Útržek
Velmi podnětný hovor.
Cožpak se neumíte bavit o něčem jiném. Příznaky tělesného chátraní posilují myšlení. Elektrická zásuvka imaginace jiskří nedočkavostí.
Jeden z mnoha dnů
Útěchou marnivosti může být jen noc.
Pak temný klid spánku aranní marasmus lidství.
Zásah. Terč byl zasažen nábojem inspirace.
Den, za nějž bych položil život
Tento den nebyl jako každý jiný.
. už raší pupeny na stromech, nádherné předjaří.
Bylo tak krásně, Sluníčko svítilo a už mělo sílu, sníh tál v jeho rukách
jako svíčka.
Chladné dubnové ráno
To ráno nebylo jako jindy.
Vycházelo Slunce, které už prošlo obývákem i chodbou a svými paprsky již nesměle klepalo na dveře mého pokoje.
Zrovna se probouzím ostrou bolestí v lokti, do něhož jsem se praštil. Zvu Slunce dál, dávám mu ochutnat jahodovou bublaninu a nalévám kakao.
Brzy ráno
Před pár týdny, brzy nad ránem, brouzdal jsem se
travou potřísněnou rosou. Tma zavírala oči a Slunce
se hlásilo prvními záblesky světla.
Bylo mi zima od nohou, ale chodidla jakoby sama
Akrostich pro Markétu
Milá, ale tak vzdálená
A přeci je mi blízká. Ve svých
Rukách drží své srdce a nabízí je
Kolemjdoucím.
Špička boty
Zhasnuté světlo láká mne více než déšť venku. Zas blesk praštil do transformátoru. Tam ohnivý strejc uklouzl po mraku s mrsknul sebou o skříň elektrického vedení a teď skučí někde v Zemi, uvnitř světa.
Je za deset minut půl třetí středa čtrnáctého července 1999.
Zamyšlení
Široká pole řepky olejky kvetou sluníčkovou žlutí
doprovázenou stonky matné, ale svěží zeleně
vyrůstající z nekonečného moře Hatchetovy hnědi.
Azurové nebe na mne mává chomáči bavlny.
Nový život
Bylo nádherné slunečné odpoledne. Procházel jsem se zrajícím dubnovým jarem. Plný zvláštního pocitu snad sentimentu,stesku. Usedl jsem na trávník pod voňavý rozkvetlý javor.
Den čtyřicátý první až šedesátý
Jedenačtyřicátý den vydal jsem se
na cestu pouští, krajem neznámým,
chladným svou pustinou a přece žhavým
dunami písku schomáčky mrtvých kostí.
Terezce
Tichá neznámá plná
Emocí. Úsměv
Rozkvetlý v její tváři.
Elegantně kráčí davy.
Nevidomý
Dnes poprvé jsem viděl slepce, kterak se učil chodit s náhradním smyslem dlouhé bílé hole.
Šel rušnou ulicí a poslouchal člověka, snad přítele, který šel s ním
a dle jeho slov pohyboval bílou paží zleva doprava.
Ohmatával svět a učil se vidět hmatem a sluchem.
Den dvacátý první až čtyřicátý
Jedenadvacátý den mne pohladilo Slunce
mraky mi ukázaly nový směr a já
já znovu vyrazil na cestu se svým
pohledem nových očí s ospalkami na víčkách.
Poslední člověk
Opět jsem procházel rušným davem. Kolem mne proudily osobnosti i neznámí lidé, dívali se na mne. Já na ně a ten nekonečný obraz ve mně zůstává každý den.
Pohled lidí.
Prvních dvacet dnů
První den viděl jsem ženy bez očí .
Jejich pohledy prázdných důlků uplakané krustou
slz bezbarvě sledovaly mé kroky.
Druhý den slyšel jsem volání hlasů němých.
Never more!
IV.
„Never more. ”
Říkám, když pomýšlím na dnešní ráno.
Obvinění z nepřipravenosti.
Čas
III.
Přituhuje, ráno jaro, večer zima.
Přichází člověk s kyselým výrazem v obličeji, prohlíží si mě jako kus dřeva.
Myslím na knihu Miroslava Horníčka:
Ticho
II.
Čas ranního vstávání,
přilepená víčka se trhají příchodem nového dne.
Teplý čaj a útěcha nespavosti douškem svěžesti.
Únorová
Kvůli něžnému větru, který jen laská tváře svým chladným dechem,jen pro ty dvě oči tak mile se usmívající.
Kvůli předčasné noci, která se vzdaluje a já s ní kráčím tichým mechem, jen pro pár jejích doteku, které rozsvěcují dvě řady perel.
Jen kvůli Tobě se budu prodírat chladným sněhem neznámých pohledů. Jen proto, abych Tě našel.
Holoubek
Viděl jsem holoubka.
malého a bezbranného,
skrýval se pod křídly strachu
a jeho úzkostlivý pohled jen
Den
noc
Nevalný spánek drtí mou spánkovou kost.
Neustálé probuzení a usínání.
ráno
Múza
Dnes pil jsem z tůně filosofie.
Dýchám svěží blankytné moře vzduchu
a násobím mé životní síly.
Jsem šťasten.
Smrt mladého básníka
Prochází každý den spoustou míst.
Směje se a užívá si života.
Potkává svou dívku, běží jí v ústrety.
"Kde jsi.
Čekám
Miloval jsem odjakživa to ranní mravenčenív chodidlech těsně před tím než vstanu. Lije jako z konve, ale dnes mi to nevadí. Sleduji úžasný rej kapiček vozících se na skluzavkách svěžích lístků.
Odcházím na respirační procházku.
Šlápnutí do úsměvu
Jehovista na rohu sám sebe vlamuje do kola své pomatené mysli.
Procházím Mečovou ulicí a sleduji vyzáblé ruce jeřábu potažené třpytivou záclonou jinovatky. V jeho útrobách posilují dva lidé a snaží se ty obrovské ruce rozpohybovat.
Stojím na Zelném trhu před divadlem.
Kancelářská sponka
Zlehka přichází noc. Holohlavý měsíc smeká klobouk. Podnapilý vlak se plouží po splihlých cestách kolejí,marně hledá místo určení. Úchvatnost večera, výčepní podoben depresivnímu psu se kácí pod tíhou zdvižených paží.
Vítr
Ten němý průvodce nebeských výšin
důvěřivý i nemilosrdný.
Ten, jehož v listí ráno slyším,
snad i mne učiní neklidným.
Odpolední úsměv
Hřejivé slunce se pomalu ztrácí za záclonou mraků. Já sedím pod stromem a padají na mne malé květní lístky. Nohama mezi nedopalky se dotýkám zamě. Odpočinek je dnes obzvlášť příjemný.
Probuzení do jara
Probuzení do jara
Ranní rozbřesk, slunce se probouzí
a s ním i já.
Dnes jsem vstal velmi brzy.
20.11.2000
Mnohočlověk kráčí po nástupišti
namočen do novin.
Vstup do kolejiště zakázán.
Druh vlaku
Čaj pro nenáročné
Když vidím vyluhovaný
a sedlý ovocný čaj,
vybaví se mi pohled na
sedimentaci krve.