela, mu připadal povědomý. Vzpomněl si, že jako malý míval podobnou, jen o trochu plošší. Vysypal figurky na ubrus. Napadlo ho zkusit, jestli si ještě pamatuje, jak mají být rozestavené. Hrál tu hru naposled před – počítal chvíli desetiletí – prostě ve škole. Pamatuj, že bílé pole je vždy v pravém rohu dole; vzpomněl si na jedno z pravidel. Věž, kůň, střelec, dáma... Černá na černou, vybavilo se mu další, při kterém se kdysi holky ve třídě červenaly. Chvíli si zálibně prohlížel výslednou formaci. Pak zkusil namátkou posunout jednu z figur o pole vpřed.

„Hrajete šachy?“ ozval se hlas za jeho zády.

„Ne, jen si něco zkouším,“ odsekl nevrle, doufaje, že tím tu zaostalou cizinku zapudí.

„Ale umíte je hrát?!“ nenechala se odbýt. „Tohle je dobrý začátek.“

Nezbylo mu, než udělat to, čemu se z celé duše bránil. Zvednout k ní oči a dát tím souhlas k pokračování rozhovoru. Otočil se a pohled na ni ho utvrdil v dávném předpokladu; Součin krásy a inteligence bývá konstatntní. Jako kluci si takhle dobírali spolužačky. Holka je buď hezká nebo chytrá. Co asi tak tahle může vědět o šachách... Leda jak sebrat soupeři figurku, představil si sebe v jejím věku. Její věk... Zarazilo ho, že ho nedokáže odhadnout. Něco mezi dvanácti a pětadvaceti?

Heike si sedla naproti a podobně, jako on, táhla jedním z pěšců. Doufal, že to budou mít rychle za sebou. Posunul tedy vpřed dalšího. Vzpomněl si, že může i o dvě pole a taky že linie pěšců by neměla tvořit řadu. Heike se dotkla prstem dámy a pohlédla Ernymu dlouze do očí. Obojí považoval za dětinské gesto, ale jen do chvíle, než s dámou vyrazila šikmo vpřed. „Mat!“ vykřikla. „Čtvrtým tahem.“ Zatleskala rukama, smála se a div že nezačala tancovat.

„Asi jsem ještě rozespalý,“ zabručel Erny nevrle a zvedal se k odchodu.

„Ještě odvetu,“ zažadonila. „Tohle jste stejně zahrál schválně. Abyste mi udělal radost.“

Napadlo ho, jak hezky by mohlo vypadat, kdyby na její domněnku přistoupil, a začal se rázem cítit jako pravý gentleman.

„Teď budu mít bílé já,“ otočila šachovnici a seřadila figurky do základního postavení.

Ernyho roztrpčení nečekanou prohrou bylo postupně vytlačováno kouzlem soupeřčina úsměvu. Trochu ho znepokojovalo jen to, že přestává být její přítomností popuzen. Je tak krásná, omlouval se sám sobě za svou úplatnost. Tahům druhé hry však věnoval veškerou pozornost. Při těch jeho krčila čelo; něco tají nebo se dokonce snaží přemýšlet, ušklíbl se v duchu. Při každém svém se naopak nevinně usmála. To, že její mat zaznělo už po dvanáctém, ho proto zamrzelo ze dvou důvodů.

„Musím běžet pro ryby,“ stála u dveří dřív, než se stačil vzpamatovat a navrhnout ještě jednu hru.

Ernyho naplňovaly rozporuplné pocity. Něčím se podobaly tomu dávnému odpoledni, kdy jako malý utekl z poškoly a jejich učitelka poslala jednu z žákyň – tu, co se všem klukům tolik líbila – aby ho chytila a přivedla zpátky. Přeprala ho holka, smáli se mu ještě dlouho. Byla o dva roky starší, neměl tenkrát proti ní šanci. Na druhou stranu ale tehdy dosáhl něčeho, v co ani ve snu nedoufal. Objímal se s ní, když se prali.

Tentokrát jsem se aspoň nerozbrečel, srovnal Erny v duchu ty dvě porážky. Přecházel po místnosti a přemýšlel. Neměl šanci!, bodlo ho znovu. A ona je přitom o tolik mladší. Posadil se. O kolik vlastně? Zahleděn do minulosti dokonce na chvíli usnul.

„Z toho si nic nedělejte. Ta vyhraje nad každým,“ probral ho hlas starého kuchaře. „Byla by z ní dobrá účetní, kdyby... Vy víte, co myslím,“ zatvářil se schovívavě a ukázal si na čelo.

„Já furt říkala, že je tohle nejhorší termín na dovolenou.“

„Každý den je hezký, jen počasí se mění,“ pokusil se Erny zmírnit napětí vtipem.

„Nemysli si, že s tebou v tomhle dešti potáhnu na nějaký výlet,“ nepolevila žena ve vyčítavém tónu.

Erny se oblékl, obul, ale ještě nebyl rozhodnutý. U dveří se ohlédl a znovu to zkusil po dobrém. „Nešla bys aspoň na chvíli?“

„Tos uhod’.“

Vyšel na chodbu a jen těžko skrýval zklamání. Navenek byl klidný, ale uvnitř to doutnalo. Náhle vybuchnul. Vyškubnul poskládanou mapu z kapsy a zlostně ji odhodil do koše. Spálit za sebou mosty. Odejít a nikdy se nevrátit. Nejraději by se v tomhle cizím světě ztratil a víckrát se nenašel. Přesněji řečeno, Ona by ho nenašla. A sem on by se už nikdy nevrátil; protože by ji nehledal. Pak mu došlo, že o jednom důvodu k návratu by přece jenom věděl.

Po chvíli přestalo pršet. Na těchhle několik dní a na místa, která spolu během nich budou moci navštívit, se Erny léta těšil. A najednou, když měli vše na dosah, zjišťoval, že se těší na každý zbývající okamžik, který stráví v tom laciném hotelu.

Schody a nebe

S Heike se Erny znovu potkal cestou ze snídaně. Přesněji řečeno, předběhla ho na schodišti. Plnila-li úkol, věnovala mu veškeré úsilí bez ohledu na okolnosti. Hosté už byli na odchodu a jí zřejmě připadalo, že v tuhle hodinu nemá v jejím domě nikdo co pohledávat. Prodrala se kolem něj s pytlem odpadků v náručí. Volná ruka , kterou by mohla dolaďovat vzhled svého oděvu, jí v tu chvíli chyběla. Schody a nebe – Erny si uvědomil, že pohled na ni tentokrát zatahal za oči víc, než jindy, a že knihu do které by mohl zaparkovat zrak, nechal na posteli. Zdálo se mu to sice trochu trapné, ale nezbývalo, než se osmělit a upozornit ji. Došel ji u dveří, které se snažila s plnýma rukama odemknout.

„Mohu vám pomoci?“ vzal jí z ruky klíč a otočil jím v zámku. „Obávám se, zda jste si nezapomněla pod punčocháče obléci kalhotky,“ pošeptal zároveň.

„Nezapomněla,“ shodila náklad a otočila se čelem ke němu, takže se mohl na vlastní oči přesvědčit, že nelže. „Nemohla jsem najít úterý,“ pokračovala hlasem, který musel být slyšet až dole v kuchyni. „Hrozně to kouše,“ sklonila zrak do klína a poškrabala se. „Ale v seznamu, co mám udělat, je napsáno vzít si každý den...“

„Heike,“ ozvalo se odněkud zezdola.

Bylo na ní znát, jak je najednou zmatená. Nepovedený start dne; Nedodělaná práce; Nestačila odpovědět celou větou. A už ji zase někam volají. Upravováním se nezdržovala. Místo toho si ulevila ošklivým slovem, kterému Erny přesně nerozuměl. „To se neříká,“ ohlédla se po něm omluvně, než mu její pozadí, kryté jen tenkým silonem, zmizelo pod schody.

Na tom, co se stalo na závěr, Ernyho zarazila jedna změna oproti jejímu dosavadnímu chování. Tahle čistá, přímočaře uvažující bytost, řekla něco, o čem věděla, že se říkat nemá. Slovo, které se ve škole neučila; nejspíš odposlechnuté od někoho z ostatních zaměstnanců. Jakkoli byl její pohled na svět mlhavý a neúplnný, si však tenhle rozpor – narozdíl od nich a od většiny lidí – zřetelně uvědomovala a cítila se vinná.

Zezdola dolehl k Ernymu ostrý hlas, připomínající lání. Pak ten hlas mluvil o bolesti v krku...? Ne. Někomu bylo nadáváno za vlezlost a taky za neschopnost. Z jedné věty vyrozuměl, že se jedná o pohrůžku. Týkala se jakéhosi ústavu. Padla i slova hned a teď. Do odchodu už Heike nepotkal.

První a pátý

Možná už ji vyhodili a bude pokoj, říkal si Erny, když se večer vracel. Zároveň ho však přepadla otázka, jestli mu její společnost nebude chybět. „Blbost,“ zabručel pro sebe.

„Promiňte, nerozumím vám,“ ozvalo se ze tmy.

Cítil, jak mu zrychluje tep. Nebylo to však z leknutí. Spíš od radosti. Sám se tomu podivil.

„Máte ještě tu knihu?“ pokračovala otázkou.

„Vy pravděpodobně chcete vygumovat tu básničku, že?“

„Nechci ji vygumovat. Rozhodla jsem se, že vám ji nechám, ale...“ zaváhala.

První, co ho napadlo, bylo, že po něm bude chtít peníze, ale hned tu myšlenku zahnal.

„Chtěla bych se za to naučit mluvit vaší řečí. Aspoň jednu...“

„Myslíte naučit se nějakou básničku,“ ujistil se, než vyndal z kapsy zmiňovanou knihu.

„Ano, ale vaší řečí. Přečtete mi ji nahlas a já ji pak budu opakovat.“

Vzpomněl si, jaké byly potíže s vyslovením jeho jména a na okamžik zalitoval, že ji neposlali tam, kam hrozili. Hned se však za to zastyděl. „Nějakou vyberu,“ začal obracet stránky, ve snaze najít text, obsahující tak tři, nejvýš čtyři řádky.

„A co tahle,“ ozvala se v momentě, kdy odstavec, na němž se na chvíli zastavily jeho oči, překryla lavina listů zpod levého palce.

„Kterou jste myslela?“ začal listovat nazpátek.

„Tuhle,“ nadechla se:

Pros vilu lesik vosich dviš

Ďúsaj byk prudel pilou aj nyb

Pavn e pejdy lejny hriš

piru si vimn dach vidy tyb

„Jak jste to...“ nemohl nalézt správné slovo, „pamatovat?“

„Vidím ji napsanou.“

Podíval se do knihy, ale řádky na otevřené stránce se ani v nejmenším nepodobaly tomu, co Heike právě odříkala.

„Tam ne,“ objasnila. „Tady ji vidím napsanou,“ ukázala si z boku na čelo.

„To je neuvěřitelné...!“ žasnul. „Řekněte to ještě jednou.“

„Pros vilu lesik vosich dviš...“

„Je to tahle?“ nalistoval správnou stránku. „To není možné...“

„Co není možné? Tu mi nemůžete dát?“

„Dát vám ji mohu, ale je taková...,“ zatvářil se neradostně.

„Smutná?“ zeptala se zklamaně, „smutnou já bych ani nechtěla.“

„Ne, není smutná. Ale měl by ji říkat spíš kluk.“

„Jak se to pozná?“

„Podle některých slov, co jsou v ní.“

„Jsou v ní slova, která holky neříkají?“

„To ne... teda vlatně ano...“

„A které slovo to je? V mojí řeči jedno takové taky znám.“

Chvíli zmateně bloudil mezi řádky a hledal, kterým výrazem je vlasně určeno, že to všechno říká muž ženě. „Tady je to,“ našel konečně a ukázal prstem.

„Je to hodně ošklivé slovo?“

„To ani ne, ale ten tvar...“ došlo mu, že tuhle závislost pomocí své slovní zásoby nevysvětlí.

„Holka nesmí říkat prudel?“

„Říká se prodal, a holka by měla říct prodala.“

„Tak jo. Budu říkat pru-da-la,“ odslabikovala po něm.

„Jenže to by to pak...“ uvědomil si, že neví, jak se řekne rýmovat, „...neznělo tak hezky. A taky dál je to takové...“

„Jaké?“

„Neholčičí.“

„Jé, řeknete mi taky, o čem to je?“

Postihlo ho to, čeho se obával od začátku. Couvnout už nemohl. Omezil se tedy na překlad jednotlivých slov. Modré a slunce; pak nevěděl, jak se řekne len. Rudá růže byla snadná, ale s tou přesmyčkou v dalším řádku si nedokázal poradit. A dál se styděl.

„Tunda?“ pokusila se po něm zopakovat.

„Stu-dna!“ opravil ji důrazně. „Tahle je moc těžká,“ pokusil se o výmluvu. Celá druhá sloka mu najednou přišla nepatřičná. „Najdu pro vás jinou, vhodnější.“

„Heike!“ vysvobodilo ho volání.

„Uvidíme se později,“ oznámila mu za běhu.

Pro světlo lásky v očích tvých

duši bych prodal, peklo i nebe

První a pátý hlavní hřích

perou se ve mně když vidím tebe

V údolí lesním studna spí

Odpuštění vleže

„Můžete mě z ní vyzkoušet?“ vybafla bez úvodu Heike na Ernyho po večeři.

„A nebudete z toho mít zase nějaké potíže, jako ráno?“ zeptal se vyhýbavě. Byl si však jistý, že v tom tentokrát není snaha zbavit se jí; spíš jako by mu na ní záleželo.

„Jaké potíže myslíte?“ znervózněla. „...jo s tím spleteným oblečením...“

Bylo znát, že v ní při té vzpomínce znovu zatrnulo.

„Chtěli mě poslat zpátky.“

„Kam je to – zpátky?“

„Nepůjdu tam!“ zatvářila se zarputile.

„A musíte?“

„Ne, poprosila jsem o odpuštění,“ sklopila oči. „Vleže.“

Řekla to tak prostě, ale působilo to jako výbuch. Erny rázem zapomněl, že ho zajímalo, kam ji chtěli poslat. Nechtějí ji nikam poslat. Chtějí ji jen přimět k poslušnosti. Přinutit, aby se podvolila. Jak může někdo zneužívat tuhle prostou, nevinnou bytost? Chtějí ji snad... Chtějí nebo chce? Je jeden nebo jich je víc? Který nebo kteří? Jak ji zachránit? Byl přesvědčen, že je v civilizované zemi, ale zároveň vůbec neznal mravy zdejšího venkova. Je možné ji zachránit? Jak jinak, než... poslat ji tam, kam nechce? Naplnil ho pocit bezvýchodnosti; domů si ji přece odvézt nemůže.

„Jak, Vleže?“ nezmohl se na taktnější otázku.

„Už jsem chtěla jít spát.“

„Stalo se to poprvé?“ snažil se působit co nejklidněji. I kdyby nerozuměla jedinému slovu, musela však cítit jeho rozčilení.

„Ne, chodím spát každý večer,“ vysvětlila nechápavě.

„Myslím to ostatní...“

„Ne, někdy zapomenu zase sukni. V zimě. Pod kabát.“

„Myslím, co pak udělalal.“

„Sedla si ke mně na postel.“

„Ona?! si sedla?“

„Ano sedla. Ptala jsem se, jestli mám vstát, ale ona řekla, ať ležím. Tak jsem ji poprosila o odpuštění vleže. A ona pak řekla, ať už na to nemyslím. Že to se stává. A pohladila mě.“

Heike se z té rekapitulaze rozzářila štěstím. Nikdo jí ničím nehrozí. Všichni ji mají rádi.

„Máte mě taky rád? Já vás mám ráda. I když vám moc nerozumím.“

Erny si uvědomil, že některými slovy by se nemělo plýtvat. Věta mám tě rád k nim také patří. Ačkoli teď byla vyplozena dětským rozumem, byla míněna upřímně, a právě to ho možná – a taky nedětský vzhled Heike – uvádělo do rozpaků. Nenapadalo ho, co jí na to odpovědět.

„Mazej odkud jsi přišel, smetáku všivej!“ protnul Heičin hlas nastalé ticho.

Erny sebou trhnul. Podíval se na ni a pak směrem, kterým se dívala ona.

„Kočka nemá v jídelně co dělat!“ rozkřikla se znovu, a protože se jí zdálo, že reakce není přiměřená vynaloženému úsilí, vytáhla zpoza dveří koště a vystrčila jím přikrčenou šelmičku ven.

„Heike!“ ozvalo se odkudsi zdola.

„Promiňte,“ otočila se zpět k Ernymu. „Hosté nemají rádi kocoura u stolu.“

Úterý 20. listopadu

Dnes celý den pršelo, a tak jsme se nikam nedostali. Mám pocit, že jsme tu úplně zbytečně. Ráno jsem se chvíli dívala z okna a pak jsem znovu usnula. Ani jsem nezahlédla, když odcházel. Myslím, že jemu se tady líbí, ale vůbec nevím proč. Takže zbytečně jsem tu možná jen já. Jestlipak si aspoň všimnul mého vzkazu.

Tajná láska

„Odpust princi,“ zaslechl Erny z ranní tmy zašeptání. „Oni tě nemají rádi...“

Zastavil se, aby mohl nepozorovaně zjistit, komu je omluva určena.

„Musíme se scházet tajně,“ pokračovala tichá řeč. Cizojazyčnost způsobovala, že si stále nebyl jistý, zda šeptající hlas patří Heike.

„Promiň mi ten včerejšek,“ následovalo téměř plačtivě.

„Poslali by mě...,“ vzdychlo to hlasitěji. Už nebylo pochyb, že to je ona. „...A tebe by pak...“

Erny se plížil ke schodům s úmyslem spatřit jejího tajného milence.

„A kdybych tu nebyla,“ pokračovala Heike tišeji, „už by tě neměl kdo chránit.“

V šeru u podlahy rozpoznal dívčí siluetu, sedící na patách. Druhého zúčastněného ale stále neviděl.

„Nikdo by ti ráno nedonesl talíř mléka. Marně bys čekal venku za dveřmi. V dešti! Kožíšek by ti...“

Teprve teď si Erny všiml stínu, otírajícího se o její holeně a kotníky.

„Tak už se na mě nezlob, Princi. Jsi můj jediný...“

Erny se otočil a tiše odcházel, takže zbytek omluvného vodopádu už nezachytil.

„Kdes zase byl takovou dobu?“

„Chvilku jsem si četl v hale,“ zalhal Erny, protože nechtěl přiznat, že vlastně špehoval milence. Jako důkaz vytáhl z kapsy ohmataný svazek. Jak s ním pro zdůraznění opsal oblouk, vypadla na zem přeložená stránka.

„Co máš,“ natáhla se po ní dřív, než mohl přezkoumat obsah.

„Nevím,“ přiznal nejistě.

„...a myslela jsem stále jen na to číslo...,“ přečetla nahlas kousek. „Kdo ti to píše?“

Nejistotu v jeho pohledu vystřídal úsměv.

„A tohle? ...tolik dní mi ještě budeš chybět. A teď už nejen mně...,“ přeslabikovala rozčileně.

Stál proti ní a dál se usmíval.

„Tohohle jsem se od tebe dočkala...!“ začala nabírat. „Kdy... a co tys pak...?“

„Já už přesně nevím. Ty by sis nevzpomněla?“

„Jak bych... Počkej! Ty chceš říct, že... celá ta léta... schováváš můj...?“ vyrážela ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.

Nebránila se obejmutí, a když ji pohladil, přestala plakat.

„A proč?“ pronesla náhle s ledovým klidem a vykroutila se mu. „Nejsi ty ňákej divnej?“

Nechal ji sedět s dopisem v ruce a beze slova vyšel na chodbu.

Jindy nezajímavé obrazy, visící na stěnách, ho najednou začaly bezdůvodně rozčilovat;

...Divnej...

Stokrát opakované, ohrané nálady tvarů a barev na imitacích plátna.

...Jedinečnej...

Smělost originálů a podřízenost špatných kopií.

...Zbytečnej...

Vzory, vnucované od nepaměti.

...Poslední...

Krmivo z dob školní docházky.

...Proč mu to najednou vadí...

Snahy vychovávajících a vlastní sny.

...Do kdy šlo jen o obrazy...

Neodmyslitelný vzor rodičů.

...A a od kdy o život?

Proč on sám nikdy nebyl vzorem? Neměl odvahu vytvořit vlastní obraz! Dokázal by vzorem vůbec být? Aspoň tak jinak... Šířit kultúru, předávat informace. Co by mu bránilo? Odvážil by se ještě něčeho takového? Věnovat někomu něco ze sebe samého.

...Ještě jednou v životě někomu dát...

Proč ne hned? Možná je to poslední příležitost! To do zítřka nepočká. Tři, dva, jedna, teď, odpočítával Erny v duchu vteřiny do vyplnění tajného přání.

A přání se vynořilo zpoza rohu.

„Ještě se chcete naučit něco mojí řečí?“ vyhrknul bez úvodu.

„Vy jste snad našel básničku, kterou mohou říkat i holky?“ Z její otázky zaznívala radost.

„Myslím, že jsem si na takovou vzpomněl. Možná se vám bude i líbit. Je taková –“ zaváhal, uměl li-by přeložit obsah, „– je o lásce.“

„Tak povídejte, ale musíte šeptat. Mám zakázáno mluvit s hosty.“

Erny už tušil, že její líčení zákazů je poněkud nadsazené. Nápad se šeptáním se mu ale zalíbil. Naklonil se k Heike, vdechl jí do ucha první verš a čekal, až jej zopakuje.

„To je celé?“ vydechla po chvíli ticha?

„Ne, není. Ale myslel jsem, že to zkusíte říct po mně.“

„To až nakonec. Napřed budu jen poslouchat.“

Erny nabral zhluboka vzduch. Šíření kultury si původně představoval jinak, obyčejněji. Tohle bylo až příliš krásné. Najednou litoval, že je veršů tak málo.

„Jé, já musím ještě vyčistit okno na schodišti,“ trhla sebou, jakmile pochopila, že chvilka poezie skončila.

Laškuje se mnou, nebo se chce opravdu naučit básničku, zamyslel se Erny při pohledu za mizející postavou. Vždyť by mohla být mojí dcerou. Vyvstalá myšlenka na osvojení dítěte ho kupodivu neodpuzovala jako v dobách, kdy to připadalo v úvahu.

Když po snídani odcházeli, stála Heike ve vstupních dveřích. Se zaujetím leštila vroubkovanou skleněnou výplň a tvářila se, jako by Ernyho neznala. Otočil se k ní zády a předstíral, že čte vystavený jídelní lístek. Tichá slova, která k němu dolehla, byla poznamenána nezkušenou, měkkou výslovností a nesla s sebou náznak zvláštní melodie.

Já tolik bych se chtěla vdát

tak nemhuř oči, princi můj

Proč na klín chceš mi hlavu dát,

teď jako rytíř při mně stůj!

tvář lidskou z tvojí kocouří

„Opakujte ji. Budete jediná na světě,“ dodala nazávěr, aniž by rozuměla čemukoli z toho, co říká.

Mapa

„Proč jezdí lidi do jiné země?“

„Protože chtějí poznat něco nového.“

„Oni už doma všemu rozumí?“

„Tak nějak.“

„Já bych do jiné země nechtěla“

„Proč ne?“

„Určitě ne do Číny; protože bych tam nikomu nerozuměla.“

„Třeba by rozuměli oni vám.“

„A proč jste sem vůbec přijel? Protože rozumíte mojí řeči?“

„Možná proto. A možná proto, že nerozumím ani té svojí.“

„Vážně? Ale trefíte domů, že jo.“

„Jistěže trefím. A kdyby ne, mám mapu.“

„A já myslela, že mapu nepotřebujete.“

„Občas jo, třeba tady, v cizině.“

„A proč jste tedy včera tu jednu nechtěl?“

„Jak to víte?“

„Viděla jsem vás. Jak jste ji odložil do odpadkového koše. Asi jste se spletl. To se lidem stává. Anebo nechcete mít tolik věcí. Já když dostanu něco nového, taky musím něco starého zahodit. Nemám ráda nové věci. Tak jsem ji sebrala. Nebyla nová, byla počmáraná.“

„Vy ji opravdu máte?“ zeptal se Erny nadšeně.

„Nemám,“ ukázala Heike prázdné ruce. „Je schovaná. V mojí tajné krabici,“ změnila najednou upřímný tón na vymlouvačný.

„Vím, že je vaše!“ pokračovala, jako by neměla čisté svědomí. „Neukradla jsem ji. Jen jsem si nebyla jistá, že ji ještě chcete. Odpustíte mi to?“

„Co vám mám odpustit?“

„Že bych vám ji bývala nevrátila, kdybyste o ní nemluvil.“

„Ale vždyť jste o ní začala mluvit vy.“

„Ba ne. Vy jste řekl mám mapu,“ zakňourala a neměla daleko k pláči.

Zničeho nic se rozběhla, ale ani ne za půl minuty byla zpátky i s mapou. „Možná jste věděl, že ji mám a jen jste mě zkoušel,“ vysvětlila udýchaně. „Můžu pošeptat zase něco já vám?“ Po jejím obličeji se rozlil úlevný úsměv.

„A proč to nemůžete říct nahlas?“

„Je to tajemství. A hlavně mám zakázáno...“

„Šeptejte,“ nečekal až domluví a přitáhl si ji k rameni.

S přibývajícími slovy byl úsměv na jeho tváři postupně vystřídán překvapením a nakonec rozpaky.

„Myslíte, že se to smí?“ zeptala se už zase nahlas.

„Všechno se smí, když tím někomu neublížíte,“ odpověděl Erny neurčitě.

„A sobě?“

„Ani sobě byste neměla ublížit.“

„Víte, mně pak někdy bije srdce, jako kdybych utíkala nebo měla strach nebo... nevím co.“

„To je asi – v pořádku,“ snažil se Erny zvolit správné slovo.

„Jé, to jsem ráda, že je to v pořádku. Protože já bez toho nemůžu být.“

Čekala, jestli ji Erny znovu ujistí o správnosti jejího počínání, ale ten rozpačitě mlčel.

„Víte, někdy přijde takové... chvění; hlavně v noci...“

Erny už by jí nejraději utekl, jenže si uvědomil, že tuhle možnost vyzpovídat se, jí před chvílí sám nabídnul. To zřejmě zapomněl na její dětinskou sdílnost. Nebo je v tomhle kraji taková otevřenost obvyklá?

„A pak schovám hlavu pod peřinu...“

Erny cítil, jak se mu hrne krev do tváří.

„...a ruka hledá a hledá...“

„Měla byste si tohle tajemnství nechat jen pro sebe,“ pokusil se její zpověď ukončit. „Aspoň ještě nějaký čas. A myslet na ně jen v noci.“

„...a ruka hledá,“ nenechala se Heike zastavit, „až nahmatá tužku, a musí nakreslit nebo napsat, na co zrovna myslím. Mám totiž v posteli schovanou taky svítilnu, víte? Ale to je skoro největší tajemnství. Pak už jen...“

Erny si hlasitě oddechnul. „A proč mi to říkáte?“

„Přece kvůli té mapě.“

„Kvůli mapě...?“

„Protože se mi líbí vaše písmena.“

„Moje písmena...?“

„Ta, jak jste na ni napsal. Jen jim nerozumím.“

Erny si nedokázal představit, že by do mapy cokoli připsal. Čmárat do knih a jakýchkoli tiskovin považoval za odporné a s velkým sebezapřením toleroval nanejvýš modré kroužky, jimiž si žena označovala navštívená místa.

„Jaká byla vaše svatba?“ překvapila ho nečekaná otázka.

„Jak jste přišla na svatbu?“ snažil se Erny zároveň oživit aspoň pár střípků z toho dávno uplynulého dne.

„Byla krásná?“ vyzvídala dál Heike.

„Jistě, svatba je krásný a slavný den,“ uchýlil se k neutrální frázi. Napadlo ho, nebude-li se další vyptávání týkat svatební noci.

„Ale já myslela nevěstu.“

Tahle otázka přinutila Ernyho zavzpomínat. Měl najednou ten den před očima, jako by to bylo včera. Její pohled a... I svoje vlastní pocity si najednou uměl vybavit. Vždyť se od té doby zas tolik nezměnil. Ale pozná to ještě někdo, krom jeho samotného?

„Proč nic neříkáte?“ připomněla se Heike. „Byla, že jo! O hodně hezčí, než jsem já. Divím se, že se mnou vůbec bavíte,“ vyštěkla naštvaně.

Tím Ernyho překvapila. Cítil, že je mezi nimi něco, co si slovy nedokážou vypovědět. Asi ani kdyby mluvili stejnou řečí. Jako by se v ní náhle cosi probudilo. Nebo si toho jen předtím nevšiml?

„Promiňte,“ uklidnila se. „Nechtěla jsem... chtěla jsem ...chtěla bych... Chtěla jsem na vás mít nějakou památku.“

„Jakou památku?“ zatvářil se Erny nechápavě.

„Vy taky máte moje písmena. Tu mapu, přece. Protože poslední dvě noci jsem myslela jen na vás.“

Erny jí podal poskládaný arch.

„Ne, to už teď nejde. Teď už to není tajemství,“ vrátila mu ho.

„Ta básnička, jak jste se ode mě naučila –,“ zamyslel se nahlas.

„Já vím,“ přispěchala mu na pomoc. „Chcete ji slyšet?“

„Ta básnička je pro vaše ústa možná stejně nebezpečná, jako líbat hosty. Raději byste ji neměla nikomu říkat. Aspoň ne nikomu z mé země.“

„Proč? Zlobil by se na mě?“

„Ne, mohl by si myslet by, že si ho s někým pletete.“

„A měl by mě rád?“

„Snad.“

„Měl by mě rád?“ zvonila radost z jejího hlasu; „Tak to je jedno, co by si myslel.“

Středa 21. listopadu

Zrovna, když se mi tu začalo trochu líbit, musíme domů. Ale těším se. Už kvůli tomu počasí. Ať už u nás bude jakkoli, horší, než tady, to být nemůže. Ještě že většina toho, co jsme chtěli vidět, byla někde pod střechou. Bylo tu tak hnusně, že lidi snad ani nepouštěli ven děti. Nebo jsme tu aspoň za celou dobu žádné nezahlédli. A ani milence jsme žádné nepotkali. (Pak proč tu nejsou děti!) Zdálo se mi, jako by se tu lidi starali víc o psy a kočky, než jeden o druhého. U nás je to jiné. A on mě má taky pořád rád. (Jen já se někdy chovám jak malá holka. Jenže to už dávno nejsem a ty další fáze jsem pak nějak nezvládla.) On by je zvládnuj na jedničku.

Měli bysme si tu koupit něco na památku. Nebo aspoň... Ale pokud se nepletu, hosté, jako my, sem nejezdí na líbánky. Jestli vůbec ještě vědí, co to je.

Nenarozeniny

Ke snídani budou asi pomeranče, napadlo Ernyho, když zahlédl Heike, hrající si s oranžovým šnekem kůry, kterou se jí podařilo oloupat v jednom kuse. Taky to tak kdysi dělávali. Nepřetrhnout nit života. I brambory tak šly škrábat. Jak je to dlouho? Jak dlouho neloupal pomeranč? A kdy prvně přetnul nit života? Chtěl by to vrátit?

Ono se asi nevyplácí vracet kamkoli, kde člověk prožil něco silného. Bývá totiž překvapen, jak se to místo změnilo proti vzpomínce, kterou do té chvíle nosil v sobě, a která s ním rostla a stárnula. A ta náhlá změna v něm pak může vyvolat dojem, že už vůbec není kam se vrátit. Erny obracel v ruce starou filmovou slevenku a přehrával si, jak se před pár měsíci náhodou ocitl v blízkosti kasáren, odkud pocházela. Jak místo vstupní brány, po jejímž opuštění se mu před léty otevřel širý svět, našel jen nákladovou rampu, jaká bývá v zadní části velkých prodejen. Ulice, vedoucí mezi okny ubikací a zahrádkami, už neústila na volné prostranství. Končila krátkým výklenkem a vysokou zdí. Ani zahrádky už nebyly. Nahradila je stěna bez oken. Slepá budova. Slepá cesta. Nebylo návratu. A podobného zklamání se obával, když si představil setkání s Heike po několika letech. I když teď je trhlá docela roztomile, usmál se v duchu. Riziko postižení potomků ženského pohlaví; kdyby si tenkrát mohli být jistí, že následky budou třeba jen takhle lehké... Byl to vůbec ten hlavní důvod?

Stála k němu zády, takže si ji mohl nerušeně prohlížet. Zahájil průzkum shora dolů. Ne však v úmyslu osahávat očima. Spíš se snahou uchovat co nejvíc podrobností. Obrátila se ve chvíli, kdy začal stoupat od kotníků zpět ke kolenům.

„Kolik vám je let, Erny?“ zeptala se.

Tuhle otázku jí chtěl taky položit; už dřív.

Vyslovil číslovku.

„Jé, vy už jste tak starý? Já myslela že je vám asi... že jste jako já.“

Erny nevěděl, je-li to lichotka nebo spíš neschopnost odhadu.

„Můj táta, kdyby... Já vlastně měla včera narozeniny. Už mi bude...“

Pomalu se rozjíždějící vlak v Ernyho hlavě prudce zastavil. Vagóny začaly bolestivě narážet jeden do druhého.

Narozeniny.

Dárek.

Co se dává k dítěti, které nestárne?

Každý rok ty samé hračky?

Dort se stejným počtem svíček?

Věčné dítě.

Nenáročné.

Je to výhoda?

Chtěl by takové?

Mohli ho mít!

Ale dítě, které není, přece taky nestárne.

Co je zvláštního na včerejším datumu a věku, kterým se chlubila?

Jak určit den narození někoho, kdo se nikdy nenarodil?

Jak se takovému dni říká?

Nenarozeniny?

„A Erny, máte nějaké děti?“ vyzvídala dál.

„Ne,“ odpověděl úsečně.

„A proč?“

„My jsme se jí tenkrát báli – tak se možná narodila jinde.“

„A teď už jste – příliš starý na pláč?“

I kdyby věděl co, se sevřeným hrdlem by odpovědět nemohl.

„Vypadáte smutný, Erny. Vám je líto, že už odjíždíte?“

„Ne,“ snažil se předstírat, že se ho zbytečnosti, jako jsou city, nedotýkají. „Jen mě mrzí, že už se asi nedozvím, jak vypadá slunce – tady u vás.“

„Z toho si nic nedělejte. Není nic moc. Kolikrát já už ho viděla...,“ začala vesele. „Až příště přijedete...“ Zarazila se a najednou na ni padl smutek. „Vy už nikdy nepřijedete, že jo?“

Mlčel. Nechtěl ji zklamat ani jí lhát.

„K nám lidi znovu nejezdí. Nebo jen málokdo,“ začala vysvětlovat, jako by ho chtěla utěšit. „Pamatuju si kdo. Celá jména. I datumy narození. Chcete...“

Bylo znát, že se dostává do úzkých. Cítila, že by měla něco říct, něco udělat, ale nevěděla co.

„Ta jména, chcete? Asi nechcete. Vy byste chtěl spíš... Já už vím,“ dostala najednou nápad. Sebrala z vedlejšího stolu papírový ubrousek, z kapsy vytáhla tužku a levou dlaní zaclonila, jako když se bojí, že by od ní někdo opisoval. Erny se lekl, že mu chce dát své telefonní číslo, adresu nebo tak něco. Dopsala, ubrousek nadvakrát přeložila a podala mu ho. Erny se rozhlédl, zda je nikdo nesleduje. Sám nevěděl jestli proto, že s ní hraje její hru, nebo má-li skutečně důvod něco skrývat. Rychlým pohybem pak zasunul ubrousek do kapsy.

„A až se vrátíte, Erny, tak už možná bude doma,“ zněla mu dlouho v uších její poslední věta.

Ztráty a nálezy

Čekali v hale na odvoz.

„Zajdu se ještě podívat na pokoj,“ nedokázal Erny přestat myslet na Heike a na to, že ji před chvílí nejspíš spatřil naposled. „Zkontroluju, jestli jsme tam něco nezapomněli.“

Nebyl v tom žádný úskok ani skrytý úmysl. I kdyby ji náhodou potkal, nemohl nic víc, než snad přeříkat si s ní některou básničku. Jistě, stačila by se naučit i další, ale dobře věděl, že víc už tohle velké dítě nikdy nevyroste.

Usedl s knihou na postel a otevřel ji na předsádce. Cheb laney alma naurimor, četl znovu polohlasem. Kroky zaslechl až ve chvíli, kdy už žena otevírala dveře. Cítil se, jak přistižen při nevěře. Rychle schoval knihu pod polštář. V tom rozčilení ho vůbec nenapadlo předstírat, že se vracel právě pro ni.

„Autobus prý přijede až za hodinu. Tak jsem si říkala, že se tu ještě naposled rozhlédneme. Taky tě napadlo, že už se sem nejspíš nikdy nevrátíme? A ani jsme se tady za ty čtyři dny...“ začala si svlékat svetr. „Máme ještě hodinu času.“

Byl to zvláštní pocit. Nevýslovně krásný; nevýslovně smutný. Na jazyk se mu drala slova básničky. Do očí slzy. Nad knihou, utajenou pod polštářem, se se objímal s tou, kterou miluje, a myslel přitom na tu, kterou víckrát neuvidí. Myslel na to, jak za chvíli po jejich odchodu přijde a převlékne postel. Otře otisky dlaní ze stolu. Rozhrne záclony, otevře okno a vyhlédne, není-li nepořádek na parapetu. Nechá chvíli větrat a vyluxuje koberec. Setře kapky vody, nacákané v koupelně. Přeleští zrcadlo a možná v něm zhodnotí, je-li dnes hezká nebo hloupá. Spláchne záchod, zhasne a zamkne za sebou. A totéž ještě v deseti dalších pokojích. Bude pro ni tenhle v něčem jiný? Aspoň než v něm bude uklízet po dalších hostech? Nebo prožívá něco podobného znovu každý týden? Nesmím dávat pusu hostům, rozveselilo ho znění jednoho z jejích zákazů, když nastupovali do autobusu. A rozesmutnila skutečnost, že ho neporušila. Obloha potemněla. Kapky deště zbělely, zlehkly a zavířily, připomínajíce tančící Sněhurku. Vůz se dal do pohybu a sen utvořený z prvních sněhových vloček se zase rozplynul.

Moje kniha, vzpomněl si Erny, když s nimi autobus vyjížděl z parkoviště. Zůstala pod polštářem. Teď už ji má možná Heike schovanou v krabici spolu s ostatními poklady. A mezi nejtajnější věci, které nesmí nikdy nikomu ukázat, přidala tu desítky let starou neplatnou slevenku do kina.

Z pohybujícího se okna pozoroval Erny krajinu. Vlak zahoukal, zpomalil a vjel na viadukt mezi domy, ozářené směsí zapadajícího slunce a pouličního osvětlení. Tenhle si schovám, nadchl se Erny pro viděný obraz. Vzpomínky a cesty; jak se tohle město jmenuje? Rozevřel mapu. ...A kdyby byly všechny slepé, na každé najdeš kousek ze mě, zasvítilo desítky let známé modré písmo z bílého okraje. Znovu si přečetl ten nepochopitelný vzkaz. Teprve po chvíli mu došly souvislosti. Žádný z nově spatřených obrazů přece nesmí zůstat bez vazby na minulost; jinak by mohl být snadno zapomenut.

Krajiny a barvy, skupiny slov, datumy a události, jména a číselné údaje – všechno to tvoří jednu síť, která člověka odkudkoli, kde se jí v duchu dotkne, dokáže dovést na jakékoli jiné místo, které si potřebuje připomenout. Desítky let udržoval tohle podivné schéma. V každém bodu sítě vzpomínek se spojují čtyři cesty. Po první z nich se přichází; představoval si ji jako vchod. Druhou se dá vracet hluboko do minulosti; Viděl ji jako studnu.

Ve snaze získat záchytný bod sáhl do kapsy.

Třetí cesta pokračuje dál, nabízí budoucnost. A čtvrtá je slepá; je to směr nebo možnost, o které člověk ví, ale za níž se nevydal. Vzpomínka na něco, co nikdy nebylo a už ani nikdy nebude.

Než ruka urazila polovinu dráhy, už věděl, že se vydala zbytečně. Kniha návratů je v nenávratnu. Cesta, spojující s minulostí, se v předchozím bodu stala zároveň slepou cestou. Pohyb však zastavit nemohl.

„Ztratils něco?“

„Ne,“ nahmatal místo knihy pomačný měkký papír. Co bylo, je pryč? Otočil se s ním k oknu a pomalu jej rozkládal. „Ne, naopak.“ Co nebylo, je! V zahradě, podobající se šachovnici, právě začalo nad osamělým domem vycházet slunce.