KRUHY V OBILÍ

Jitka se pokusila projít chodbou neslyšena, neviděna. Ne, nešlo to. Jakákoliv podobná snaha byla předem odsouzena k nezdaru.

„Kam jdeš?“ ozval se z kuchyně ječivý hlas tety.

„Musím na záchod, tetičko,“ pípla Jitka.

„Na malou?“

„Na tu druhou.“

„Už zase? Co tak vim, dneska už jsi přece byla!“

„No ale…“

„Žádný ale!“ vykřikla teta a vyběhla na chodbu, „žádný ale! Co si jako myslíš? Víš jak je ten papír teď drahej? Ta tvoje spotřeba je NAPROSTO NEÚNOSNÁ!“

„Já ale opravdu MUSÍM,“ špitla Jitka a vzpomněla si při tom na párek, který dostala včera k večeři. Jak dlouho asi už ležel v ledničce?

Teta otevřela dveře záchodu a sebrala ruličku. Odmotala kousek papíru a podala jej Jitce.

„Tohle! To ti musí stačit! MNĚ to taky stačí. Musíš se konečně naučit šetřit. Dost na tom, že se o tebe staram, když si tvoje matka válí šunky v posteli. Ještě abych kvůli tomu přišla cugrunt.“

„Ale maminka je v nemocnici…“

„No dyt řikam,“ odvětila chladně teta a odešla se zbytkem ruličky.

Jitka se zamkla a sedla si na přiklopenou mísu. Už se jí nechtělo. Přemýšlela, jak nejlépe zastavit slzy. Také přemýšlela, jestli dneska v noci přijdou démonci. Byli tak nevypočítatelní.

* ~ *

Večer měl sladkou příchuť svobody. Žádné odsuzující pohledy otrávené tety. Ta šla tentokrát do vily na kopci hrát kanastu. Jitka seděla před domkem a dívala se přes zahradu k lesu. Pozorovala barvu červánků, jak přechází od oranžové až ke karmínu i ptáky kroužící nad obilím.

Dneska určitě přijdou, jsou kamarádi. Jiný by se jich možná bál, Jitka se na ně těšila. Celé nesnesitelně dlouhé dny s protivnou tetou, zato v noci malá tajná odměna. Její démonci. Jsou nepochopitelní, to ano. Ale jsou lepší než to ostatní.

Jitka samozřejmě věděla, že si je nesmí moc idealizovat. Tušila, že jejich pantomimická hra, jakkoliv veselá a zábavná, vůbec neznamená, že by byli neškodní. Ani náhodou. To byli určitě ONI, kdo tak zametl s tím magorem z devítky, co ji chtěl obtěžovat. No, nakonec, proč ne, od toho přece člověk kámoše má, ne? Jedno je jisté - TEĎ už dá ten blbec rozhodně pokoj.

Ano, byli ÚPLNĚ jiní a byli odjinud, to je jasné. Možná z pekelných předsálí, možná z jiného prostoru. Na tom vůbec nezáleželo. Vypadali sice naprosto neskutečně, ale rozhodně byli opravdoví.  Sýrák, kterému jako by se roztékalo celé tělo. Dráťák, z něhož nebylo vidět víc, než podivně propletená změť zohýbaných kovových prutů. Skleňák, průhledný a elegantní. Mlhoun, který jako by byl vytvořen z kapiček kolem vodotrysku. Gumák, který se dokázal natáhnout a kroutit kolem stropu. Kameňák. Blikač. A možná zas i nějaký nový. I to se občas stává. Pak poskakují kolem její postele, uklánějí se, snad i tančí a předvádějí různé vylomeniny jako podivní šaškové, co mají na starosti, aby jí nebylo smutno.

Jitka se nemohla dočkat tmy.

* ~ *

Když však tma nakonec přišla a ještě pořádně zhoustla, bylo jasné, že s tou svobodou už to není tak úplně v pořádku. Okna kanastové vily v dálce byla už hodinu zhasnutá. Teta nikde.

Jitka už to čekání nemohla vydržet. Sebrala baterku (hlavně ji nevysvítit, to by BYL pořádný průšvih) a vydala se zadními vrátky po pěšině kolem lesa směrem k vile. S překvapením si uvědomila, že se ani trochu nebojí. Přemýšlela, jestli je to tak v pořádku. Možná ne, ale kvůli tomu přece najednou se strachem nezačne.

Když se les odtáhl od pěšiny a Jitka se přiblížila k silnici, zastavil se jí tep. Všechno bylo rázem jasné. Teta ležela na náspu, hlavou směrem k příkopu. Zamířit tím směrem svělo baterky bylo neuvěřitelně těžké. Jitka ji musela chytit oběma třesoucíma se rukama. Opatrně uděla pár kroků dopředu. Světlo padlo tetě na obličej. Nebo spíš tam, kde dříve býval.

Jitka se jen taktak stihla předklonit, aby si nepozvracela nohy. Když křeče přešly, otočila se a utíkala zpátky do domku. Běžela celou cestu, i když měla pocit, že se už udusí a že v levém boku má zabodnutý nůž. Nikdy sice ještě neviděla mrtvého člověka, ale dobře chápala význam toho, co zahlédla. Tetu zřejmě srazilo při přecházení silnice auto. Srazilo? Ne, rozdrtilo. Bylo jí naprosto jasné, že tady už žádný lékař nepomůže.

Jitku znovu chytla dávicí křeč, ale zvracet už nebylo co. Vypláchla si ústa u pumpy, opláchla se, vběhla do ložnice a ještě zadýchaná skočila do postele. Tak dobře. Dneska tedy URČITĚ přijdou, tentokrát není vyhnutí. A uvidíme, jestli jsou TAK mocní, jak se chlubili.

* ~ *

Démonci rozčileně poskakovali a poletovali vzduchem sem a tam. Byli očividně silně rozrušeni. Kameňák se na ni díval temnýma očima a opakovaně posílal myšlenku: „Tohle ne. Tohle nechtěj.“

„Ano,“ opakovala Jitka, „vy jediní s tím můžete něco udělat.“

Dráťák předvedl cosi vzdáleně podobného pokrčení rameny a otočil se.

„Jenže pak budeme muset zmizet,“ zasáhla ji myšlenka.

„Jak to myslíte, zmizet?“ šeptala Jitka.

„Úplně. Navždy.“

„Chlubili jste se, že ČAS pro vás není vůbec žádný problém,“ řekla Jitka.

„Takový zásah...“ přijala nesrozumitelnou, potrhanou myšlenku, která se ještě víc rozostřila a bzučivě se vytratila.

Poslední slovo, které Jitka zachytila, bylo „trest.“

„Musíte,“ opakovala zatvrzele, „musíte pomoct.“

„Vždyť tetu nenávidíš,“ vyslal k ní Gumák a vibroval víc než jindy.

I ostatní usilovně protestovali.

„Musíte,“ řekla Jitka.

Démonci se dívali vysloveně smutně.

* ~ *

„Tohle! To ti musí stačit! MNĚ to taky stačí. Musíš se konečně naučit šetřit. Dost na tom, že se o tebe staram, když si tvoje matka válí šunky v posteli. Ještě abych kvůli tomu přišla cugrunt.“

„Ale maminka je v nemocnici…“

„No dyt řikam,“ odvětila chladně teta a odešla se zbytkem ruličky.

Jitka se zamkla a sedla si na přiklopenou mísu. Už se jí nechtělo. Přemýšlela, jestli o ně opravdu přišla navždy. To by bylo kruté.

Jitce tekly slzy. Utřela je do hrstičky papíru, kterou dostala k dispozici.

Přemýšlela, co dál. Večer NESMÍ zapomenout jít tetě včas naproti, aby si mohla vyslechnout pár kousavých poznámek.

Také přemýšlela, proč se na obilném poli za domem objevily ty veliké zvláštní vzory polehlého obilí. Možná, že něco znamenají.