Písmák ČERNÁ MÁRY
ČERNÁ MÁRY
Černá Máry skoč do jámy. Kdo tam je. Čert tam je.
Co tam dělá.
ZACH
ZACH
Po silnici se vedou za ruce ona a její mládenec. Má na sobě lesnickou uniformu a přes rameno brokovnici. Je 15. června 1949 a proti zamilované dvojici přichází obtloustlý muž středního věku, spečlivě nagelovanými, řídkými vlásky přetaženými od jednoho ucha kdruhému.
KLANICA
KLANICA
Vneděli v noci kdosi urazil kliku, vylomil rezavý zámek a gumáky se vzorkovou podrážkou rozvířil prach i mrtvolný puch vevnitř. Vesničané ještě neprobuzení postávali o sto metrů dál na zastávce autobusu a sdělovali si nejnovější zprávy posledního víkendu. Tomu, kdo se odvážil vnoci vlámat se dovnitř, stačila železná zednická kramle a potom pomalu, opatrně rozevřít ztrouchnivělé dveře.
Byl připravený vstoupit do nového prostoru, do nové země nasycené puchem exhumované mrtvoly.
PRÁZDNINY
PRÁZDNINY
Bylo mě deset let, toho roku sedmašedesátého. Je to už moc dávno ….
CAR
Měl jsem svou skrýš vrákosí rybníka Nebáku, na té vzdálenější straně od vesnice. Dnes už tam dávno není ani skrýš ani rákos.
KARLA
KARLA
Fando, ty si taky myslíš, že když jsem byl vpasťáku a pustili mě ze cvokárny, tak že nerozumim, o co se tady snažíš. To se pak nediv, že zvás policajtů, tedy pardón, příslušníků mají lidi prdel. Deníček a propisku jako školák a jsi připravenej zapsat moji výpověď. Jak dlouho se známe.
KOČÁR
KOČÁR
Stará Hédlová umřela jednoho deštivého rána vpřístavku shromadou uhlí a dřevěných polen, naházených jen tak, narychlo, do jakési bortící se pyramidy, která hrozila sesuvem pokaždé, když po ní přeběhla kočka. Dřevěné bedny strochou slámy, kam chodily snášet slepice, byly dosud prázdné, protože ty se teprve probouzely ztemného spánku plného záškubů na ohlazených hradlech, zacákaných jejich vlastními výkaly. Jedna zbeden byla obrácená dnem vzhůru a odstrčená o necelý metr ze svého původního místa. Vedle ní ležela ochozená, zablácená galoše snefunkčním, krátkým zipem na vnitřní straně.
Mambiny kozy
MAMBINY KOZY
Na letišti v Marakéši hlásí nástup do letadla. Mobil pípne, podívám se na displej a vidím, že přišel obrázek. Jdu pomalu na odbavení, otevřu soubor a tam Mamba s vyhrnutým tričkem ukazuje svoje pevné trojky. Pod tím text: „Těším se na tebe.
Moskvič 403
MOSKVIČ 403
„Tata néni doma, je smaškarama. Tam ho nandete,“ řekla mladá, baculatá paní, která bude mít za dvacet let těžké problémy snadváhou. Nebo naopak, problémy stěžkou nadváhou. Mávla rukou kamsi kvesnici, nenápadně podupala nohama vrozkošných pantoflíčcích sčerveným chlupem, abych pochopil, že chce dovnitř do tepla a zavřít za sebou dveře.
STESK II.
II.
Už neví, kolik let se díval na tu starou drapérii, přichycenou drobnými, ševcovskými hřebíčky do hrbolaté, vápnem nasáklé omítky za rozkládacím kanapem, kde shlížela srna na svůj identický protějšek jako vzrcadle, čumákem ksobě tak blízko, že se téměř dotýkaly, upřený pohled do oka té druhé protože temnota pozadí byla utkaná zčernomodrých nití a jenom studánka byla osvětlena střídavě šedivou, tak aby se tomu, kdo ji nebo je pozoruje, vynořila zjiné temnoty šedé kůry mozkové otázka, jestli jsou jedna nebo dvě, nebo dvě vjedné. Posadil se na zem, aby vyndal zútrob kanape několik starodávných knih, kolem kterých se vznášel lehký opar plísně, starého papíru a myšiny, ve kterých byly porůznu, mezi zažloutlými listy sumaštěnými růžky vloženy malé, černobílé fotografie pokropené žlutými a rezavými tečkami, miniaturní fotografie, 4,5 centimetru na 3 zdob, kdy se vsích objevil první potulný fotograf a na dvorech, polních cestách nebo u dolámaného plotu fotil za drobný peníz většinou děti a staré lidi, protože dospělí neměli na takové kratochvíle ani čas, ani myšlenky.
Vystavil před sebe několik obrázků a vpíjel se do nich pohledem jako ta srna na drapérii do očí té druhé nebo sama sobě, dostával se skrze vrstvu slídy do času a prostoru, ve které se tavila minulost spřítomností jako alchymistická matérie vtyglíku starých alchymistů a jeho vesnice pronikala indickými městy i oázami Sahary o kterých snil a se kterými chtěl spojit svůj život.
STESK
STESK
Měl krásné dětství, milující rodiče, sourozence, kamarády a přesto se ono období stalo jeho noční můrou, snem i skutečností, ať spí či bdí, která ho svírá vpevném objetí, ze kterého se už nikdy nevymaní.
I.
Probudil se a vpokoji už bylo šero. Když pomalu uklidnil zrychlený dech a tep se mu vracel do normálu, opakoval šeptem několik slov, které ještě doznívaly zpřerušeného snu.
MARIE
Marie
Jednou na Vánoce, mohlo to být tak v osmašedesátém, šel od kostela směrem ke vsi starý muž v ovčím kožichu, s rukama v kapsách. Mrzlo, až praštělo, jak se říká, nebe se pomalu zatahovalo večerní šedi, která postupně přejde do temné černě. Věřím, že všichni lidé, kteří žili v mé vesnici, měli rádi tuto chvíli, toto odpoledne. Pár prodávajících, ve stáncích na náměstíčku, se usmívalo, protože už měli vyděláno a začínal Štědrý večer.
KLUK
Kluk
Jistěže v duši každého člověka leží podivné tajemství, nikdy ne zcela prozkoumané, pohřbené kdesi na samém dnu srdce, tajemství, jehož se čas od času letmo dotkneme, abychom vzápětí ucukli, jako když sáhneme holou rukou na rozpálená kamna. Nazýváme ho tajemstvím lásky.
Snad každý si dokáže vybavit vzpomínku na krásný letní den, plný slunečního jasu, kdy spatřil nádhernou dívku, kráčející před jeho zraky kamsi do dálav, k obzoru jako duch, jako vyslankyně samotných nebes. Vzpomeň si, jak se v té chvíli kdesi uvnitř tvé hrudi ozval hlas skřivana, šum obilí ve větru, melodický šepot lesních velikánů a tomu všemu jsi najednou rozuměl.
MUŽ
MUŽ
Stalo se to na jednom malém nádraží, na trati mezi městy Montpellier a Carcassone, na jihu Francie. Horká, letní noc jen nepatrně ochladila rozpálenou dlažbu do snesitelné teploty. Sotva znatelný vánek přesouval vzduch prosycený vůní opalovacích krémů od pobřeží směrem do vnitrozemí. Bylo to jen minimální vylepšení nedýchatelného, potem a výfukovými plyny prosyceného odéru, který ležel nad městem.
Kozy
KOZY
Koza mečí, div nepukne, až přestane, hned tě trkne.
Jestli trávu nedostane, tak snad mečet nepřestane.
Michal držel pevně řídítka své motorky a cítil, jak ho její paže ještě těsněji sevřely. Byl nepředstavitelně šťastný, protože všechna přání se mu nyní, jakoby mávnutím kouzelného proutku vyplnila.
VELKÝ PÁTEK
VELKÝ PÁTEK
Říkali mu Baretka ale jeho skutečné jméno nikdo neznal. Byl bezdomovec, bezďák, špína.
Levou ruku měl nehybnou, v důsledku nevydařené operace a tak, když žebral o peníze, musel natahovat pravou. Občané ho většinou míjeli bez povšimnutí.