Jsem mrcha, pravila.

Jo moje milá, kdybys byla šla se mnou, jak jsem tě tehdy očima prosil a ne s těmi tvými přáteli. Kdybys mi jedinkrát věřila, má upřímná láska by tě vynesla do nebe. Takhle jsi skončila věru nechutně, dokonce trapně.

Když jsme spolu hovořili poprvé, říkala jsi, že nemáš, stejně jako já, ráda slavení svátků podle datumů. Jaká hloupost, dávat si dárky podle datumu, říkala jsi. Copak je to nějaká povinnost? Asi po dvou letech jsi během hovoru zmínila, že se ti líbila košile, kterou jsem měl tehdy na sobě. Přiznávám, jsou to maličkosti. Ale nediv se, pamatuji si jich mnohem víc. Taky jsi mi kdysi taktně sdělila, že jsi mrcha. Tak jsi to řekla: Jsem mrcha. Je upřímná napadlo mě. Taková mrcha jako ty je každá žena, nemám co bych riskoval. Přese všechnu náklonnost, kterou jsem ti trpělivě projevoval, jsi mě však odmítala. No a vidíš, konečně jsme spolu. Zatím pouze u večeře. Ale tomuhle se přece říká rande. Už to není kino, nebo procházka, je to rande. Příslib.

Držel jsem sklenici vody ve slavnostní poloze a hleděl své milé upřeně do očí. Nestál jsem. Stůl byl malý, decentně prostřený s květinou a svíčkami. Jiného osvětlení v místnosti nebylo. V domácím, útulném prostředí jsem se cítil silný. Ačkoliv jsem nikdy nebyl velký řečník, vychutnával jsem si přípitek s vědomím, že na tuto chvíli jsem čekal tak dlouho. Nad hlavou strnule visel malý lustr po rodičích. V oknech se splihle vlnily záclony. Zatažené závěsy bránily pouličnímu osvětlení vniknout do příbytku a narušit tak atmosféru poklidného večera.

A tak nyní i já slibuji, že tě navždy uchovám ve svém nitru jako vzpomínku na první maminčino políbení.

Stále jsem z ní nespouštěl oči. Dovolil jsem si úsměv. Večer se mi skutečně povedl. Ubrus byl čistý, prostírání pečlivě složené, příbory umyté. Květiny kvetoucí, svíčky hořící. Na jediném bílém talíři, který již byl připraven na stole (chyběla pouze cibule a kečup, ale ty jsem měl připraveny v lednici, aby nezteplaly), stála hlava mé milé přítelkyně. Skvostně upravená leb s pažitkou a křenovým nálevem. Nádivku jsem oželel, protože jsem nesehnal potřebné koření, ale stejně jsem ji nikdy neměl rád. Uši byly poněkud zarudlé, ale ty oteklé lalůčky přímo volaly po nakousnutí. Nevydržel jsem to déle. Vodu jsem obratem vypil a doběhl do kuchyně pro kečup a cibuli.

---