Red Herring

Nigel Wild dělá čest svému příjmení. Nejen pro svou divokou povahu patří k nejznámějším politickým aktivistům Velké Británie. Bydlí (nebo v době, kdy jsem ho znal, bydlel) v newcastlské čtvrti Fenham ve squatu se svou ženou Louise. Polorozpadlý dům spolu s ním obýval ještě houf prapodivných lidiček oblečených po vzoru ruského vojevůdce Čapájeva a kulhavý chilský profesor moderního umění se svou jednookou přítelkyní. A jedny prázdniny i já.

Čapájevovci nosili rudé špičaté čepice a pohybovali se po domě jako skřítci. Trochu nevraživě si prohlíželi můj oblek, kravatu a fonendoskop. Zřejmě taky vytušili, že nemám příliš kladný vztah k myšlence spojováni proletářů, pokud se akce neúčastní i proletářky. Na Čapájevovce šlo ráno narazit ve squatové pekárně nebo navečer v obýváku v prvním patře, kde tiskli na staré tiskařské mašině burcující letáky proti imperialismu. Za Nigelem chodila každý týden tlustá afektovaná intelektuálka a psala o něm knihu. Zaujal jí v novinách, kde byl vyfocen, jak se snaží platit daně pečivem ze své squatové pekárny. Nigela a celou komunitu jeho příznivců živila také anarchisticko-vegetariánská restaurace Red Herring o pár bloků dál.

Možná to tak nevypadá, ale byl jsem v Newcastle na stáži v jedné tamní  nemocnici na oddělení Accidents & Emergency. Nigelova manželka Louise je lékařka a nabídla mi, že u nich můžu bydlet. Byl jsem z postkomunistického východu, tak měla zřejmě pocit, že budu mít na hrudníku vytetovaného Lenina nebo aspoň Che Guevaru a zapadnu bez problémů do jejich komunity. Moc jsem nezapadl. Do doby, než jsem potkal britské anarchisty, jsem žil v naivní představě, ze Molotovův koktejl je nějaký pití s třešničkou a paraplíčkem. A už vůbec jsem netušil, že budu bydlet ve squatu.

 Čapájevovci se moc nedružili, zato profesor umění z Chile měl radost, že si může popovídat španělsky. Jednu sobotu mě vzal s sebou na vernisáž  moderního umění. Mám od té doby trochu zkreslenou představu o této disciplíně. Profesor vystavoval tapetu moře, na které byla napsána jména šesti hornických vesnic v okolí Newcastlu. A nic víc – tapeta a šest slov. K samotnému dílu pak pronesl  dvouhodinovou přednášku. Jeho kamarádka Orshi Drozdik  z USA představila svou „Kupu uhlí“.  Newcastle je hornické město a stejně její kupa sklidila bouřlivé ovace. Opět spojeno s přednáškou vzdávající hold autorce – jakoby sama vynalezla uhlí. Ale tak stará asi nebyla. To už jsem byl  na rozpacích, jestli nejsem v programu Skrytá kamera. Další dílo byli Oběšenci. Autorku expozice zaujal fakt, že při oběšení má muž erekci a tohoto faktu vtipně využila. V jedné výstavní hale viseli  čtyři natěšení oběšení a přítomný kustod je měl za úkol vždy rozhoupat. Tak jste mlčky se zaujatým výrazem prohlíželi ostatní vystavená díla a občas na poslední chvíli uskočili sádrovému pyji z cesty, protože kustod měnil trajektorie.  

Kromě zásahu falem je Newcastle nebezpečný i z jiných ohledů. Málokde jsem byl za měsíc 3x přepaden. Jednou jsem se připletl do hospodské rvačky, když jsem šel kolem. Pak ke mně do pokoje v noci oknem vlezl po střese pekárny družný spoluobčan s úmyslem vylepšit si rodinný rozpočet. Potřetí jsme byl přepaden na ulici spolu Nigelem dvěma obřími holohlavými rugbisty. Trochu za to může kolega Wild, který o dvě hlavy většímu chlapovi ukazoval Topolánkovu jedničku a pak mě ani nevaroval. Naštěstí jsem se dlouho nepral. Za rychlý zápas nevděčím dlouholetému studiu bojových umění, ale příliš krátkému studiu zavazování tkaniček. Stopadesátikilový pořízek na mě skákal zezadu zrovna ve chvíli,  kdy jsem se sehnul k rozvázané botě. Jen mě tiše přeplachtil a dopadl hodně nepohodlně na beton. A bylo po zápase. Druhý hrubián utrhl Nigelovi rukáv u košile a pak si šel odnést otřeseného kamaráda.

Některé společenské zábavy anarchistů mě pronásledují ve vzpomínkách dodnes. Třeba grilování na Nigelově zahrádce. No...aspoň Nigel tvrdil, že to byla jeho zahrádka a jen si zapomněl klíče. Část anarchistů ukradla v samoobsluze vozík, který sloužil jako gril, a zajistila jídlo. Druhá skupina vypáčila zámek na zahrádku a donesla pivo. Co se týče barbecue nevládne mezi anarchisty vůbec žádná anarchie. Vše je hezky zorganizováno. Jen v mých představách je grilováni opékáním masa na ohni. Vegetariáni to mají trochu jinak. Až k rozdělání ohně je postup stejný. Vegetariáni si ale místo masa opékali vege burgery.  Chvíli jsem podezříval anarchisty, že zapomněli vege burger schválně vytáhnout z obalu. Dobře upečený vege burger chutná asi jako špatně uškvařený občanský průkaz. 

 Vrcholem mého pobytu byl tenisový  turnaj zaměstnanců restaurace Red Herring a  jejich přátel. Zakopaný pes byl právě v tom přídomku „a jejich přátel“. A nejen zakopaný. Přivstal jsem si a šel se rozpinkat o zeď. Možná trochu zbytečně. Do čtyřhry jsme si měli losovat partnery ze skupiny „a přátelé“. Mé veselé švihání raketou a poskakování v poněkud nepatřičné Addidas soupravě ustalo ve chvíli, když jsem si vylosoval bezdomovce, co sedával ve Fenhamu před sámoškou. Nemám nic proti homelesákům. Vždyť i mezi nimi se  může skrývat sportovní talent. Ale neskrýval. Tenhle chtěl navíc hrát bez bot a s vlčákem... Vlčák chápal tenisová pravidla chvílemi lépe, než jeho pán. Na síti byl naprosto famózní. Rovněž kolega bezdomovec byl v okolí sítě posilou a to hlavně proto, že si sundal boty a soupeře tak držel v šachu u zadní čáry. Přesto jsme první zápas nebo dva prohráli. Pak se štěstí obrátilo a bezdomovec zakopl o psa a narazil si kostrč. 

 Chyběl mi partner. Zamítl jsem možnost, že turnaj dohraju se psem. Když jsem se smiřoval s tím, že budu diskvalifikován, tak se ke mně přišoural dědeček v tvídovém saku s nášivkama na loktech. Prý bude hrát se mnou. Chvilku jsem se marně snažil přemluvit psa. Nakonec se ukázalo, že je to tenista v důchodu. Vyhráli jsme zbývající zápasy, ačkoli se stařík skoro nepohnul z místa. Teď se mezi mými sportovními úspěchy vyjímá hezky druhé místo v turnaji britských anarchistů s týmem ve složení:  lékař, bezdomovec, vlčák a důchodce. Většinu podobných zážitků za střízliva nezažijete. A pokud ano, pak jen ve Fenhamu.