Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Malíř

Výběr: Zbora
03. 05. 2011
45
68
6536
Autor
Benji

                                                    Malíř

 

                                                                   I

 

      „Teda kluci,“ pronesl pan Havránek lehce roztřeseným hlasem a těžko skrývaným dojetím,

„to jste mě dostali. Děkuju. Moc děkuju,“ a na pravou klopu saka mu skápla slza.

      Parta mechaniků, se kterou posledních dvacet let dělal, stála kolem stolu, na němž kromě několika lahví, chlebíčků a zákusků, stál malířský stojan, pod ním velká souprava olejových barev, několik srolovaných pláten a sada štětců.

     „To nic Vincente,“ řekl parťák  Kalous, „jen jsme si tady s chlapama říkali, že teď když budeš mít dost času, tak se dobrej vercajk šikne.“

     „Udělali jste mi hroznou radost. Já už myslel, že se toho důchodu ani nedočkám.“

     „Hlavně nezapomeň čas od času za náma přijít,  abys  poreferoval  jaký to je, když nemusíš ráno vstávat a děláš si jenom to, co chceš,“ pronesl s nádechem závisti Straka, kterému do vysněného důchodu zbývalo ještě pět let.

     „Tak chlapi, jdeme na to,“ prohlásil Kalous a pozvedl sklenici. Když ostatní udělali totéž, nadechl se a spustil: „Milý Franto. Tři dny jsem vymýšlel proslov.  Jako, že ty roky společný práce byly fajn, jakej jsi skvělej parťák nebo něco podobnýho, ale nakonec jsem všechny papírky roztrhal. Co bylo, bylo. Jaký to bylo, všichni víme. Takže, hlavně ať ti slouží zdraví, abys namaloval spoustu krásných obrazů. Na zdraví.“

     A začalo ťukání a připíjení, jedly se chlebíčky a zákusky od paní Havránkové, vzpomínalo se doby dobré i horší a co se kdy komu legračního přihodilo.

     „Mě pořád vrtalo hlavou, proč vám říkaj Vincente, když jste František,“ přišel k Havránkovi učedník Holoubek, „Teď už je mi to jasný. S touhle výbavou si můžete otevřít ateliér,“ ukázal bradou na hromadu darů, „ a kdy bude nějaká výstava?“

    „Na tu si chlapci budete muset počkat,“ řekl Havránek, „zatím není co vystavovat.“

     „Jen se nedělejte,“ popichoval Holoubek, „kluci říkali, že malujete super, tak snad něco doma máte, ne?“

     „To, o čem kluci mluvili,“ Havránek vytáhl z kapsy dýmku, zapálil si a kouř zlehka vypustil ke stropu „ to jsou jenom takové kresbičky. Sem tam malůvka někomu k narozeninám, nebo nějakému výročí. Ale umění kamaráde, to skutečné umění, kdy nejíš, nespíš a do barev přimícháváš svou krev, slzy a duši, to přijde až teď.“

      „Hele Vincente,“ přerušil jejich diskusi Straka, „ ještě nám řekni, co uděláš zejtra jako první důchodovou činnost.“

     „Tak tohle, vím kluci naprosto přesně už dlouho. Hned ráno, teda až se vzbudím, si pojedu vyzvednout poklad.“

     „Nekecej, že máš někde ulitý prachy.“ vyletělo ze Sýkory, který celou dobu mlčel.

    „Houby prachy,“ usmál se Havránek a mrkl na Holoubka, „na chatě mám starý kufr po dědovi. V tom kufru jsou všechny moje skicáky s nápady za posledních třicet let a už třesou se, až je oživím.“

     „Já myslel, že máš někde zašitý diety z cesťáků a teď vyrazíš na cestu kolem světa.“ řekl zklamaně Sýkora.

     „To vyrazím, ale ne kolem světa. Ráno odjíždím na chatu a celé léto budu malovat. Tak se tady hoši mějte fajn, dnes končí agónie, zítra začíná život.“  Havránek si posbíral dary, s každým se rozloučil a odešel.

 

                                                                       II

 

     Když se ráno probudil, doma už nikdo nebyl. Slastně se protáhl na posteli a po těle se mu začal rozlévat takový zvláštně příjemný a také trochu svíravý pocit.  Naplno si uvědomil, že jeho život se konečně může začít ubírat tam, kam chtěl už dlouhé roky, ale nikdy nenašel dost odvahy ten krok udělat. Jeho sen byl najednou tak blízko, až se ho bál dotknout.  Konečně o malování přestane mluvit, ale začne tvořit.

      Skončila doba musíš, začíná nekonečné období můžeš. Pomyslel si s odhodláním.  A všechno budu dělat po svém.  Demonstrativně odhodil pyžamo na postel a nahý se vydal do koupelny.

      Vykoupaný a oholený přišel do kuchyně. Na stole stál hrnek s mlékem a na talířku dva koláčky s povidly.  Vedle talířku ležel lístek. Udivilo ho to. Vždycky si snídani i svačinu do práce dělal sám, protože paní Havránková odcházela na směnu do pekárny, když on měl ještě půlnoc.

     Tak tomu říkám servis. Ať žije důchod. Pak se jeho pohled dotkl papírku a nadšení bylo pryč.

     Nic není zadarmo. To se dalo čekat.

Jednou rukou sáhl po koláčku a druhou otočil lístek:

 

                           Fando,

     Já vím, že jsi chtěl odjet na chatu, ale musíš to ještě odložit.

Slíbila jsem mladým, že k nim přijedeme na sobotu, mají pro tebe

nějaké překvapení, tak dojdi nakoupit.  Seznam a peníze jsou

v tašce na židli.

   Přeji ti hezký den

                   H.

 

     Hezký den je v háji. Představa o novém životě dostala první šrám.  Papírek zmuchlal a chvíli drtil v dlani, než jej pohodil na stůl. Odložil koláček, šel do ložnice ke skříni, kde se pomalu oblékl. Potom vytáhl z pod postele  velkou tašku a začal si do ní rovnat oblečení a jídlo. Malířské potřeby už měl od večera v předsíni, složené ve velkém kufru.  Nakonec si na hlavu nasadil slamák, tašku si hodil přes rameno a vzal za kliku. Otevřel dveře, zas je zavřel, položil zavazadla, vrátil se do kuchyně, kde narovnal zmuchlaný lístek. Na jeho zadní stranu napsal:

 

                NEMÁM ČAS !!!  a odešel na nádraží.

 

      Do odjezdu zbývalo ještě asi deset minut, když mu v kapse zazvonil telefon. Naučeným pohybem jej vytáhl a hovor přijal. Že to byla chyba, mu vzápětí došlo, ale ten hovor už nedokázal ukončit.

     „Je mi jedno na co sis ještě vzpomněla. Nejsem v obchodě. Jsem na nádraží.“ zkusil odporovat, ale po dlouhém monologu paní Havránkové sklopil hlavu, vzal svá zavazadla a pomalu se vydal k domovu. Šoural se ulicí a lomcoval jím vztek. Zoufalý vztek na sebe sama, že zase, bože pokolikáté už, vyměnil svoje rozhodnutí za cizí. Aby vyhověl. Aby nezklamal. Aby pomohl. Aby potěšil. Aby zařídil. Aby… do prdele, já jsem ale vůl!

      Než došel k jejich domu, vztek trochu opadl a on začal přemýšlet, jak nasytit vlka a zachránit kozu.

     Konec konců, malovat můžu i doma. Helena stejně chodí do práce a dopoledne bude doma klid. Holka se zeťákem se před půlrokem konečně odstěhovali, tak je jeden pokoj volný. Hned jak se od nich vrátíme, odnesu jejich věci do sklepa a rozložím si tam svoje nádobíčko. Taky by mě zajímalo to překvapení. Odkládal jsem to tolik let, že snad těch pár dnů ještě vydržím. Chlácholil sám sebe.

     Spokojen se svým plánem, obstaral nákupy a následující sobotu odjeli na slíbenou návštěvu.

 

                                                                          III        

 

     Mladí bydleli na statku, asi hodinu jízdy vlakem od Havránkových. Aby, jak říkali, byli blíž k přírodě. Místo v luzích a hájích však trávili veškerý čas u míchačky, protože statek byl ruina na spadnutí.

     „Bude to tady moc pěkné,“ pochválil jim František dílo,“ až to jednou doděláte.“

     „To víš, tati, snažíme se. Poslední dobou nás ale víc zaměstnávalo to tvoje překvapení.“ řekla mu na to dcera.

    „Překvapení, kvůli tomu jsme vlastně tady, no tak mi ho ukažte. Jsem napnutý jak státní rozpočet.“

    „Já myslím, že se ti bude líbit, Františku,“ přidala se Havránková, „ale aby to bylo opravdové překvapení, musíš mít zavřené oči.“

Dcera pak vzala otce za jednu ruku, manželka za druhou a vedly ho do budovy.

      „Teď.“ řekly obě najednou, když prošli třetími dveřmi.

Havránek otevřel oči a spatřil malou místnost s jedním oknem, jednou postelí, jednou skříní, stolkem a židlí.

     „Co to, to…“ vykoktal a cítil, jak se mu svírá žaludek a v hlavě mu začíná bušit.  Vpotácel se do místnosti a sedl si na židli, aby neupadl.

    „To je krása. Viď, Františku. Tenhle pokojík pro tebe udělala Janička s Tondou,“ řekla Havránková nadšeně, „podívej se, jak ti tady pěkně vymalovali.“

     „S Tondou…,“ šeptl František, „…vymalovali.“

     „Mysleli jsme, že teď když jsi v tom důchodu a budeš se doma nudit, můžeš tady přes týden bydlet a pomáhat nám.“ řekla Jana nejistě.

     „Pomáhat…“ Měl tisíc chutí rozkopat židli i se stolem, rozervat nové povlečení na posteli a přitom řvát na celý statek.

     „To je skvělý nápad. To jste mě opravdu potěšili.“  Sám nevěřil tomu, co řekl.

     „Tak si vidíš Jani, říkala jsem ti, že bude mít radost.“ řekla Havránková dceři a všichni odešli na zahradu ke grilu, kde zeť Karel opékal maso.

     Za celé odpoledne už Havránek nepromluvil. Jen se přihlouple usmál, vždycky když mu někdo chtěl něco říct. Nejedl ani nepil.

Bylo mu zle jako nikdy předtím. Potil se a ruce se mu chvěly.  V hlavě mu řádilo tornádo a kdykoliv se podíval do ohně, uviděl roztrhaná plátna svých nenamalovaných obrazů, jak se mění na žhavé uhlíky a popel.

     Když piknik skončil, František se pomalu postavil, podíval se na ty své tři dobrodince a nezvykle pevným hlasem jim řekl:

     „Nebudu tady bydlet, ani vám nebudu pomáhat se stavbou. Jste mladí, sil máte dost. Zvládnete to i beze mě. Vím, že to myslíte dobře, ale já mám jiné plány. Zítra odjedu na chatu a budu tam celé léto. Mám moc práce a málo času. A kdyby se vám stýskalo, víte kde mě hledat.“

     Vystrkal oněmělou ženu z vrat a odešli na nádraží.

 

                                                                           IV

 

     Ráno vstal časně. Z kapsy saka vytáhl telefon, místo něj zastrčil dva včerejší rohlíky, popadl kufr a potichu, aby nevzbudil ženu, kvapně opustil byt. Vlak stihl na poslední chvíli. Sotva dosedl, vyjeli. Sledoval krajinu, kterou viděl tolikrát, že mu mohla zevšednět, ale on ji měl rád.  Nejen že se měnila v ročních dobách, v slunci nebo v mracích. Každá jeho nálada se odrazila ve větvích, trávě, nebo vlnách řeky, kterou míjeli. Miloval impresionisty a sám se za jednoho považoval.

      Jednou vyprávěl chlapům v práci, jak by týden maloval krajinu. Každý den stejné místo, sedm stejných obrazů a přece by byl každý jiný.  Nechápali. Když jim to vysvětloval, poslali ho do háje. Teď jim to může předvést názorně. Až uvidí, pochopí.

     Zasnil se, až málem přejel. Od nádraží to byl ještě pěkný kousek cesty k jejich chatě. Sluníčko začínalo připalovat a rance těžkly s každým krokem. Když konečně usedl na verandě, vypadal jako by právě přeplaval kanál La Manche a taky se tak cítil. Chvíli mu trvalo, než popadl dech. Pak vešel dovnitř, natáhl se na válendu v kuchyni a před očima mu vyvstala řeka s loukami podél trati a on začal snít, jak by je denně maloval, pokaždé jinak. Sotva namíchal barvy, objevila se mu na paletě tvář jeho ženy a obrazy zmizely v peřejích pod splavem.

     Včera cestou ze statku mlčela a doma se hrozně pohádali. Trvalo to dost dlouho a Havránek málem už zase kapituloval, když se najednou zastavila a docela klidně mu řekla:

     „Dělej jak myslíš, Františku.“ potom se zavřela v ložnici a dlouho do noci svítila.  Ani on nespal. Seděl potmě v obývacím pokoji a díval se z okna. Pozoroval, jak plynule přechází světla pouličních lamp a oken domů v pás hvězd na noční obloze. Ještě nikdy tolik hvězd neviděl. Skoro to vypadalo, jako by někdo rozprostřel koberec utkaný ze světýlek, vedoucí až někam do nekonečna a on pocítil neodolatelnou touhu jít tím kobercem až tam, kde se ztrácel v mlhovině Mléčné dráhy. Vstal a vykročil jako ve snu. Probralo jej zábradlí balkónu. Jen tak, že nepřepadl. V ten moment koberec zmizel. Přes zataženou oblohu nepronikla ani jedna hvězda a v ulici zářily jen světla lamp a oken. Vrátil se do křesla a vzápětí usnul.

       Celý ten večer se mu vrátil a zaplašil veškerou inspiraci. Posadil se na válendě. Tak takhle by to nešlo. Musím přijít na jiné myšlenky. Vytáhl z kapsy rohlíky, položil je na stůl a začal hledat něco, s čím by lépe klouzaly do krku. Otevřel dvířka kredence, ale kromě dvou konzerv tam byl jen zbytek pytlíku od fazolí a bobky.

    „Kde se tady sakra vzaly. Nikdy jsme je tady neměli. Zatracený myši. Všechno sežerou. I ty blbý fazole.“ mumlal do kredence, „jeden aby se bál tady něco nechat.“  Zarazil se. Zahodil konzervy a vrazil do vedlejšího pokoje. Vrhl se pod postel a vytáhl starý kufr. Otevřel víko.

   „Tohle není pravda. To přece nemůže být pravda.“ Zavyl zoufale a víko zase zaklapl v naději, že až jej otevře znovu, bude vše, jak má být.

Nebylo. Na dně kufru, ve změti rozkousaných, potrhaných a pomočených cárů papíru leželo asi deset malých, růžových a ještě slepých myšek. Vyskočil aby je rozdupal i s torzem svého snu, ale jakmile zvedl nohu k dokonání zkázy, zatmělo se mu před očima a on se skácel bezvládně k zemi.

 

                                                                       V

 

   Ten den začal stejně jako každé pondělí. Ranní poradou. Sýkora se Špačkem seděli za ponkem a pili kafe, Dudek se ztrácel za bulvárním deníkem, bratři Pěnkavové do sebe cpali šátečky z kantýny a elév Holoubek seděl na ponku a klátil nohama. Parťák Kalous listoval v notesu a chystal se rozdělovat práci, když mu v kapse zazvonil telefon.

     „Ahoj Heleno, tak co náš důchodce,“ začal zvesela, ale vzápětí zvážněl, „cože? To není možný.“

     Chlapi ztichli a zírali na Kalouse. Z jeho výrazu jim došlo, že se s Havránkem něco stalo. Čekali s napětím, až hovor skončí. Trvalo to dlouho, než Kalous zaklapl telefon a podíval se do dílny.

     „Tak co je?“ vyhrkl nedočkavě Sýkora.

     „To byla Helena,“ parťák se odmlčel, „Vincent měl mrtvici. Včera.“

Všichni se zapřeli pohledem o ušmudlanou podlahu, jen Holoubek seskočil z ponku před Kalouse.

     „Je mrtvej?“ zeptal se.

     „Ne. Mrtvej není. Máme ho přijít navštívit, až ho pustí z nemocnice domů.“ Kalous vytáhl kapesník, vysmrkal se a potom vzal do ruky svůj notes a dlouho v něm listoval.

 

                                                                         VI

 

     Havránka propustili z nemocnice za týden. Kalous svolal partu, koupili kytku, láhev vína a vyrazili na návštěvu. Otevřela jim uslzená Havránková.

     „To je dobře, že jste tady. Snad ho to trochu potěší.“

    „Jak se mu to stalo?“ zeptal se Špaček, „my mysleli, že jel na chatu.“

    „No právě. Minulou  neděli ráno odjel, ani si sebou nic nevzal. Jen ty svoje krámy. Mě to nedalo a tak jsem se za ním vypravila s taškou jídla. A tak jsem ho našla. Ležel bez sebe na zemi v tom starým kufru, co si do něj schovával ty svoje čmáranice. Záchranka přijela za chvíli, ale jak dlouho tam ležel, to nevím.“

      „Hlavně že je živej,“ řekl Sýkora, „má tuhej kořínek. Vylíže se z toho.“

     „No, já nevím.“ řekla Havránková a otevřela do pokoje.

Před oknem, hlavu ke straně, zabalený v dece, seděl Havránek v kolečkovém křesle. 

     „Buď zdráv Vincente. Jak je ti, stará vojno.“ pokoušel se Kalous překřičet rozpaky, zatímco chlapi zůstali stát ve dveřích. František seděl dál bez hnutí, nepřítomně zíral z okna kamsi do své duše, jen v levém oku, jakoby se mu zaleskla slza.


68 názorů

Benji
05. 12. 2012
Dát tip

Děkuji


Derylla
03. 12. 2012
Dát tip

Moc hezké, nechybí ani hudebnost textu. Krásá! 

 


Benji
14. 05. 2012
Dát tip
Děkuji. Elleanor

Elleanor
08. 05. 2012
Dát tip
Soucítím a vím, jaké to je, když člověk po něčem touží a ono to pořád jaksi nevychází...tvoje povídka mě ale nutí přemýšlet, jestli by se ale přesto nedalo udělat víc, aby se to stále neodkládalo..takže zapůsobila a to je dobře - na tip*

Benji
21. 03. 2012
Dát tip
Dík.Přesně takhle jem to myslel.

Zbora
20. 09. 2011
Dát tip
Moc hezky napsané.

avox
27. 06. 2011
Dát tip
jsem ráda, že jsem četla - povídku pozorně, komentáře zběžně. nejsem zklamaná závěrem, prostě ty myšky byly tou příslovečnou poslední kapkou. Moc na mne mluví... */

katugiro
22. 06. 2011
Dát tip
Jo, se StvNem souhlasím.

katugiro
22. 06. 2011
Dát tip
Líbí se mi jakási poctivost, s jakou je to napsaný; takhle si představuju, že by lidi na písmáku měli psát - prostě chci něco napsat, tak to napíšu jak umim. Nechce se mi to ani moc kritizovat, myslim že to už ostatní obstarali, kdyžtak něco připíšu, až si pročtu komentáře.

Janina6
18. 06. 2011
Dát tip
Myslím, že už chápu, jak to myslíš. Musím uznat, že představa, jak by povídka mohla vypadat, kdyby místo toho náhlého konce ji Benji teprve rozvinul a vygradoval, se mi hodně zamlouvá. Třeba se k tomu námětu ještě někdy vrátí a dá mu, co by si zasloužil. Jestli bude mít chuť a jestli to dokáže, samozřejmě.

StvN
18. 06. 2011
Dát tip
Jani, ja jsem nad obsahem ani moc nepremyslel, protoze mi to u takove nedokoncene povidky neprijde relevantni, nicmene kdyz jste tu narazili na ten trest ve forme infarktu, tak je treba krome obligatniho pohledu "zivotni pribehy", videt povidku z pohledu dila - a tady ten infarkt nedava smysl. Cely uvod povidky (expozice+kolize) se rozviji smerem vztahu uvnitr rodiny a vlastne jakousi socializaci cloveka, ktery najednou prestane chodit do prace a je v tom duchodu, vlastne nejvetsi problem je, ze o nekolik let drive nez partnerka, a ted je tu tahle situace, kterou jsme doufali, ze bude autor resit a ze vypointuje ve vztahu prave k te kolizi. Jenze autor nic neresil, proste to utnul a jako buh, ranou shora, zasadil svemu hrdinovi infarkt. Pro me je to jako pest na oko, je to chladny kalkul. Potiz je v tom, ze nakonec ale stejne nevime, co tim chtel autor rici. Konec se vytraci.

Benji
17. 06. 2011
Dát tip
Ani jsem nečekal takovou diskusi. Děkuji za vaše názory. Jsem rád, že jste se nad povídkou zamysleli, neboť toto bylo účelem. Myslím, že Janina6 to vystihla nejlépe. Nestudoval jsem teorii literatury, ani psychologii. Jen doháním, co jsem zameškal a každý názor je pro mně přínosem.

Janina6
17. 06. 2011
Dát tip
No, já doufám, že autor s tím počítal, že se pod jeho dílem můžou objevit nějaké komentáře :-) A díky za zajímavé názory.

Fruhling
17. 06. 2011
Dát tip
Si vždycky kladu mimoděčnou otázku, co chování hlavního hrdiny vypovídá o společnosti, nejen literární, ale i té, která danou literaturu tvoří (naprosto nejlepším metrem společnosti, jaký jsem objevil jsou ale horory a archetypy tamnějších zlounů). Jestliže tedy od autorů neočekávám, že by měli být společenští teoretici, tak kritici by jimi být měli. Alespoň trochu. Možná to souvisí tím, co od literatury chci primárně: jasné poselství o světě - u protřelých autorů pak zcela bez myšlenkových příkras. Proto mě nejvíce znervózňují texty plné myšlenkových rozporů nebo jasnost myšlenky nějak rozostřující. Čímže se vracím k té nedopracovanosti motivů: v nich je "špatný konec" jen vybrnknutím dílčí struny. K sporné otázce 2+3). Ale to už bych se opakoval. Otázka, jak by se měl hrdina zachovat má vztah k vnitřní myšlenkové konzistenci příběhu (není vztažena k nějaké idei Dobra), k tomu, co nám autor chtěl říci. Je podstatná. No nic, to už ale příliš odbíhám, takže dík za podněty a autorovi se tak nějak omlouvám .)

Janina6
17. 06. 2011
Dát tip
Ty si vážně pokaždé kladeš u povídek otázku, jak by se který hrdina "měl" zachovat? Já už několik desetiletí tuším, že svět není černobílý. Stačí mi, když vidím dobře načrtnutý problém, nemusím mít nalinkovaná řešení. Ale dobře, v případě Františka cítím jako lepší variantu to, co udělal, tedy že si prosadil svou. Řekla bych, že to nebylo až tak na úkor rodiny. Ale to už jsme myslím od literatury daleko. Jinak, tu mrtvici nevidím jako "trest". Z textu plyne, že si ji možná přivolal či uspíšil stresem, rozrušením, zlostí... Ale ona ho mohla klidně klepnout i z "radostného stresu", z uměleckého vytržení třeba, při malování. Prostě to přišlo, a mně se líbí, že ten příběh nekončí jako pohádka.

Lakrov
17. 06. 2011
Dát tip
Pokud by z diskuse začal autor nabývat dojmu, že se dopustil něčeho v zásadě špatného, pak si dovoluji mu navrhnout, ať si té intelektuální hry pod svým dílem zkusí na chvíli nevšímat; Zjistit, že někdo zvládnul manýry a názvosloví literárních rozborů, mu (autorovi) nic dalšího nepřinese; nebo nanejvýš otázku: "Proč právě tady?" Vydrž, Benji! :-)

Fruhling
17. 06. 2011
Dát tip
Ten čtenář by byl docela protřelej kritickou teorií, protože by věděl, že v každém textu kromě přímého moralizování autora existuje i "skrytá" ideologie, přetisk určitých archetypů, které se do textu vpijí buďto nezávisle na autorovi (pokud autor tvoří takřečeno srdcem z ničeho) nebo jako vedlejší efekt určitých vědomých koncepcí a rozvrhů. Rozhodně nechci, aby autor vystupoval jako společenský teoretik nebo moralista, ale zrovna odpověď na otázku, která vysvitla v bodech 2+3, mi přijde poměrně klíčová. Mám totiž za to, že střední cesta zde neexistuje. Pokud tě dobře chápu, sama se kloníš k variantě "utlačeného" hrdiny, tedy si z něj "vyvodila poučení" tímhle směrem. Možná radikálněji než text sám .) Ale to už se nám tady odvíjí debata o pozici spisovatele v literatuře, světě a přidružených vesmírech.

Janina6
17. 06. 2011
Dát tip
Fruhlingu, já myslím, že Benji čtenáře nechce poučovat, že jen nabízí námět k zamyšlení. Ostatně, proto je podle mého i ten závěr tak "useknutý" - nezná ideální řešení, nenabízí poučky, jen ukazuje, že člověk nemá s uskutečnováním záměrů otálet příliš dlouho. To by byl, promiň, hodně pitomý čtenář, který by si z téhle povídky vyvodil "poučení", že hrdina byl potrestán za vzpouru... Jinak tvá i StvNova kritika Bejnimu určitě pomůže uvědomit si, kde by se dalo za tématu ještě zapracovat.

Fruhling
16. 06. 2011
Dát tip
Ještě jsem se k textu vrátil, že ti dopíšu něco víc faktického, nejen moralistické řeči, ale StvN mě přeběhl, takže se připojuju pod jeho kritiku.

StvN
16. 06. 2011
Dát tip
A ještě poslední věc, podrthnul bych to, co napsal Fruhling, možná to napsal trochu srozumitelněji, než já: "Pořádně není zpracován jediný velký motiv" Jistě, dalo by to na román, fajn, ale to není omluva pro povídku. Takhle povídka prostě nefunguje, rozpadá se ti, nedrží. Je lepší nepsat to, co nemá jasnou funkci pro text.

StvN
16. 06. 2011
Dát tip
Taky mě naštvaly hrubky, jako třeba: "ani si sebou nic nevzal"

StvN
16. 06. 2011
Dát tip
Čtivě napsané, to je pozitivní. Vadil mi jen místy afekt (slza ukápla na sako) a některé expresivní popisy, třeba to s tím kanálem La Manche. Ale jinak fajn, četlo se to dobře a v prvních třech kapitolách jsi to pěkně rozehrál, takže jsem se těšil na nějaké zajímavé vyústění. Musím říct, že jsi mě zklamal, dokonce se mi stalo to, protože jsem si tvou povídku vytisknul, že jsem hledal stránky mezi čtvrtou a pátou kapitolou, protože se mi zdálo, že jsem jich několik musel někde ztratit, bohužel, neztratilo se nic. Nejdřív rozehraješ přitažlivý příběh, máš tam chlapa v důchodu, který má sen a chce si ho konečně splnit, manželku, která má svůj ženský pohled na věc, organizuje pro něj překvapení, začíná komplikace, ideální prostor pro konflikt mužského a ženského světa, pak mladé manžele, kteří svou typicky naivní logikou myslí, že se člověk v důchodu automaticky nudí atd.. Psycholgie postav je povedená, uvěřitelná, slibná. Jenže všechno tohle tam bylo úplně zbytečně a ve vztahu k pointě, jsi to vůbec psát nemusel. Myšlenku jsi nerozvinul, nápady nevyužil, tvojí povídce se stalo přesně to, co se stalo tomu muži, dostala infarkt a zkolabovala. Ten zlom je patrný na první pohled. Od té čtyřky je text banálnější, rychle spěchá za pointou a pak ten střih mezi čtyxřkou a pětkou, to je vlastně už jen epilog. Jakop bys to vzdal a chtěl to mít co nejdřív za sebou. Musím říct, že mě začátek tak navnadil, že to zklamání nenesu moc dobře. Ale budiž. Jsem si vědom toho, že by se ti povídka rozrostla do mnohem větších rozměrů, pokud bys využil všechen materiál, který jsi nashormáždil na začátku, nicméně pak by to byla povídka opravdu dobrá.

Fruhling
16. 06. 2011
Dát tip
1. O slova tam ani nejde, v podstatě je to univerzální generický projev k odchodu do důchodu. Mě jen baví to chroupání brambůrek, které podtrhává zmechanizovaný projev předáka. Což mi připomíná, že Na mamuta je v poslední době nejlepší příběh o důchodcích, co znám .) 2. + 3. Právě, že mě usadil ten fatalismus: když si hrdina konečně splní svůj sen, bůh ho za zločin na manželce a rodině potrestá houfem myší - a mrtvicí. Tahle etická rovina mě znervózňuje: má se hrdina odtrhnout od rodiny, která ho jako by vykořisťuje? nebo je hrdina sám sobecký hajzlík, na nějž rodina doplácí?

Benji
16. 06. 2011
Dát tip
Fruhling: 1. zvuková stopa sice dobrá, ale nerozumněl jsem ani slovo. 2. kdybych chtěl do detailu zpracovat jednotlivé motivy, psal bych román a ne povídku. 3. záměr není, že jakákoliv vzpoura nebo touha po změně ve své prudkosti a bezohlednosti vede na kolečkové křeslo, ale splň si své sny, než to s tebou sekne. V každém případě děkuji za názor. Jsem rád, že jsi to přečetl a stálo ti to za napsání pár řádků.

Fruhling
16. 06. 2011
Dát tip
Zvuková stopa je naprosto kouzelná. Přes veškeré formální dostatečnosti (jako je zvládnuté tempo textu, správně vložené popisy) se nehodlám se smířit s ambivalencí poselství textu - Pořádně není zpracován jediný velký motiv: ani malování coby tvůrčí činnost, ani změna sociálního statusu, ani motiv emocionální. Vše je jenom nakousnuté,v nakousnosti uhlazené a v důsledku bojácné. Je mi ale jasné, že tento chlácholivý tón, který tvrdí, že jakákoliv vzpoura nebo touha po změně ve své prudkosti a bezohlednosti vede na kolečkové křeslo, bude čtenářstvu vyhovovat. Možná jsem ti teď vynadal trochu nespravedlivě i za všechny ostatní konejšivé autory, ale za tímhle stanoviskem si stojím, není v tom nic osobního.

Janina6
16. 06. 2011
Dát tip
Četla jsem tuhle povídku už před časem, teď jsem se k ní vrátila a znovu se mi četla dobře, i když už jsem znala pointu. Máš to dobře formálně rozvržené, nenudíš, a hlavního hrdinu jsi dokázal podat tak, že je čtenáři blízký. Jak tu někdo psal, je to v podstatě banální příběh – jenže ty ho dokážeš vyprávět docela napínavě, a ten problém, s kteým se František potýká, je vlastně docela závažný problém. Jestli bude člověk žít svůj vlastní čas, nebo ho rozdá druhým. V nějaké podobě to nejspíš řešíme všichni, hledáme kompromis, ale někdy prostě není možný. "Zoufalý vztek na sebe sama, že zase, bože pokolikáté už, vyměnil svoje rozhodnutí za cizí. Aby vyhověl. Aby nezklamal."... Líbí se mi, že tvůj hrdina se alespoň pokusil nepodlehnout. A vlastně se mi líbí i to, že příběh nekončí happy-endem, jak by si asi zasloužil. Končí tak, jak nám to život s gustem píše do scénáře: někdy může člověk udělat pro splnění svého snu úplně všechno, a přesto je to marné.

Santi€
12. 06. 2011
Dát tip
dobře se mi to četlo, zajímavé téma a styl. oceňuji detaily - ptačí jména řemeslníků třeba a přezdívku hl.hrdiny. taky pěkný je ten vztah Františka ke krajině - mohl by ji tolikrát malovat a pokaždé by vypadala na obraze jinak.

Petrusha
13. 05. 2011
Dát tip
tak ňák asi šeci skončíme, až nás trefí pepka presnou ranou, akorát asi ešte skúr, než sa dúchodu dožijeme pjekné moc

moc krásné, k tomu není víc co dodat, příběh ze života, ale skvostně napsaný, s citem i jasným rozhodným slovem, gratuluji a děkuji za skvělý zážitek Lakrov díky za avízo, opravdu stálo za to číst! Tip

lenkak
08. 05. 2011
Dát tip
Jedním slovem- dokonalá! Zajímavý námět, skvěle a čtivě napsaná a na konci mi vyskočila husí kůže.

Edvin1
06. 05. 2011
Dát tip
Oldjerry: Tou černobílou jsem měl na mysli skutečnost, že vše, co se v tomto příběhu stalo, bylo předvídatelné. Bývají však situace, které předvídat nelze. Představ si, že by zde byla vnoučata a děda by je měl nekonečně rád. Odloučení od nich by nedokázal zvládnout. A tak by jej děcka začala citově vydírat. Já, jako děda, bych v takové situaci kapituloval, hodil malířský stojan do řeky a šel na ten statek dřít. I kdyby to znamenalo konec mého snu, a snad i mou fysickou smrt. Už mi rozumíš? Proto jsem považoval tento příběh za dobrý, ale pouze černobílý. Autor postupoval dle konvencí, stylem akce (žádost o pomoc na stavbě) - očekávaná či obvyklá reakce (vzbouření se dědy). A pak nejpravděpodobnější výsledek (infarkt či mozková příhoda). Zpracoval to výborně, ale do hloubky nešel. Psychologie zde není brána v úvahu, a znalost takové krajní možnosti, jakou zmiňuji (citové vydírání nebo něco jiného), mu buď chybí, nebo ne, ale nepovažuje ji za dostatečně čtenářsky zajímavou.

Edvin1
06. 05. 2011
Dát tip
No prosím, dalo se to poznat. I druhou větu bych mohl podepsat. Tak piš - umíš to, a máš o čem. Ed :-)

baronka
06. 05. 2011
Dát tip
Dobře a uvěřitelně napsané T

Benji
05. 05. 2011
Dát tip
Ještě jednou díky za slova chvály. Kluk už dávno nejsem. Je mi 51 a tak trochu se snažím dohánět, co jsem léta odsouval, aby mě ta Pepina nedostala s pasivní bilancí na kontě.

Výborný text.

Oldjerry
05. 05. 2011
Dát tip
Ale to není vůbec černobílé. Je to skutečný příběh, možná kompilát více příběhů, ale tak hnusně realistický, jak jen život někdy dovede být. Sám jsem prožil několik podobných příběhů - zatím naštěstí jako divák, pozorovatel... Je to smutné, ale ohyzdně pravdivé. Přitom nikdo se nezachoval zle... vše, co je důležité, se odehrávalo v rovině nápadů, návrhů a přání. Jasně *

Lakrov
05. 05. 2011
Dát tip
Pro Edvin1: > ...Ne vždy je situace (pra-) rodičů tak černobílá... Teprve mě to čeká, děkuji za varování :-) (též autorovi)

Doll
05. 05. 2011
Dát tip
Chudák Havránek, bylo mi ho líto. Povídce není co vytknout. Přidávám se k názoru mylenky. :)

Lakrov
05. 05. 2011
Dát tip
> ... uzrál asi dobře Nejen uzrál; povedlo se ti ho i dobře zaznamenat do slov. Těžko říci, jestli talent nebo trpělivost; nejspíš od obojího kus :-)

Edvin1
05. 05. 2011
Dát tip
Benji, mohl bys prozradit svůj věk? Nezdá se mi, že by tohle mohl napsat kluk. Jinak: Tvou povídku jsem si vytiskl a dal ji přečíst svým drahým, pro výstrahu. Převyprávěl jsem ji i mé ženě. Došli jsme však k závěru, že jsou muži i ženy, jež se nacházejí v podobné situaci, ze které včak není úniku. Tvůj hrdina by býval z oné pasti, nastražené příbuznými, unikl, kdyby jej nezradilo srdce. Znám muže, jenž z ní uniknout nemůže, protože ona past je daleko pevnější. Ne vždy je situace (pra-) rodičů tak černobílá, jako ta Tvá. Díky tedy za inspiraci k mé další povídce.

Benji
04. 05. 2011
Dát tip
Netušil jsem, že povídka bude mít takový ohlas. Ten nápad jsem nosil v hlavě docela dlouho a jak je vidět, uzrál asi dobře. Všem moc děkuji za hodnocení. S nominací na povídku měsíce rád souhlasím.

filemon
04. 05. 2011
Dát tip
Výborne napísané, klobúk dolu!

Sebastiana
04. 05. 2011
Dát tip
Píšeš pěkně, dávám si tě do oblíbených.

Janina6
04. 05. 2011
Dát tip
Díky za nominaci, zařazuji do klubu.

Výborně se mi Tvé dílko četlo, má spád. I přes běžnější téma a očekávatelný konec jsem se nenudila ani chvilku a právě Tvoje popisné vyprávění mě bavilo nejvíc, krásně mi okamžitě naskočily obrazy. A navíc - impresionisti jsou moje láska, takže samozřejmě přidávám tip *

FAE BOMB
04. 05. 2011
Dát tip
Hezky se četlo. Přiznávám se ale, že jsem celou dobu čekal, kdy ten dědek umře. Prakticky nikdo z písmáků si nedokáže vodpustit nějakej dramatickej závěr, většinou smrt... :-))

macecha
04. 05. 2011
Dát tip
fakt parádní čtení .... T***

Diana
04. 05. 2011
Dát tip
Skvěle napsáno! Přesvědčivě. Přečetla jsem jedním dechem. *

fereny
04. 05. 2011
Dát tip
Úplně mě to rozhodilo.

Edvin1
04. 05. 2011
Dát tip
I když námět není nijak nový, jeho zpracování je prostě tak dobré, že Autorovi jeho nadání závidím (a přeju). Dávám si Tě do oblíbených v naději, že toto nebyla jediná vlaštovička. P.S. Ta povídka mi měla osobně moc co říct, viz můj profil. Díky za výstrahu, a to myslím smrtelně vážně. Ed :-) A taky vřelý dík Lakrovovi za avi!!! P.S. Jinak si myslím, že početné chybky zbytečně kazí dojem. Ale rád Ti je prominu, tak kvalitní to je.

renegátka
04. 05. 2011
Dát tip
Četlo se mi opravdu dobře. Každý se těší, že až jednou.., ono to může dopadnout úplně jinak.


..sakryš..je mi z toho ouzko.. ..dík za avi..Lakrov.. ..ten pocit de ja vu mám taky..možná je to tím..že sami pořád někomu ustupujeme..

Děkuji Lakrov za avízo. Musím se přiznat, že bych nejraději doslovně opakoval to, co napsala Mylenka. Prostě - jedním dechem (a to s dechem dlouho nevydržím). Navíc jsem se přistihl, že se při čtení nepřetržitě usmívám a tetelím se. Nepokládám se za kritika, tudíž jen "hlubší poklona" a tip.

baaba
04. 05. 2011
Dát tip
Výborný čtení ...trochu moc překvápek na starýho Vincenta. Text fajnovej ...na mě trochu popisnější, ale to je MŮJ problém***

nostalgik
04. 05. 2011
Dát tip
... osud, ten nás vždycky dostihne a dokáže si najít nástroje: když nestačí lidé, povolá myši... Skvěle napsáno, četl jsem jedním dechem, přes pro mě nadměrnou délku. ***

Lakrov
04. 05. 2011
Dát tip
Dobře se to čte (obvykle mívám při čtení tu a tam pocit, že by se něco mělo upravit; v tomhle textu mi nic takového nepřišlo). Krásné, i přes to, že je to vlastně ilustrace obyčejného života, sužovaného řadou kompromisů. Nominaci do soutěže Povídka měsíce považuji za samozřejmost; tedy pokud autor(ka) svolí. A napadá mě, že letošní květen je měsícem dobré prózy :-) Na závěr otázka: Po celu dobu čtení mě provázel pocit, podobný "de ja vu" (nebo jak se to mordyjé píše :-) ) Nebyla už v minulosti na Písmáku (možná jinde?) pov ídka s podobným námětem? Díky za náladu, Tip a několik avíz (omlouvám se za jejich zvýšenou frekvenci, dotčení prominou, může za to květen)

Marcela.K.
03. 05. 2011
Dát tip
Skvěle napsaná povídka. Nenašla jsem chybu. Už dlouho jsem tu nic tak dobrého nečetla a dovolila bych si ji nominovat do PM. Přečetla jsem ji "jedním dechem"... Jen bych dodala k obsahu, že šanci má. Nejdůležitější na rozcvičení je první měsíc po příhodě a nejlepší rehabilitační výsledky dosahují milující životní partneři a přátelé.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru