Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVina
Autor
cekanka_ucekana
S úlevou poslechla dědečka a skočila k němu do postele. Přitiskla se k němu a objala ho. Pohladil ji po vlasech a tváři a ona začala brečet. Tolik jí chyběl. Tolik by si přála bydlet zase s nim. Tady byla tak moc sama. Neměla se komu schoulit do náruče, neměla nikoho, kdo by jí poslouchal. Máma má toho chlapa a nic jinýho jí nezajímá. „Dědečku, pomoz mi, prosím!“
Dědeček ji držel, hladil a konejšil. Nikdy moc nemluvil. Nemusel.
V noci jí něco probudilo, ani nevěděla, co. Vyděsila se. Dědeček byl vzhůru a opatrně dejchal. Běžela mu pro prášek. Dal si ho pod jazyk a poděkoval očima. Vyděšeně ho sledovala. Po chvíli ji požádal, aby mu přinesla ještě jeden. Dala mu prášek a běžela do telefonní budky volat záchranku. Potom se vrátila a přinesla dědečkovi prádlo. Styděl se, když ho převlíkala, ale jí to bylo fuk. Sanitka přijela během chvilky. Doktor mu píchnul injekci, naložili ho a odjeli.
Lehla si do postele s velikým ulehčením. Zavřela oči a představovala si, jak zítra otevře dveře nemocničního pokoje a dědeček tam bude sedět na posteli a bude ji vítat s úsměvem. Usnula. Zaspala i školu. Vzbudila ji v poledne sousedka, která pracovala v nemocnici. Řekla jí, ať klidně ještě spí, že ji ve škole omluvila. Řekla jí, že by měla zavolat mámě a babičce. Řekla jí, že dědeček v sedm hodin ráno umřel.
Zavřela dveře a smála se. To je přece nesmysl! Jak by mohl umřít? Jak by mohl umřít jedinej člověk, kterej ji má rád? Sedla si na zem a uviděla kousek od sebe ležet injekční stříkačku. Poslední věc, která se dotkla dědečka. Sebrala ji ze země, zapíchla ji do stínítka lampy nad psacím stolem a šla na poštu poslat telegram.
Dvacet let na to ji psycholožka konečně přesvědčila o tom, že to není její vina. Že ona nikoho nezabila.
Odjela na hřbitov, chvíli nahlas a nezadržitelně brečela a potom si lehla na ten vyleštěnej kámen, objala ho a usnula. A zdál se jí sen. V tom snu vešla do veliký prázdný místnosti zelene vykachlíkovaný, kde uprostřed stála postel na kolečkách a na ní tělo přikrytý bílým prostěradlem. Celý, jen chodidla vyčuhovala. A na palci visela cedulka. To tělo se najednou zvedlo, sedlo si a odkrylo prostěradlo. Byl to on. Usmál se a řekl:
„No, já jsem neumřel, víš, oni mi jen sáhli na nohy a já je měl vždycky studený, tak si to mysleli.“
Slezl z postele a podal jí ruku:
„Pojď, budu už pořád s tebou.“