Písmák Muminka
Když jsme si jí přivezli z útulku, bylo to dvoukilový čokoládový klubíčko, který se ničeho nebáloa všechno chtělo prozkoumat. Bleskurychle si našla cestu do našeho srdce i postele. Říkala jsem si, jak ji vykrmíme a dáme jí šťastnej domov, kterýho si do tý doby moc neužila. dali jsme jí ho jenom na dva a půl měsíce.
tři způsoby
vidím před sebou bílou plochu wordového listu papíru a nejsem najednou schopná sem přeťukat všechny ty myšlenky, co mi lítají hlavou…. jako první snad cesty, pátrat po příčinách, proč tak moc toužím poznávat, proč směřuju ksymbolickým místům, a proč přitom neznám nikoho, kdo by byl ochotný to se mnou absolvovat…. proč ty životní paradoxy.
dál snad láska…věčné téma, věčné hledání a věčně mít dojem, že to nalezené není to pravé…tři způsoby lásky na můj způsob, vášeň (to je R a A), přátelství (to je M a L) a něha (to je Ka B)….
Nový život
Když jsme se rozešli, věděla jsem, že musím začít žít úplně od nuly, teď hned. Přišla nová láska a já jsem se jí nebránila, staré věci se uzavřely, vzpomínky jsem před sebou pečlivě schovala a začal pro mě nový život.
Nový život.
Až doteď jsem si myslela, že je to všechno krásné, že jsem vlastně silná, že jsem teď šťastná.
doprovodná I.
dnes jsem byla stebou
sledovala tvoje kroky od Hradčan
kde každá noc vzdychá bolestí nedožitých lásek
nevyřčených slov
ještě podzim
když se včera slunce sklánělo nad prohraným dnem
kposlednímu pomazání
zachytil jsi mě do vlasů
necítils moje slzy na své tváři
Retrospektivní
Včera mě trochu lákal ten svět za oknem (ctím metafory), otevřela jsem to okno a nechala se na chvíli unést ostře střízlivým vzduchem. Dívala jsem se na vločky, které mi padaly do cizího pokoje, vkaždé kousek osamění, dívala jsem se, jak si poletují vzáři lampy, co mi stojí před okem, a pak tiše a samy umírají dole na chodníku. Lehnout si k nim, nechat se zavát, bavit se lhostejností lidí, co jdou kolem a myslí na to, co koupit letos babičce kVánocům (když ty papuče dostala už dvakrát za sebou, a taky peníze letos nejsou, ale co, když stavěj Veselejch tak proč ne my, a pak mladej by rád do světa, ale to tak, ještě aby tam něco proved, bude aspoň pomáhat doma a přestane myslet na blbosti – a jednou pochopí, že pro něj děláme to nejlepší). Nechat se rozpustit vkaždodenních banalitách, vzpomínkách na to, co nebylo, stát se pramenem světa…
Vločky si poletují za oknem, zkomínů se kouří, peče se první cukroví…všechno je jak má být, svteřinovou přesností ladovské poetiky.
podzimní (jak jinak)
ve dnech kdy se nedá na nic přísahat
a myšlenky jsou jenom neotesaný slova
rozfoukaný listí
a nerozeznáš život od představ
do rytmu
až jednou
budu zase koukat na mouchy uvězněné mezi okenními skly
a lhát že já mám kam kudy a na výběr
a čekat až se objeví někdo
naoko
bříšky prstů přecházím
po mokrém skle vzpomínek
tanec v pokoji pro hosty
rozestláno
bláhová
mlčíme
po prvních ranních vzpomínkách a
posledních milováních
se nám nedostává
po Sadech a Divadelní
vyšlapovala jsem si takhle po Sadech a Divadelní
a pak jsem si vzpomněla
jak mu voněli trička po jabkách
a rozmazala jsem si přesné oční linky
tak, jak žiju
samota samota samota samota…. bolí to vhlavě, žiju spředstavou údělu…. nejsem vzpomínaná, ale zapomínaná, nejsem zvaná, ale nečekaná, nejsem zajímavá, ale bezpředmětná, nejsem přítelkyně, ale známá, nejsem postrádaná, ale postradatelná……neočekávaná, nezapočítaná, lichá, osamělá…. a až mi zas jednou nikdo nebude odpovídat na zprávy, tak to udělám, protože o tom nejde pořád jen přemýšlet….
konečná
vprůzoru mezi záclonami
nekonečný obzor
mezi námi, kde je všechno tak konečné
na pohovkách spery rozvrzanými
ve zdech
zavřená ve svých snech
ve zdech
toužícího města
mezi zlatými topoly
bolí to, bolí....
Bolí to, bolí….
bolí mít otevřený oči, bolí se hýbat, bolí přemýšlet, bolí naděje, bolí nic nečekat, bolí na něj myslet, bolí na něj nemyslet, bolí snažit se, bolí žít vbeznaději, bolí nenacházet, bolí roky čekání, bolí zpráva, která nikdy nepřijde, bolí nespánek, bolí bdít, bolí usínat vprázdným bytě, bolí budit se vprázdným bytě, bolí studený peřiny, bolí noční vlaky - sedí tam ti, co mají kam jet, bolí cinkání tramvají pod oknem, bolí vzpomínky, bolí to co nebylo a to, co nebude, bolí chtít odejít, když není kam, bolí horký večery, bolí cizí smích…
bolí to, bolí….
být.
Dialog
Ahoj. (nechceš mě obejmout. )
Ahoj. (objal bych tě, kdyby mi tak nebušilo srdce)
Jak se máš.
Večerní
Dneska večer jsem to zase cítila. Je to jako kdyby mě pohřbili zaživa a položili na mě desku ze všech vzpomínek, nadějí, iluzí, snů, sebeklamů, očekávání a zveškerý lásky, která mi umřela, přišla vniveč, nikdo o ní nestál, a kolik jí přitom bylo… ztý vytoužený jsem nikdy nedostala ani kousek, když nějaká ta láska dorazila, nebyla to ta, co běží a vráží do vás a tahá vás za vlasy a škrábe a kouše, ta moje se přišourala, koukla na mě - no tak teda pojď. Je to jako kdybyste měli jazyk nachystanej a plně připravenej na prvotřídní výběr zhroznů, ale v kapse měli jenom dvacku na krabicák. Na tohle nic nepomáhá, ani vodka, ani kouř, někdy nějaký to řezání, ale to se zas blbě schovává a odůvodňuje, a mě se chce strašně křičet na celej svět, čí je to vina, že všechna tahle láska se ve mně mění na hnusný černý mraky, když bych pro jediný pohlazení tý opravdový, horký, živý lásky klidně umřela, jenom jednou vživotě zažít opětovaný toužení, který bolí až vkonečcích prstů….
něco nevýslovného
Je to pár měsíců, co se mi podařilo si parádně ublížit. Zůstalo hodně jizev, zjizvená tkáň se, jak víme, neregeneruje, ale každopádně to všechno pekelně bolí, dusí mě to, častěji než kdy předtím od tý doby myslím na všechny ty fajn rychlý způsoby, jak to tady zabalit, ale říkám si, že mě to třeba jednou zabije samo. Někdy, když se chystáte něco udělat, tak víte, že je to špatně a že to bude hodně zlý, ale už to nejde stopnout, a pak už není nic jako dřív. A čas je bohužel spravedlivej, nenechá jen tak zapomenout, a neléčí, když nechce.
Spíš
a oknem fouká do pokoje
trochu bouřky
svůněmi světa
Jako prsty po paletě
Užívat si
Užívat si. Poslední dobou to slýchám ze všech stran. „Ještě nechci vážnej vztah, napřed si chci trochu užívat. “ Všichni to chtějí.
Očekávání
Očekávání je pastička, kterou si sami klademe do cesty, největší podvod na světě – na nás samotné.
Celý život nás provází zklamání, nejčastěji zlidí, kterým jsme věřili…. často se cítíme zrazení, opuštění, zmatení…a je to jen náš problém. Něco od lidí čekáme, uděláme si o nich a o tom, jací by měli být, přesnou představu, a potom se cítíme podvedení, když takoví nejsou.
a kdo dneska něco ví o naději
Láska je kničemu.
Bylo to přesně před dvěma lety. První rande, první držení za ruce, první pusa, první pozdní příchod domů…… všechno co je dnes rutina bylo tehdy poprvé.
Všechno se změnilo, všechno je jinak.
Pád
Člověk seprý za svůj život dotkne absolutního vrcholu jenom jednou.
Ta chvíle už je za mnou. Bylo to jednou v noci před nějakým časem, v tu noc jsem se narodila, a od té doby padám. Napřed to spíš vypadalo, že se vznáším v prostoru, koukám co se děje kolem, nikam nepatřím, ale můžu hledat, protože se můžu volně pohybovat, můžu mávat rukama a vznášet se, ničím nesvázaná, ani smutkem, ani zklamáním, ani bolestí, ani láskou.
Na konci tma
Teď přišla chvíle, kdy bych měla být šťastná. Vypadla jsem ze střední a mám celou budoucnost před sebou. Teď to všechno začíná.
Ale vypadá to spíš jako že všechno končí….
Ve městě X dívka Y.....
Dne 12. února zemřela veměstě X 19letá dívka Y.
Řidič autobusu, ve kterém kúmrtí došlo, prohlásil, že si ničeho zvláštního nevšiml, měla na uších sluchátka a tak myslel, že usnula. Že je mrtvá zjistil až vmomentě, kdy se na konečné stanici neměla kvystupování.
šťastnej novej rok
Stojím na náměstí, kolem mě spousty lidí, ale ne zas tolik jak jsem čekala.
Před rokem jsme spolu taky stáli jako tamhleti dva, nemůžou se od sebe odtrhnout, já se snažím pochopit větu „promiň, nemám na tebe náladu“. Krásně nám ten rok začíná, a tak šampaňský zflašky, kdo si takovej luxus dovolí
dneska už každej
stojíš vedle mě srukama vkapsách
(Ne)Bylo (?)
„Stalo se něco. “ – „Ne nic. Jdu se učit. “
Zavřít dveře, zamknout, nechat týct ty slzy který už tak moc musej ven, dneska to nevydržím, aspoň jenom chvilku se poddat vlastní slabosti (pláč a dneska.
Tak málo času
Nekoukej na mě, jsi ten vidoucí
Vidíš snad až na dno duše
Tam se neskrývá nic, co by mělo být spatřeno
Nejčernější sny a touhy, který můžou nejvíc bolet
Pusť mě a běž
Víš….
Moje večery i dny jsou už dlouho stejné. Vzpomínám, vybavuji si detaily, maličkosti tak živé, planoucí…. Vzpomínáš, chodívali jsme do té čajovny pod knihovnou, držel jsi mě za ruku, pamatuji si, jak se nám tehdy potily, ale bylo to jedno, všechno bylo jedno….