Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO lípách a o naději
Autor
Robinia
Zastavení první, nejsevernější Čechy...
Moje dětství ve vesnici ve Šluknovském výběžku... Chodívali jsme si hrát k lípě, jedna z posledních z lipové aleje směrem k Lipové. Ani nevím, jestli tam ještě stojí…
Bylo to brzy zjara. Psal se rok
Neděle byla jako malovaná. Sešla se snad celá vesnice, nejdřív se sázela lípa u barevny, druhá před školou a třetí u Klubu. Do jámy vhodili láhev s nějakým kusem papíru uvnitř, pečlivě zalitou pečetním voskem. Pak stromek, přihrnout hlínu a upevnit k tyčce trikolórou. Ty řeči kolem mě moc nezajímaly, odrecitovala jsem svou básničku, uvědomila jsem si, že při hymně musím stát. Tři lípy svobody, vždyť my byli svobodní...
Po Pražském jaru přišlo léto. Překulilo se do druhé poloviny. Nad ránem dvacátého prvního srpna mě probudil rachot. Tenkrát po cestě kolem nás projelo tak jedno auto za celý den, a teď, takový hluk. Tanky. Neuměla jsem si to ve své dětské hlavě srovnat ani mnohem později. Nechápala jsem, proč se táta tolik rozčiluje a nadává, můj jinak tak usměvavý až flegmatický tatínek.
O několik měsíců později ke škole přijel bagr, dívali jsme se z oken. Vyvrátil tu malou lipku, rostla druhým rokem. Museli zjistit, co tam vlastně pod ní můj táta přesně napsal a uložil. Pamatuju si, že ho nejvíc mrzela ta zmařená lípa…
Zastavení druhé, pod Orlickými horami...
Tu lípu až vzadu na konci zahrady prý děda sázel, když dostavěl dům v roce 1935. Dědu jsem nikdy nepoznala, popravili ho ve Stuttgartu 1. června 1942, táta na něj často vzpomínal – a já neměla odvahu se ho ptát na tohle období. Doma máme dědovy zápisky z koncentráku, pod tou hrůzou a beznadějí – drobínek naděje tam dýchá do posledního řádku. Dum spiro spero... Babička dědovu lípu z nějakých neznámých důvodů neměla ráda, každý rok jsme ji ořezávali, aby příliš nestínila sousedům, mluvilo se i o tom, že by se lípa měla porazit... Dědova lípa už uschla. Babička už taky dávno umřela a když se před několika lety lípa nezazelenala, kmen ještě nějaký čas trčel jako výmluvné torzo... Stromy sázíme pro naději, že děti z nich budou obírat plody. Dědův ořešák plodí vnukům... Dědovy jabloně jsme už pokáceli, byly moc staré. Kromě jediné. Gronselské. Chtěla bych, aby i za mnou zůstaly stát stromy...
Zastavení třetí, v kraji barona Ringhoffera...
Za domem máme lipovou alej, mezi lipami vede moje cesta do práce. Kvetou postupně, a v rozdílném čase, a voní nádherně. Zahradu máme každý podzim plnou lipového listí a na jaře mezi růžemi vyrůstají malé lipky... Loňská bouřka jednu snad dvousetletou lípu srazila, byla jsem v tom okamžiku jen neceých sto metrů daleko. Pahýl, co zůstal, symbolizoval beznaděj. Letos se znovu zazelenal... Když počítám Má dáti a Dal, tak na tu první hromádku přihazuji i naději. I za ní děkuji...