Písmák březen
je první březen a napadl sníh
ho napadlo, že by mohl být s ní
zvedl ten telefon a zavolal jí
rekla mu haha, ať klidně dál sní
hvězdy
dneska prej měly padat hvězdy
ale jak by mohly něco teď když
místo nebe je jenom černá pryž,
vesmír je pryč a sme tu jenom my
poetické pičoviny
poéta šel městem, černý kabát mu zvedal vítr a cigareta mu kouřila do přivřeného oka. Jako král stál na střeše památníku a u zadního zábradlí postávaly ty pravé a říkaly jen: chci tě, zapomněla jsem na něj, chci tě, ty jsi ten pravý, chci tě, na sračky jsem zapomněla. Chci tě. Nejsme ty pravé, jsme dohromady jedna, roztroušená po celé republice.
čas na sport
sportovci po ránu probouzí mě světlem
a večer, jen o deset vteřin později zvou
k procházce mlhou budoucích vzpomínek
svět možná nezanikne, když umřu
všednodenní uvědomění
Teď tady jedu v tramvaji a čtu respekt
A přečetl sem si recenzi na nějakou knížku.
Tak jsem nevystoupil a jedu do palladia si ju koupit.
A zvedl sem teď pohled a jeli sme po nábřeží.
nezraněná dokonalost
Dokud nejsi zranitelný
Nejsi lidský.
Ne utrpení,
Ale zranitelnost
próza
Proč už nepíšu prózu. Bojím se jenom toho, že už to neumím. Že se neumím vyjádřit psaným projevem. Nebo není prostě jenom o čem.
trocha sebeúcty?
Jak překonat
honění ega
a nechat si jenom
honění péra.
jejich teplo
Jejich teplo
neprojde přes můj
kouřem nasáklý kabát
a neroztaví ten kámen,
Bleskosvod
Citim se jak bleskosvod prazdnoty
Posilas ji ke mne pismeny
Prazdny nejsem ja, ani ty
Tak se asi zije ve triceti
Cave & waits
Poslouchám kejva a waitse
Ocima natacim
Videoklipy
Nevim jestli
mít klid
Chci lobotomii
A mít kurva klid
Neřešit sračky
A mít kurva klid
kohoutek
teču z kohoutku
malým čůrkem
čekám,
až poteče zase
ranní trh
jdi na trh s mojí kůží
už dlouho neviděla světlo,
napiš na ní cenu tuší
a vytřepej z ní moje teplo
po hře B
chtěl bych zažít svůj pohřeb
říkat si jen, jak jsem rád,
že je už konečně po všem,
nechat si na hrob ptáky srát
pět centimetrů
Už nechci usínat s tebou
za víčkem
Nechci myslet na to co máš
a já ne
Co je vzácné
Věřící lidé říkají, že vzácné jsou dary od boha. Ten, který, tam možná není a možná je, samotný opuštěný vnekonečném mrazu za vesmírem, černým jako duše lidí, kde prosvítají jedna vedle druhé malé hvězdy dobrých skutků. Ale i ty postupně umírají. Bůh je sám, protože mu hrdost nedovoluje se snížit na úroveň svých blátivých výtvorů.
nevolnost
Vyblil jsem se na papír
Vnitřnosti vypadly ven
Vzal jsem žaludek svůj kluzký
A rozřízl jej skalpelem
Po dešti
Po dešti se vždycky rád procházím. Všude je prázdno, lidé ještě nevylezli ze svých cukřenek. Báli se, že by mohli dopadnout jako cukr. Že by znich déšť odtrhával kusy bílých krystalů.
Vesničtí intelektuálové
Hospoda v zapadlé dědině. Stojím u výčepu a zezadu slyším: "pséudo" "říká se psojdo ty hňup. " Šel jsem dozadu, obhlédnout ty intelektuály , kteří sem zabloudili tak jako já. Vzadu jenom dva dědci pozorují obrazovku v rohu pod stropem.
Ona a Sestra
Vždycky byly jako jedna. Ona a její sestra. Alespoň duševně. Rodiče vpodstatě neznaly, trávili většinu času prací, zastávali nějaké úřednické posty, děvčata něvěděla jaké, nebylo to důležité.
Písek
Písek mu zachrastil pod nohou. Gejzírky černých zrníček se valily mezi stěnami zmasa pokrytého ztvrdlou kůží. Škrábavý zvuk se opakoval donekonečna, tak jako všechno tady. Mělo to cenu.
Temnota
Kde to jsem. Všudypřítomná tma okolo mne pohlcuje. Nejsem si jistý jestli jsou mé oči zavřené, či otevřené. Ležím vměkké posteli, ale je mi zima, o nohy se mi otírá ledový vánek.
Moje oblíbené místo, na němž prší
Už potisící jsem vystoupil ztoho stále stejného vlaku. Jeho sedačky jako vycpaná zvířata vkabinetu biologie ztratily hodně ze své původní krásy. Zvlášť ta moje. Sedačka, která je tak prosezená a rozrytá nehty, že se na ni neodváží posadit nikdo, kromě toho, kdo to udělal.
Nebe
Znáte tu hlášku. Tu: „A ráno se probudíme mrtví. “ Tu co vždycky řekne nějaký ne moc chytrý srab ve špatném filmu. Tak přesně to se mně stalo.
Hádka
Pavlína chce doříct svůj vítězný agrument, ale já vytahuji svou pětačtyřicítku s dvěma náboji v bubínku, zmrzl jí úsměv na tváři.
Říkám: "jsou tam dvě kulky. "
Její odpověď: "Takže to chceš ukončit takto. , kvuli tomu, že bych vyhrála hádku.
Bez názvu a nedokončeno
William Barber, obyčejný administrativní pracovník, jako téměř každý v dnešní společnosti. Za malý peníz má od státu pronajatý svůj byt, kde žije sám a nikdo mu většinou nechybí. Z práce přichází obvykle pozdě, protože se často zdrží s přáteli v baru, i když lidé o kterých nevíte téměř nic, kromě toho u kterého stolu pracují se asi těžko dají nazývat přáteli.
Bill, jak mu říká jeho šéf, když udělá nějaký průser bydlí asi ve stejném bytě jako všichni ostatní.