Tajemné kosočtverce v obilí

Ve čtvrtek dvanáctého srpna večer nalezl akademický malíř Izidor Popelec v elektronické poště svého počítače naléhavou zprávu. Stálo v ní:

Zachraňte svět!
Pět minut po poledni Vašeho času jděte do ústraní, položte pravou ruku na zem a pak všemi buňkami své bytosti pošlete svou Energii/Vědomí ke středu Země. Pak proneste pevným hlasem: Ať všichni psychopaté, kteří řídí moji planetu, následují cestu Vědomí, cestu Univerzální lásky, a to ihned, nebo ať jsou neprodleně odstraněni ze Země!
Váš mozek vytvoří mozkovou vlnu, která bude znásobena podobnými vlnami miliónů lidí kolem celé planety. Výsledek Vašeho snažení bude doložen znamením!
P.S.
Rozešlete tento dopis sedmi přátelům. Řetěz nesmí být přerušen! Pokud dopis neodešlete, postihne Vás krutý trest! Zde je několik případů:

- Majitel motelu Norman Bates, v domnění, že se jedná o účet za telefon, dopis roztrhal, útržky nasypal do nádrže automobilu a vůz pak odtlačil do bažiny. Jeho jediný host, transvestitní nekrofil, mu mezitím znásilnil pět let mrtvou matku a ujel bez placení.

- Samantha Brownová z Bostonu obdržela tento text e-mailem ráno 11. září 2001. Zdržela se jeho mazáním natolik, že zmeškala letadlo  společnosti American Airlines do Los Angeles. Skoro celé dopoledne ji to mrzelo.

- Izaac Löwe z Jevíčka anglicky psanému textu nerozuměl, list snědl s česnekovým dressingem a dva dny nato obdržel příkaz k deportaci do koncentračního tábora v Lužné nad Planicí. Přežili jen díky tomu, že tam žádný koncentrační tábor nebyl.

- Jistý Michael Jackson, původně černoch...

„A dost!“ okřikl se Izidor s rukou na půl cesty k linoleu. „Myslíš přece racionálně, konzumuješ racionálie, počítáš s racionálními čísly a necháš se zmanipulovat báchorkou o biorezonanci? V době mezigalaktických sond, molekulární genetiky, internetových sítí a třívrstvého toaletního papíru budeš věřit v okultismus a parapsychologii? Na to se půjdeš vyspat!“
A šel. Před tím ale, jen tak pro jistotu, vykonal předepsaný rituál a rozeslal text na všechny uložené adresy, včetně banky a Asociace výtvarníků.
Usnul rychle a nerušeně. Kosmetička nedávno jeho choti doporučila navlékat si přes noc na ruce a nohy plastové sáčky naplněné pleťovým krémem a vlasy ošetřené balzámem zavinovat do ručníku. Kosmetička byla rozvedená.

◊

„Nemysli si, že se budeš celej den povalovat!“ vyrval Popelce z děsivého snu manželčin druhdy konejšivý soprán. „Pračka divně chrastí a zase sežrala tři ponožky. Už mám šuplík plnej osamělejch fuseklí! Musíš se na to podívat.“

„Jsem grafik, nikoliv opravář spotřebičů,“ utrousil Izidor cestou do koupelny, „sama víš, že nevynikám v řemeslných dovednostech. Odbornou práci mají dělat odborníci.“

„Dobrá, připouštím, ale moc se neraduj, Pyrrho! Nasypeš slepicím a posekáš trávu. Jedu do města k sestře hlídat haranty. Vrátím se až odpoledne. Ohřej si párek. Čau.
Jo, a to obilí na záhumenku taky nějak divně polehává!“ zaslechl ještě zezdola od vchodových dveří.

„Divně polehává?“ mumlal si ústy plnými zubní pasty, jda na balkon, aby se přesvědčil.

Nevěřitelné! Uprostřed políčka ječmene se skvěl s udivující pečlivostí vyválený dokonalý kosočtverec. Pravda, bez atributů tomuto utrhačnému symbolu přináležejících.
„Ha! Znamení! Universum se mi pokouší něco sdělit,“ zauvažoval výtvarník, vzpomenuv na dotěrně naléhavý a zcela živý sen z této noci. Ležel v poli, nad ním se skláněl Sigmud Freud s otepí nějakého roští v náručí a příšerně se šklebil.

„Snad bych mohl tento fenomén prokonzultovat se sousedem MUDr. Hojdánkem,“ přemítal polohlasem nad hrnkem kávy, „jenž je homeopatem, a holedbá se, že po mnohaletém důkladném pozorování přírody získal schopnost rozpoznat ty nejskrytější souvislosti světa. Získanou schopnost nyní mění na hotové peníze tak, že churavým podává preparáty, které poblíž účinné látky jen ležely, nebo se o ní pouze doslechly. Ten filuta zašel dokonce tak daleko, že svým pacientům zasílá homeopatika prostřednictvím e-mailu, čímž dosáhne u medikamentu zředění zcela nevídaného. Pouhý pohled na fotografii pilulky má údajně přímo zázračné uzdravovací účinky a pověsí-li si pacient tento obrázek do pokoje, dojde v místnosti překvapivě rychle k eliminaci všech negativních zón, jakož i k sanaci vlhkého zdiva. Hojdánek by mohl...

A nebo radši ne. Už vidím, jak mi po domě pobíhají hordy senzibilů, biotroniků a proutkařů, předstírajíce lokalizaci patogenních proudů. Přitom každé dítě ví, že geoanomálie probíhají bez výjimky a za všech okolností přímo pod postelí a pod křeslem u televize. No nic,“ oprášil Izidor košili od drobků ze snědeného rohlíku, „nejlepší nápady na člověka přijdou při sekání trávy.“

◊

„Dobré ráno, paní Chroustalová,“ snažil se Izidor překřičet řev motoru sekačky, „tak z konzumu, z konzumu?“

„Jakypak ráno? Deť bode co chvila k plednimo, senko! Do z jedenáctyho autobuso. Bela sem v Kostelco o Voráčke, nechat si veložet karte na staryho. Je posledni dobó nejaké nascipané. Tož s Pánem Bohem.“

„Aji ze šatama,“ spolknul Popelec posměšnou variantu odpovědi, když tu byl napaden myšlenkou. „No ovšem! Sybila kostelecká! Věhlasná Pýthie ze sousední vesnice! To je ono! Kam se na ni hrabe Hojdánek. Tráva počká! Hopsa hejsa do Kostelce,“ pobrukoval si osvícenec soukaje kostru z montérkového overalu.

„Škoda, že tu manželka nenechala svoje auto. Tahle černá limuzína se bude před věštírnou vyjímat jako záchod v hladomorně,“ uvažoval za jízdy. „A telefon jsem zapomněl doma. Ale stejně, co bych ženě asi tak řekl, kdyby volala?   Co zrovna děláš? - Ále, sleduju vykládání karet. -  Ty jsi u astrologa? - Ne, v mořském akváriu. Přivezli želvy.  To by mi nespolkla. Moment, jak byla ta adresa? Libuše Voráčová, Kostelec 42. To bude nejspíš támhle za kostelem.“ 

◊

 „Dobrý den, jste objednán?“ ujala se Izidora drobná blondýnka a koketně odhalila část jídelního lístku z vietnamského bistra, vytetovaného na levé paži.

„Objednán? Netušil jsem, že je nutné ohlásit se předem. K jasnovidce!“

„Jak, jako... A jo to nééé! To je jako kvůli evidenci. Ale, jako každou desátou návštěvu pak budete mít zdarma!  Potřebuju jenom vaše jméno, datum, hodinu a místo narození, rodinné poměry, majetkové poměry, milostné poměry...“

„Moment. Zadržte ručej svých slov. Nepřišel jsem vyplňovat kvízy ani se nehodlám stát abonentem vašeho orákula!“

Blondýna na okamžik zbrunátněla. Nato vystřídala přehršel barev tak rychle za sebou, že by jí oliheň záviděla.
„Nechte si to, jóó?“ protáhla obličej posetý množstvím hnisavých ran, okrášlených kovovými kroužky. „Kdo je u vás jako to... Ručej?“

„Ručej je bystrý tok, slečno. Tok vody, řeči, čehokoli. Snad jen s výjimkou toku tetřevů,“ snažil se ji Izidor uchlácholit. „Vy budete bezpochyby také velice bystrá. Až trochu hyperaktivní, viďte? No, že vám vyzdobili náušnicemi celý obličej, než se trefili do uší.“

„Eee?“

„Dobrá, zanechme kočkování. Zdá se, že je nezbytné, abych pohovořil s duchem jistého doktora Freuda. Můžu vstoupit k madam Voráčové?“

„Eště je tam stará... Totiž, má tam dosud klienta. Ale s tím duchem, to nevím. Jako duchy, ty vyvoláváme. Po setmění. Ten váš kamarád je od ef, to byste přišel na řadu nějak po půlnoci. Víte, naše médium je bývalá učitelka, tak je zvyklá vyvolávat podle abecedy. Ale stejně byste se toho moc nedověděl. Duch kominíku... komunuk... Prostě, jako odpovídá akorát klepáním. Zaklepe jednou - ano, zaklepe dvakrát - ne.“

„Hm, tak to ne. Nejsem zvědavý na nějaké záhrobní klepy. Co byste mi tedy doporučila?“

„No, děláme výklady z karet, čtení z ruky, věštění z koule, výklady snů...“

„Sny! To je ono! Tak na to si počkám. Chvilka mě nezabije,“ pohlédl Izidor na hodinky. „Na tom obrázku nad vámi, slečno, je paní Libuše?“

„Ne, to je její matka. Slavná věštkyně a jasnovidka Larisa van Horne. Ta ve své vrcholné formě předpovídala až čtyři katastrofy denně.“

„Ale,“ zaradoval se Izidor. „A paní matka se v současnosti nachází kde?“

„Nerada vás klamu, totiž zklamávám,“ blábolila hosteska, zjevně ovlivněna Popelcovým šroubovaným slohem, „ale v současnosti se ze zdravotních důvodů nachází na hřbitově. A jak vidím, babi Maršálková je už hotová,“ pohlédla s ulehčením na drobnou stařenku ve dveřích, „tak můžete vstoupit.“

◊

„Dobrý den. Neruším?“ rozhlédl se kumštýř po místnosti, kterou úsporně osvětlovala úsporná žárovka. Vědma, sedící za masivním stolem, měla přední stranu hlavy počmáranou veselou karikaturou obličeje a hmotnostně se přibližovala hnědouhelnému rypadlu.

„Posaďte se, pane Popelka.“

„Popelec!“

„Já vím. Nuže, přejete si vyložit minulost, nebo budoucnost?“

„Nu, stavěl bych se mnohem vstřícněji k budoucnosti, ve které budu jednou žít, než k minulosti, ve které pravděpodobně nikdy žít nebudu, že ano.“

„Ještě jednu otázku, když dovolíte, jste věřící?“

„Netuším sice, jak to souvisí s mým problémem, avšak ano, jsem přesvědčeným, oddaně a hluboce věřícím člověkem. Věřím v NEEXISTENCI Boha i čehokoliv podobného! Což mě přivádí k té záležitosti...“

„Já vím, pane Půlpenc, já vím. Vy jste blíženec, jak vidím, že?“ oprášila věštkyně skleněnou kouli švédskou utěrkou.

„Ne, zatím jenom ublíženec. Zkuste si, milostivá, přepnout na jiný kanál. Freud! Nevidíte tam někde Sigmunda Freuda? Toho si žádám!“
Jasnovidka údivem několikrát pozdvihla srostlé obočí a současně zapráskala knírem. Vypadalo to, že jí na obličeji kopulují kondoři.
„Mohla byste vydatnou žílu vašich dohadů přetavit v něco smysluplného?“

„Pane Pupenec, metapsychologie není metalurgie. Bez otázek není odpovědí. Myslíte tím Freudem něco konkrétního?“

„No ovšem. Celou dobu o tom hovořím. Měl jsem v noci živý sen. Ležím v lánu obilí, nade mnou se sklání Sigmud Freud, nic neříká, jenom mi ukazuje různé druhy květin. Begonie, jahody, hruškové květy, větve habru a bílou chryzantému.“

„Můžu vám to říct tak, jak to je? Bez obalu?“

„Klidně to vybalte.“

„K tomu není zapotřebí žádných spiritistických dovedností. Na to vám stačí znalost květomluvy. Každá kytka totiž představuje nějaké sdělení.

Begonie - dej si pozor! Jahodový květ - vím něco nového. Hruškový květ - musím s tebou mluvit. Habr - očekávám tě na známém místě. Chryzantéma bílá - pravda zabolí.

Tak, pane Popletenec, to bychom měli. Dostanu od vás šest set devadesát korun. A řekněte vaší paní, že ty tři ponožky najde v kapse svého proužkovaného županu.“

◊

„Kde se flákáš?“ vítá Izidora žena. „Slepice řvaly hlady a tráva je furt po kolena. A co seš tak zelenej, jako by ses předávkoval špenátem?“

„Jedu z Kostelce. Přihodila se mi dnes taková neobvyklá...“

„No jo, ty máš furt něco, ale nevěřil bys, co se stalo mně! Představ si to, musela jsem se od ségry vrátit autobusem. Nějakej zmetek ukradl mýho Reníka! Z parkoviště na sídlišti!“

„Zcizil Renaulta? Tvého bitevního Renaulta? Nečekal bych, že i mezi vyvrheli se najdou masochisté!“

„No, musel to být naprostej vypatlanec. Ani si nevšiml, že nádrž je úplně suchá, tak dokodrcal akorát za město. Policajti už Rendu odtáhli. Ještě mi volali, že pachatel, než zdrhnul, rozkopal dveře, víko kufru, oba blatníky a nějaký světla. Já nevím, mám se přiznat, že už to tak bylo?“

„Když o tom tak uvažuji, nemohu se zbavit dojmu, že právě před tímhle se mě Freud v noci pokoušel varovat. Jenom nechápu, proč kolem těch znamení nadělal tolik cirátů. Jestli trpí komplexem méněcennosti z toho, že je mrtev? Nebo že po smrti musí nosit tak příšernou kravatu? Proč se nevyjádří jasně? Kdyby mi poslal e-mail, nebo aspoň šek na nějakou větší částku, zabilo by ho to?“

„Tak já se tady snažím vzbudit trochu soucitu, že budu mít zejtra pernej den, a ty na mě s Freudem? Nic nebude! Už jsem se namazala norkovým krémem a jdu spát. A tobě to doporučuju taky. Ráno projdeš záhumenek, jestli není díra v plotě. Zase nám někdo zdupal brambořiště.“

„Zdupal brambořiště?“ opakoval mechanicky Izidor a vyšel zčerstva na balkon, aby to zkontroloval. Kýženě se mu ulevilo. Žádný další rovnostranný rovnoběžník.
V posledních paprscích zapadajícího slunce se v bramborové nati rýsovaly kruhy. Zaplaťpánbůh, čtyři docela normální, vzájemně propojené kruhy.

„Jo, abych nezapomněla,“ děla k Izidorovi chemicky ošetřená manželka, zručně obalujíc končetiny mikrotenem, „doufám, že se zejtra nikam nechystáš! Potřebuju si ráno půjčit tvoje Audi!“