Písmák Za hranicí hříchu
Bože,
proč jsi nás opustil.
Šli jsme spolu
- jeden vedle druhého -
A pak padal déšť
A pak padal déšť.
Napojil vyprahlou krajinu a utišil žízeň po krvi a pomstě. Ochladilo se. Večerní chládek se po odpolední výhni zdál neskutečný.
Cesta
Ranní slunce zalévá Město hřejivou hudbou svátečního očekávání. Mohutné přívaly zářivých paprsků v křivolakých uličkách vyhánějí i z hlubokých zákoutí poslední navštívenky chladné noci; odrážejí se od oslnivě bílých zdí nízkých domků a žíznivě vysávají zbytky vláhy v korunách fíkovníků.
---
Mnohem dříve ožily dvorky, uličky i nároží starého Města. Den teprve dopíjel dlouhými doušky chladný, perlivý nápoj z číše Noci, když se nad svahy čtyř pahorků vznesla tklivá píseň, volající k přípravám na Velký Šabbát.
Sám v cele
Vězeň těžce dopadl na kamennou dlažbu a zůstal bezvládně ležet. Za ním dunivě zapadly těžké dveře a v zámku zarachotil klíč. Ve tmavé, páchnoucí kobce se rozhostilo ticho. Štěrbinou ve zdi pronikl paprsek světla, šikmo dopadl na nehybné tělo a rozzářil tisíce zvířených částic prachu.
Vězeň
V hlubině prostoru se střetly galaxie a třikrát proklely město. Ze dna údolí se zvedl jedovatý zápach kořalen a hampejzů a přikryl černé tlamy ulic, lomcujících v divokém mumraji svých obětí stíny lehkých žen a zpitých arabů. Domy se nadouvaly a klesaly rytmickými stahy v předzvěsti budoucích útrap.
Potom do ulic vnikla minulost.
Setkání v čase
Roztrženým nebem prolétly krůpěje světla a skanuly na rozpraskané rty země. Prsty horkého větru se hrubě zabořily do moře písku a kamení. Zvedly stříbřitý závoj palčivých vpichů a zavěsily jej mezi stany feláhů. Starý Nil se neslyšně plazil mezi rozervanými skalisky a přinášel vůni starých časů.
Svatý a zvíře
Jeho místo bylo před vchodem do synagogy. Ještě nedávno sedával na kamenných schodech, opřen o chladnou zeď a čekal. Měl dva přátele. První byla věčně prázdná, stará hliněná miska u jeho nohou.
Ó, krutí
Na krajinu, sevřenou údobím dešťů , se snesl soumrak. Monzun neúnavně bičuje hřebeny skal. Vítr ohýbá štíhlé kmeny datlovníků a rve listí i plody granátových jabloní. Golanské výšiny, oděné ve večerní dešťové toaletě, vrhají vlečku vodních přívalů do dna hlubokých údolí.
Lhostejní
Na nádvoří se rozhořely pochodně. Praetorova tunika se míhala mezi lesklými štíty ozbrojenců, kteří mu klestili cestu a hrdelními výkřiky přehlušovali dav.
Malá Euni stála s matkou u prodavače rohoží a žádostivě hltala ruch nádvoří. Hlídka se blížila.
Hluchota
Skleněný poklop dunivě zaklapl a přiskřípl vakuový pískot v obzduší. Pak začal padat rosolový déšť. Plnil ústa, vléval se do uší, zalepoval oči dlouhými jazyky, plazil se po zádech, stékal k patám, až naplnil celý prostor. Tělo se prohýbalo pod tíhou rosolu, prudce brázdilo rukama v rosolovité kaši ve snaze dostat se ven.
Hoře
Dav zahučel a ze středu vyšlehly šílené výkřiky. Za okamžik byl prostor prázdný. Na vlhké dlažbě mezi chuchvalci lidských údů rozkvetly krvavé skvrny.
Z azurové klenby se snesla volně a beze spěchu zelená snítka klidu.