Házení kamenů

Petr se okázale nudil. Jeho matka probírala se svou sestrou osoby, o kterých v životě neslyšel a zřejmě o nic nepřišel. Co na tom, že ředitel školy v Kamenici nechal propadnout dceru obchodního náměstka tamní sklárny, protože nebohého ekonoma přistihl doslova ve své manželce? Nevinní musejí být spravedlivě potrestáni, to už Petr dobře znal.

   Petrův strýc trpěl podobně, a tak se rozhodl zachránit jednou větou oba.

   „Mohl bych ukázat Petrovi vesnici,“ navrhl.

   Jeho žena jen pokývla hlavou a pokračovala v životně důležitém klábosení. Strýc tedy pokynul Petrovi, aby ho následoval. Ten ochotně vstal, protože i pohled na kravín uprostřed kvetoucí řepky mu připadal jako strhující zážitek ve srovnání s neúnavným štěbetáním dvou žen v klimakteriu.

   Strýc s Petrem vyšli z domu a mlčky procházeli vesnicí. Petr byl za ty chvíle ticha vděčný, a proto se ani nepokoušel narušit je nějakými konverzačními výpady. Mlčenlivost jeho strýce byla proslulá, a tak by mlčeli možná ještě teď, nebýt skupinky rozjařených dětí, která s křikem přeběhla přes silnici a zmizela ve stromoví u řeky.

   „To se jdou koupat?“ zeptal se Petr, který si nedokázal představit, že by kdokoliv byl schopen dobrovolně ponořit své tělo do chladné dubnové řeky.

   „Ne. Jdou nadávat Němcům.“

   Strýci se nechtělo obšírněji vysvětlovat prastarý zvyk, který jediný narušoval neměnnou poklidnost života na konci Čech a raději zavedl svého synovce k hraniční řece.

   Na jejím břehu stála nesourodá skupina venkovanů. Spousta dětí, mladíci v džínových bundách a jejich špatně nalíčené protějšky, pivaři, kteří si na chvilku odskočili z hospody. Všichni hulákali a hrozili pěstmi na protější břeh, kde stál podobný, snad jen trochu lépe oděný hlouček rozvášněných národovců. Byly vidět zdvižené ruce, ze kterých občas vylétly kameny.

   „Da Capo al Fine ist die Bezeichnung,“ nesla se přes řeku tvrdá germánská řeč, „daß wir die Komposition vom Anfgang wiederholen und bis zur Bezeichnung Fine (Ende) spielen!“

   Petrovy znalosti němčiny nebyly příliš valné, a proto se obrátil na svého strýce se žádostí o překlad.

   „Co to křičí, strejdo?“

   „Da Capo al Fine je označení,“ snažil se jeho strýc přehlušit křik české strany, „jež určuje, že musíme opakovat skladbu od začátku až ke slovu Fine (konec).“

   Co? Petr zuřivě přemýšlel, kdo z účastníků této bizarní akce je zralý pro uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. Strýc si povšiml jeho starostlivě nakrčeného čela a vysvětlil mu, že autor tohoto příběhu neměl zrovna po ruce lepší zdroj německé řeči než dvojjazyčnou učebnici hry na klasickou kytaru. Ale vždyť je to stejně jedno, co na sebe hulákají, hlavně že si uleví.

   „Legato znamená vázaně, tj. při hře spojujeme dva nebo více tónů jdoucích za sebou bez přerušení,“ zakřičel starší muž upírající pohled do ohmatané kytarové příručky. Petr chápal, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, ale co vzájemné křivdy, o kterých ho důkladně poučil středoškolský dějepis?

   „Proč si nevyčítáte třeba válku nebo odsun Němců?“

   Strýc pokrčil rameny. Válku si moc nepamatoval, narodil se rok před jejím koncem. Mnohem lépe se mu vybavovalo, jak pozoroval dalekohledem německé holky při koupání a jak za bezměsíčných nocí plaval na druhý břeh, přesvědčit se, zda jsou árijská prsa stejně příjemná na omak jako ta slovanská…

   „To už je dávno,“ vyřešil jediným mávnutím ruky historické složitosti. Sebral z hráze kámen, který pěkně padl do jeho hrubé dlaně, rozmáchl se a melancholicky jej hodil směrem k protějšímu břehu.

   „Noty pro kytaru zní o oktávu níže, než se píší,“ doprovodil svůj hod polohlasnou větou, kterou si pamatoval ještě z dob, kdy sem chodíval se svou ženou. Ta teď nevnímala nic, než přehled velkoměstských novinek, kterým ji zahrnovala sestra, a proto mohl Petrův strýc bez obav spočinout zrakem na nedbale přioděných dívkách, jež se opalovaly na jarním sluníčku. Povzdychl si při tom pohledu.

   „Beztak tady má každej v rodině nějakýho Skopčáka. Můj děda si vzal Němku, to byla hrozná baba.“

   „A proč po sobě teda házíte šutrama?“ kývl Petr hlavou směrem k rozdivočeným výrostkům, kteří se snažili kameny odpovědět na německý výkřik o rozdílu mezi přirozenými a umělými flažolety. „Vždyť to je o život!“

   „Jedinej, kdo tuhle řeku kdy přehodil, byl podkovář Bierkeller,“ vylovil Petrův strýc z paměti jméno pověstného rekordmana. „A ten už je nejmíň padesát let mrtvej.“

   Shýbl se a podal Petrovi kámen ohlazený říčním proudem.

   „Jen si to zkus.“

   Petr se rozpřáhl a vši silou hodil. Kámen s tichým zasvištěním zajel do vody ani ne v polovině šířky řeky a strýc se usmál. On kdysi dokázal dohodit až deset metrů od německého břehu. Ale to už je dávno, teď pozoroval řádění na obou březích lhostejně a bez zájmu si vyslechl i drsné selské zaklení, které jako ozvěna přilétlo z druhé strany.

   „Unsprünglich hatte die Gitarre nur drei Seiten, zu denen immer weitere hinzukamen.“

   Ne tak Petr. Vypůjčil si od ukřičených děcek pár odrbaných listů s nácvikovými variantami durových stupnic a s potěšením věčně kroceného městského dítěte zakřičel přes řeku svůj příspěvek k rozvíjení česko-německých vztahů.

   „Stupnice, v nichž je užito prázdných strun, jsou netypové a mají svůj samostatný prstoklad!“