Přes lásky překážky

Znáte ten typ lidí, které byste raději viděli zavřené ve vězení nebo v blázinci? Lidi, se kterými vás okolnosti neustále dávají dohromady a vy s tím nemůžete nic dělat. Tváříte se, že je máte rádi. Když vás vezmou kolem ramen a s opileckým úsměvem vás nazývají kamarády, tak se snažíte projevit co nejméně odporu a raději, přese všechnu vaši upřímnost, opětujete objetí a přistoupíte na hru. Bojíte se jich. I když je jasné, že vám přímo nechtějí ublížit, říkáte si, je lepší si je nerozhněvat.

Jednoho takového jsem znal. Dnes konečně mohu vypovědět, jak nás trápil. Věřím, že to nebyl jen můj pocit. Tvářili jsme se jako přátelé. Bylo lepší mít ho na své straně. Foton byl přesně ten typ člověka, který byl tak akorát nebezpečný. Mohl si dělat, co chtěl, ale nikdy to nebylo dost na to, aby stálo za to, dát ho zavřít. Ve skutečnosti by se nikdo z nás neodvážil proti němu svědčit.

Byl to pokrytec. Když mě kdysi v návalu vzteku málem uškrtil vlastní kravatou, žádal mě, abych to neříkal jeho přítelkyni. Přemlouval mě a prosil asi hodinu. Když jsem trval na svém, nebo jsem dával neutrální odpovědi, málem jsem ho neuváženě znovu vyprovokoval. Já hlupák. To jsem ho zatím neznal moc dobře. Později jsem si již netroufal, porážet jej v kartách. Bylo to životu nebezpečné.

Člověk to byl déle než polovinu života navztekaný na vše živé. Například jednou v létě. Stanovali jsme na břehu Lužnice. Asi šest lidí. Převážně zkušení vodáci a trempové. Foton si usmyslel, že rozdělá oheň. Říkal mi, že to umí bez papíru a bez zápalek. Chvástal se, samozřejmě. Řekl jsem mu, že to chci vidět. Hned jsem si ale uvědomil, do čeho jsem se zase namočil. Foton si našel dva veliké kameny. Sesbíral kůru a jehličí, a že vykřesá oheň. Když jsem ho pozoroval, přemýšlel jsem, jak mu nenápadně poradit. Občas, když se mu něco povedlo, měl takovou radost, že jsem si i já chvíli myslel, že je úplně normální. Chtěl jsem, aby byl v rozdělávání úspěšný. Když šel hledat březovou kůru, podstrčil jsem mu místo jeho velikých kamenů dva menší křemeny. Také jsem našel hrst suché trávy. Říkal jsem si, že by to mohlo stačit. Když se Foton vrátil s malou břízkou, která měla ještě zelené listy a byla vytržená i s kořeny, věděl jsem, že bude zle. Nejdříve ze všeho na mě začal řvát, co si dovoluju, když mu beru jeho kameny. Říkal jsem, že mu je někdo musel nechtěně odkopnout, tak jsem mu našel dva podobné. Vzal to, ale mračil se. Sednul jsem si o kus dál. Abych stihnul včas utéct, kdyby náhodou.

Zkoušel to asi deset minut. Občas se mu podařilo zajiskřit, ale většinou do sebe těmi kameny mlátil kolmo. Když jsem se mu snažil poradit. Rozzuřil se, že za to můžou kameny co jsem mu podstrčil. Prý schválně, abych ho zesměšnil. Hodil je po mně ve chvíli, kdy jsem se zvedal k útěku. Jedním mě trefil přímo do kolene a druhým do břicha. Zůstal jsem ležet.

Zatímco mě jeho a má přítelkyně ošetřovaly, našel si Foton v řece další dva kameny a zkoušel to dál. Samozřejmě nic nevykřesal. Akorát si omlátil prsty. Řval, že za to může řeka, protože je omyla tak, aby neměly žádné ostré hrany, kterými by se dalo křesat. Proto házel kameny ze břehu do vody tak dlouho, dokud neulovil rybu. Nikdy bych nevěřil, že je to možné. Byla docela veliká. Okoun snad. Přihlíželi jsme tomu, co dělá, ale nikdo nebyl schopen mu v tom zabránit. Vzal nůž a celou rybu rozřezal. Nejdřív na půl. Potom na čtvrtiny, na osminy, až jí rozcupoval na prach. Naštěstí z toho byl tak vyčerpán, že usnul. Zkrvavenýma a zalepenýma rukama si podložil hlavu a spal jako nemluvně.

A o takovém člověku já chci vyprávět. Nebyl to masový vrah, ani válečný zločinec, nebo kanibal. Nebyl hoden větší pozornosti médií. Přesto si myslím, že to, co udělal, bylo strašné. Jeho činy zasáhly jen nejbližší přátele, ale já si myslím, že jejich podstata je dalekosáhlejší.

Vše začalo nevinně. Jak tomu obyčejně u Fotona bylo. Jednoho dne se své přítelkyně zeptal: ?Jarko? Miluješ mě??

?Ale samozřejmě,? odvětila s láskou.

?Jak tomu můžu věřit?? zeptal se zcela vážně.

?Jak to jako myslíš? Prostě tě miluju.?

Když se nad tím zpětně zamyslím, říkám si, že tomu nemohla zabránit. Ať by řekla cokoliv.

?Tak jak to říkám. Jak ti můžu věřit, že říkáš pravdu. To máš teď všude. Karel v hospodě to říkal. Lidi se na tebe smějou, ale pak ti klidně píchnou kudlu do zad.?

?To jako myslíš, že tě chci zabít?? Byla naštvaná.

?Ne, to ne. Ty to nechápeš. Prostě, jak mám vědět, že mě jednou neopustíš? Jak mám poznat, že mluvíš pravdu, když říkáš, že mně miluješ??

?Jak ti to mám ještě dokázat? Žiju s tebou. Vařim ti, peru a uklízim. Spim s tebou. Prostě tě miluju. Mně je to jasný.?

?Ale mně ne.? Tím rozhovor pro dnešek skončil. Jarka to přešla, jako další Fotonův výstřelek a dál na to nemyslela. Ale Fotona to nepustilo.

Další den přišel trochu navátej a hned ode dveří se rozkřičel.

?Ty lhářko. Jak jsi mi to mohla udělat? Víš, že nesnášim, když mi někdo lže.?

Jarka samozřejmě nemohla tušit, o čem jde řeč. Foton ji ani ke slovu nepustil. Zastoupil jí dveře a uvěznil ji v kuchyni.

?Ověřil jsem si to.?

?Co??

?Ověřil jsem si, jestli mě miluješ.?

?Jak? To...?

?Nemluv. Tady už nemáš žádný právo mluvit. Jestli jde o mě. Tak nemáš už vůbec žádný práva.?

Jarka věděla, že tohle neskončí dobře. Do očí se jí draly slzy. Slzy smutku.

?Byl jsem si vsadit. A co si myslíš? Hned napoprvý jsem vyhrál. Vidíš?? Před očima jí mával papírovou pětistovkou. ?Pětset patnáct korun. Drobný mám ještě v kapse. To je cena tvý lásky.?

Jarka pořád ničemu nerozuměla, ale smutek nad ní zvítězil ve vší síle. Schoulila se do kouta a brečela.

?Dívej se na mě.? Foton ji zvednul a jednou rukou ji držel vstoje. ?Vidíš?? Mával pořád pětistovkou. ?Nikdy jsem si nevsadil. Ale dnes to posloužilo jako důkaz. Hned napoprvé jsem vyhrál?

Když se Jarka probrala s komatu, navštívil jsem ji. Všechno mi vypověděla. Mlátil jí. Smýkal s ní po kuchyni. Nadával do lhářek a zrádkyň. Zradila jeho lásku. Když už se nemohla ani hýbat. Ani sedět na zemi. Vzal jí pravou ruku a dlaň jí položil na stůl. Největším kuchyňským nožem jí z malíčku odřízl půl nehtu. Potom celý článek prstu. Pokračoval dál a stále opakoval: ?Štěstí ve hře. Štěstí ve hře...?